Vzpomínky černobylské...
... Výkon vyletěl během pár sekund prudce vzhůru. To bylo důkazem toho, že došlo k rozhoření paliva na okamžitých neutronech. Naráz se stalo více věcí najednou. Trubní systém chlazení se vysokým tlakem potrhal, pára se dostala do styku s jádrem reaktoru rozpáleným do běla, rozložila se na kyslík a vodík a vzápětí došlo k první explozi. Ta odhodila 1200 tun těžké pancéřové víko reaktoru na stranu a vyrazila střechu. Tímto výbuchem zřejmě došlo ke zhroucení jádra, palivo dosáhlo vysoké nadkritičnosti a energie naráz uvolněná dosáhla úrovně energie atomové bomby. Došlo k druhé, masívní explozi, jejíž energie byla spočtena odborníky na 1 TJ – to odpovídá výbuchu cca 300 tun TNT. Při tomto bylo odborníkům jasné, že takové množství energie nemohlo být uvolněno jen výbuchem páry a vodíku, ale že došlo k výbuchu atomového typu. Dle očitých svědků události byla první exploze doprovázena menším oranžovým zábleskem, táhlým dlouhým zaduněním a velkým oblakem páry a prachu. Po několika vteřinách následoval jasný modrobílý záblesk mohutnou ohnivou kouli a potom přišel obrovský hluk exploze a k nebi vystoupal tmavý hřibovitý oblak kouře. Za ním k nebi svítil modrobílý paprsek světla, jako laser do nekonečné výše...
Je pondělí osm hodin ráno a my vyrážíme do Černobylu, Pripjati a k vojenskému radaru pod krycím názvem „Duga 3“. Cesta z Kyjeva k prvnímu třicetikilometrovému pásmu trvala v místní špičce asi hodinu a půl. Čekala nás přísná vízová a pasová kontrola a celkové odbavení na první hranici trvalo cca půl hodiny. Průvodce nám doporučil využít chvilku pro „návštěvu“ a použití WC, což jsme s radostí uvítali a ptali se, zda se v nich něco platí. Průvodce se usmál a pokýval hlavou, že ne, a my vzápětí pochopili proč. Jediné místo, kde máte možnost si ještě „odskočit“ je větší, z prken zbitá bouda, která nemá ani světlo ani sedátko. Pouze v podlaze je sekyrou vysekaná díra, do které se prostě musíte nějak alespoň přibližně trefit. Když pochopíte, že se nejedná o vtip, v zápětí vám dojde, že chtíc nechtíc musíte této jediné šance využít, protože jakékoliv odbočení mimo označenou cestu je přísně zakázáno.
Potřeby vykonány, víza pořádku a pasy také. Pokračujeme dál. Cestou v lesích jsme zahlédli skupinku divokých koní, které do těchto míst“vysadili“ jako experiment a ten se zdárně ujal. Koním se v místech daří velmi dobře a rozmnožují se statečně v hojných počtech. Všude kolem po stranách cesty jsou opuštěné polorozpadlé a rozpadlé domy bývalé vesnice, jejíž název si už nepamatuji. Podle průvodce měla přibližně 500 obyvatel. Nyní zde žije pouze jedna babička, které je již 92 let. Nefunguje zde žádná elektřina, vodovod, topení. Pouze lesy nabízí nepřeberné množství dřeva na výtop. Opět mi bleskla hlavou myšlenka, čím že se ta babička asi živí, když jediný ochod je na míle daleko. Domy prorostlé borovicemi a březovými hájky jsou prostě všude. Občas můžeme vidět malá bažinatá políčka, kde zcela zřetelně prosvítá černozem, která je pro tuto oblast typická. Zátoky různých jezírek a tůní, řeka „Už“ a po chvíli přijíždíme do města Černobyl „1“. Probíhá focení u barevné betonové cedule a jede se dál.
