Za plotem...
... Exkurze u dopraváků...
Předchozí příspěvek zakončil jsem takříkajíc nahlédnutím za plot. Tam, co je z muzea sice vidět, ale nesmí se tam. Na základnu k dopravákům, konkrétně 24.zDL. I tam jsme se ve čtvrtek 6. června společně vydali...
Nebyla to ale jen obyčejná návštěva a prohlídka, jako vedle v muzeu. Vzhledem k tomu, že se jedná o vojenský objekt v plném provozu, bylo nejprve nutné v dostatečném předstihu zaslat oficiální žádost veliteli základny. A posléze se domluvit s mluvčí základny a „výkoňákem“. Alespoň za nás se tomu tak říkalo. Děda by jistě dodal, že za něj to byl ještě „staršina“, jenže ten byl na vojně ještě v době, kdy na zdi visel „súdruh Žižka a v ruke držel henten taký bazmek“...
Povolení jsme dostali a základna nám vyšla vstříc i ohledně termínu, jenž se poněkud lišil od běžných „návštěvních hodin“, kdy se exkurze obvykle pořádají. Obavy jsme měli jen z toho, aby nám vše nepokazily záplavy. V těchto dnech je vojáků a jejich strojů mnohem víc zapotřebí určitě jinde...
Naše skupina, hrstka dětí z Projektu Ikaros s doprovodem, byla poněkud menší, než bylo původně domluveno. Kapacita na exkurzi je padesát osob, proto jsme možnost návštěvy na základně nabídli i paní učitelce Petráškové a dětem ze 2.E. Nakonec jsme ale po zralé úvaze museli uznat, že po dvou hodinách v muzeu by další dvě hodiny na základně ty menší děti prostě nezvládly. Z těch starších pár dětí také odpadlo, takže nakonec nás bylo dohromady dvanáct. Na druhou stranu ale šlo o děti, které to opravdu zajímá. Navíc jsme se nemuseli překřikovat, všemu bylo dobře rozumět a možná jsme díky tomu dostali i něco navíc...
U brány nás vyzvedl nprap. Ondřej Pavlíček, jenž se nám po kontrole příslušníky stráže stal průvodcem na příští dvě hodiny. A tímto bych mu rád poděkoval, byť jsme to udělali již osobně na místě a následně i e-mailem. Udělal pro nás maximum a ukázal nám, co mohl. Podotýkám, že jsme byli na základně, která byla v plném provozu. Navíc se jedná o základnu, kde sídlí speciály vládní letky, tedy o objekt se zvláštním režimem. Což mimo jiné znamenalo zákaz fotografování některých strojů a zařízení. Ale to je pochopitelné, s tím jsme počítali. Armáda není holubník. Počkáme si na letecký den, třeba na září na CIAF v Hradci Králové, kde si budeme určitě moci vládní Airbus A-319 CJ nafotit do posledního šroubku. Navíc, na webu základny je fotografií spousta a ve vynikající kvalitě...
Ale i když nebylo možné si jej vyfotit (a riskovat tak v lepším případě vyvedení ze základny, v horším šátek přes oči a nastoupenou popravčí četu vojenské policie u zdi za hangárem...), měli jsme štěstí a mohli jej spatřit na vlastní oči a zblízka. Stál na stojánce vedle plátěného hangáru, užívajíc si láskyplnou péči mechaniků. Mohutný, nablýskaný, s obrovským hrdým lvem na trupu...
I další stroje mohli jsme si prohlédnout pěkně důkladně a zblízka, některé dokonce i z vnitřku. Vrtulník Mi-8 v salónní (odhlučněné) úpravě a známý dopravní dvoumotorák CASA. Posadit se dovnitř, nahlédnout do kabiny, poslechnout si hromadu zajímavých údajů, zeptat se. Byl to obrovský zážitek a nejen pro děti...
A zažili jsme i letovou ukázku, dalo by se říci. V době našeho pobytu na základně odstartoval na zkušební let a za chvíli zase přistál Jak-40. Oproti Airbusu vpravdě drobeček, i když možná jen postavou. Co do spotřeby ruská klasika, tedy Otesánek...