Historie města Černobyl sahá až do roku 1193. V roce 1977, v době kdy byl 18 kilometrů severně od Černobylu dobudován 1. reaktor Jaderné elektrárny Černobyl, žilo ve městě přibližně 10 tisíc obyvatel. Projíždíme kolem památníku hasičům, kteří zde přišli o život, ale nesmíme u něj zastavit. Nechápu proč? Z jiných výprav, které byly na tomto místě před námi, jsem viděla fotografie lidí u tohoto památníku a najednou je to zakázáno? Další stavba, u které tedy máme povoleno zastavit, je muzeum. Budova pomalována velkým obrazem přes celou zadní a boční zeď znázorňuje atomové jádro, odlétající části chladicích tyčí, mikročástice a také čápy. Bylo nám vysvětleno, že čápi zde žili v hojném počtu. Ale po výbuchu všichni odletěli. Legenda praví, že kde žijí čápi, tam žijí lidé. Asi na tom něco pravdy přeci jen bude. Čápi se zde, opět, téměř po třiceti letech od výbuchu začínají vracet. Znělo slovy průvodce. Faktem je, že my jsme neviděli žádného živého ptáčka po celou dobu od vstupu do první zóny. Muzeum je zavřené a otvírá se pouze jednou v roce, na výročí (ale nevím jaké a ptát už jsem se nechtěla). Přes cestu od muzea je další pomník obětem havárie. Třetí anděl smrti – Anděl Apokalypsy. Pomník je mistrovské dílo (pravděpodobně uměleckých kovářů), protože je vyrobeno z chladných železných tyčí. Dokonale vystihuje vše. Za Andělem smrti stojí řada cedulí. Na každé z nich je uvedeno jedno jméno. Jsou to názvy vesnic, které byly evakuovány po havárii. Dozimetr nám ukazuje číslo 0,13…což je méně než v Kyjevě, který má 0,17. Zvláštní, že?
Přijíždíme k radaru. Nedaleko Černobylu je už z dálky vidět do nebe vyčnívající podivné kovové monstrum. Vstup do prostoru je stále střežen vojáky i přesto, že místo je zcela opuštěné. Jedná se o tajné město Černobyl „2“, který se začal budovat zároveň s jadernou elektrárnou Černobyl. Pro jeho výkon 10 megawatt, to bylo pochopitelné. V Černobylu 2 žilo v době havárie kolem jednoho tisíce vojáků i s rodinami. Celkový počet není přesně znám, ale odhaduje se kolem 4500 lidí. Toto místo bylo veřejnosti utajováno a na mapách bylo znázorňováno jako „pionýrský tábor“. Jeho odtajnění bylo teprve před třemi lety a to pouze částečně. Z jakých důvodů – netušíme, ani jsme po tom nepátrali. Můžeme se pouze domnívat. (Že by klesala návštěvnost?) Radar samotný je pouze jedním ze tří radarů, které tvořily jakýsi trojúhelník. Sahá do výšky 150 metrů a dlouhý je cca 900 metrů. Tato stavba se jmenuje Duga 3 a jedná se o jeden z největších radarových systémů světa. Koluje o něm mnoho různých historek a teorií. Podle Britských expertů měl radar sloužit k ovládání lidských myšlenek a přeprogramování lidských mozků. Obrovský výkon tohoto radarového systému prý měl vliv na jeho bezprostřední okolí. Lidé z nedalekých vesnic mu dali přezdívku Ruský datel. I když oficiálně to byl pionýrský tábor. Signál, který radar za plného provozu vydával, byl tak silný, že jeho údery bylo slyšet na kilometry daleko. Toto ťukání se nedalo přeslechnout v telefonních hovorech ani na rádiových vlnách, které vycházely z oblasti Duga 3. Tato teorie však není potvrzena a tak je zase otázkou – čemu máme věřit…
Oficiální verze hovoří, že v době největší slávy sloužil Sovětskému svazu jako odhalovač jaderných a balistických střel. Byl prý schopen zjistit blížící se střely na vzdálenost několika tisíc kilometrů. Po cestě k radaru míjíme kasárny, vraky aut, velkou prádelnu, kterou jsme si prošli, ani jsme se neptali, jestli můžeme, protože průvodce byl někde daleko před námi, v pravo velký cihlový komín a všude kolem pod nohami písek, ve kterém rostly borovice. Radar byl ve zkušebním provozu do doby havárie, kdy mu odešel velký počítač. Čemuž můžeme věřit a nemusíme. Protože i zde vidíme názornou ukázku toho, co nám bylo odhaleno až téměř po třiceti letech od výbuchu čtvrtého reaktoru a co dalšího je ještě skryto? Faktem je, že tento radar už v provozu opravdu není a v nejbližších dnech se chystá jeho demontáž. Na jeho stavbu totiž byla použita speciální nerezová ocel. Velmi vzácná a velmi drahá, která se po demontáži bude dát použít pro jiné účely. (pro jaké, to jsme se už raději neptali) Byli jsme rádi, že jako jedni z mála lidí na světě jsme si mohli prohlédnout a nafotit tuto monumentální stavbu, dokud je přístupná a dokud ještě stojí. Nevíme, co se stalo s 4500 obyvateli tohoto tajného města po havárii reaktoru….?
Přiostřuje se….??? Sedáme do autobusu směrem k sarkofágu čtvrtého reaktoru jaderné elektrárny Černobyl. Cestou zastavujeme v místě, kde před havárií stávala vesnice, se 150 obyvateli. Protože radioaktivní mrak šel na tuto vesnici se jménem „Kopači“ jako první, musela být v rámci bezpečnosti celá srovnaná se zemí, zakopaná a ještě zavezena hromadami čisté neradioaktivní hlíny. Na místech, kde stávaly domy, jsou v zemi zaraženy žluté trojúhelníky se značkou radiace a jediné, co zachovali jako pomník, je bývalá mateřská školka. Jsem zvídavé dítko, a proto mne okamžitě napadla otázka, kterou jsem vyslovila po chvíli i nahlas. Proč nechali postavenou právě mateřskou školku? Když to bylo „TAK“ nebezpečné, silně ozářené všemi druhy záření, které atomový výbuch poskytuje s „plnou parádou“. Odpověď průvodce byla vskutku zajímavá. Bylo to prý z toho důvodu, že policejní stanici nebo bývalý obchod by nepůsobil tak dramaticky. Neodpustím si dedukci – že by se už tenkrát, několik dní po výbuchu počítalo s „adrenalinovou turistikou“? Zanechme úvah a vraťme se zpátky ke školce. Stojí stále na svém původním místě. Chodník k ní je vysypaný listím a malé plaňkové plůtky rozdělují kdysi dětské hřiště s několika průlezkami. Okna školky nabízí zvláštní pohled přímo na sarkofág čtvrtého reaktoru. Dozimetr hlásí změnu a místo čísla 0,13 dostáváme zvýšení radiace na stupeň číslo 13. Vcházíme do školky. Dvoupatrová budova je ve stavu, který se prostě nedá popsat, přesto se o to pokusím. Malá chodba, po jejíž pravé straně jsou dřevěné šatničky se značkami pro děti, aby si každé uložilo bačkůrky na své místo. Na zdech se loupe omítka po metrových kusech a po zemi se válí malé papučky a botičky. Jsou tady hračky, malé smaltované nočníky, peřiny značně roztrhané zubem času. Vymlácená okna, listy omalovánek a hracích kostiček. Dětské postýlky s panenkami, které stále čekají na své malé holčičky, které už nikdy nepřijdou…
Jedeme dál a blížíme se ke čtvrtému reaktoru. Autobus zastavuje a ve vzduchu jde cítit něco zvláštního. Necelých padesát metrů před námi stojí čtvrtý reaktor jaderné elektrárny Černobyl a vedle něj nový sarkofág. V Černobylu pracuje několik tisíc dělníků. Mají povoleno pracovat pouze 45 minut denně, z hlediska bezpečnosti. Nový sarkofág by měl být dokončen v roce 2017 a prý by měl vydržet cca 100 let. Vzhledem k tomu, že reaktor stále pracuje i pod vrstvami, tunami betonu, a je nestabilní, je potřeba dbát větší bezpečnosti. Čtvrtý reaktor stojí v celé své zrůdnosti a jakoby nám říkal – dělejte si, co chcete, ale já udělám totéž. Moje pocity byly velmi zvláštní i vzhledem k dokumentům a fotografiím, které jsem měla možnost vidět a přečíst, a které se vztahují k této tématice. Když jsou na papíře napsaná nějaká čísla a statistiky, člověk si to přečte a řekne si: „aha…tak asi bylo evakuováno pár set lidí…“ tím to je pro něj všechno uzavřeno. Druhá věc je, vidět to na vlastní oči a stát tváří tvář zrůdnému monstru. Faktem je, že nám, prostým lidem vždy podsouvají pouze vrchní část. Věřte, že pravda je mnohonásobně horší. Alespoň co se týče chyb, kde neselhal pouze obyčejný člověk. Ale čím vyšší je razítko příkazu na papíře, tím horší je pravda, kterou nikdo ven nepustí. A když, tak jen takovou, aby lidé nebyli příliš šokováni. Současnou pravdou tedy je, že…
…v sobotu 26. dubna 1986 v 1 hodinu 23 minut došlo na 4. reaktorovém bloku k dosud největší zaznamenané havárii jaderné elektrárny, která byla způsobena následkem série pokusů a experimentů jenž se nesměly na reaktoru provádět…., ale „něčí příkaz“ zněl jasně….. Katastrofa byla nevyhnutelná a výbuchu už nešlo nijak zabránit. Do vzduchu se dostalo obrovské množství radioaktivních látek, které pak rozpoutaly apokalypsu.