Po prohlídce stojánek a návštěvě letounů zamířili jsme napříč plochou ke stanovišti letištní jednotky hasičů. Již nás očekávali a jak jsme se dozvěděli, tento týden jsme byli již třetí výpravou. Zde byla pro děti bezesporu největším zážitkem možnost vyzkoušet si hasičskou stříkačku na vlastní kůži. Ne snad, že bychom byli vystaveni účinkům vodního děla, to nechme pokojným a přizpůsobivým demonstrantům. Ale pánové nastartovali motor a vytáhli hadici. Každý si tak mohl zkusit proudnicí řádně vykropit kontejnery na tříděný odpad, stojíc ve vzdálenosti cca deseti metrů. A zvládli jsme to statečně všichni, od malé Štěpánky až po paní učitelku. Kdo ví, třeba jednou bude požárníkem...
Na závěr exkurze, a bylo to tak trochu navíc a poprosili jsme o to, zašli jsme na travnatou plochu za muzeem. Tam, odkud je z muzea vidět, ale nesmí se. Už léta pokukuju v tato místa prostřednictvím satelitních map na Seznamu a Googlu, ale až teď...
Tato část základny je vyčleněná jako jakýsi depozitář muzea. I když depozitář je poněkud nadnesené označení. Trefnější by bylo říci spíš vrakoviště. Stojí zde celá řada mašin, které už mají odlétáno. Za hangárem krčí se ořezané MiGy-23 a Mi-24, na trávě pak oba ještě nedávno operační Antonovy An-26, o kus dál Il-14 ve fotogrammetrické verzi s vypouklou prosklenou přídí (vzpomněl jsem si na pana mjr. Žáka. Kdo ví, třeba právě na tomto stroji létal...), v dopravní verzi, vedle dva bombardovací Il-28 a za nimi mohutná a stále majestátní Il-18. Bože! Když zařvaly na Ruzyni její čtyři motory! A když tenkrát přeletěla nízko nad chatou...
Tentokrát ale měl jsem cíleně namířeno k Bíglům. Lákala mě možnost sáhnout si na stroje, které ve své době poletovaly i nad Milovicemi. A v nichž sloužili i mnozí z kolegů z naší odbočky. Vlastík Bažant třeba. Mimochodem, musím zjistit číslo jeho stroje... To ale počká. Stejně jako děti zvídavě oblézám bližší z letounů, nahlížím do motorů, hladím štíhlý trup... A nahlížím i do otevřeného střeliště. Vše je rozpadlé, rezavé, ale nápisy jsou stále k přečtení. Stručný návod, jak spustit dvojici kanónů... A fotím, samozřejmě. Tady mohu...
Je jasné, že zde musela vzniknout i společná fotografie. Přeci jen, odejet bez ní by byl hřích. Kbelské letiště má svoji dlouhou historii a tyto stroje zase tvoří kus historie našeho letectva...
A bylo po všem. Vydali jsme se nazpátek ku bráně a zakončili téměř tříkilometrové putování po základně dopravního letectva. Na závěr, jako takovou perličku, ukázal nám nprap. Pavlíček stěnu jednoho ze starších hangárů, nesoucí stále známky hloubkového útoku spojeneckých strojů z dubna 1945. Rezavějící stěna z vlnitého plechu, prostřílená po celé své délce jak cedník. Teď jen,... byli to ti správní spojenci nebo ti špatní? Heh?...
Pak už jen rozloučení, odevzdat visačky a hurá na vlak. Cesta domů bude dlouhá...
Kousek od kbelského majáku, slavné a typické stavby, trčící vysoko nad branou na základnu, nenápadně leží jedno místo, které též má svoji velkou historii. Člověka to jen tak nenapadne, obyčejné zděné paprsky, vybíhající ze středu travnaté plochy do všech stran. Znám je, viděl jsem je tolikrát. Přitom bych si je nikdy nespojil s faktem, že z tohoto místa bylo uskutečněno první vysílání Českého rozhlasu v historii...