Černobylská jaderná elektrárna měla v době výbuchu čtyři reaktorové bloky. Pátý a šestý blok už byl rozestavěný přes řeku Pripjať i s výstavbou dalšího jezera. Protože v plném provozu prvních čtyř bloků se první jezero už tak velmi přehřívalo. Podle celkového plánu mělo stát v černobylské elektrárně bloků cekem 12. Po havárii byla elektrárna v provozu až do roku 2000, kdy byl odstaven poslední reaktor.
Pripjať – město mladých. Sedáme do autobusu, protože dozimetr byl tentokrát velmi nemilosrdný a jeho pískavým zvukem nás varoval dostatečně jasně, že už je nejvyšší čas odjet. Se stavbou města Pripjať se začalo 4. 2. 1970. Věkový průměr města byl něco málo pod 30 let. Téměř všichni lidé pracovali v místní jaderné elektrárně, pro kterou bylo město postaveno. V době výbuchu zde žilo 50 tisíc oficiálně registrovaných občanů. V době havárie nikdo z nich ani netušil, co se vlastně stalo. Se samotnou evakuací se začalo až několik dní po výbuchu. Takže celé město bylo během těch několika málo hodin vystaveno silné radiaci, stejně tak jako vojáci, militaristi, řidiči autobusů, piloti vrtulníků a další dobrovolníci, kteří v domnění dobrého skutku nasadili své vlastní životy v dobré víře, pomoci druhým. Většina z nich pak následně podlehla následkům nemoci z ozáření. Po havárii černobylské elektrárny bylo postaveno nové město vzdálené od Pripjati cca 50 kilometrů směrem na východ a lidé byli nastěhováni Slavutyče, zbytek do Kyjeva.
Během 38 hodin bylo evakuováno 50 tisícové město. Jen autobusů bylo použito přes 2000. Odhaduje se, že celkově bylo evakuováno 130 tisíc lidí, z nichž většina zemřela na následky nemoci z ozáření.
Náš autobus projíždí další kontrolou před samotným vstupem do města Pripjať. Kdysi město mladých, nyní město duchů, které nám otevírá své brány, abychom mohli vstoupit. Dozimetr je „hodný“ a hodnoty radiace jsou opět nižní než v Kyjevě. Jedeme k bývalému krytému bazénu. Je to jedna z mála budov, které ještě můžeme navštívit, protože od roku 2013 platí všeobecný přísný zákaz vstupu do jakýchkoliv budov v Pripjati. Je to opět v rámci bezpečnosti. Budovy jsou velmi zchátralé a nebezpečné. Další zastávkou je bývalá škola, kde opět můžeme procházet celou budovou i do patra a vnímáme sílu přírody, která si cestu najde všude.
Jako poslední byla zastávka a následná procházka bývalým letním stadionem – nyní už bujným lesním porostem. Úzká cestička nás zavedla k velkému ruskému kolu (dominantou města Pripjať), které stojí vedle několika torz dalších kolotočů a houpacích laviček, bývalého autodromu a zadní časti příjezdové cesty domu kultury. Cestou jsme minuli několik panelákových budov, které působily jako opuštěné hříbky v divočině lesa.
Nevíme, co se plánuje s tímto místem v budoucnosti. Teorií je mnoho a jedna z posledních říká, že město Pripjať je sice bezpečné, nicméně na jeho okrajích a částečně za ním jsou místa silně radioaktivní, takže vrátit do něj život je stále prakticky nemožné. Bohužel příroda se zastavit jen tak nenechá a nestabilní budovy se hroutí jedna po druhé. Na okrajích města jsme nebyli, takže tyto informace nepotvrdím, ale budovy v „centru“ města jsou ve velmi katastrofálním stavu. Vybudovat zde skanzen nebo muzeum by bylo finančně prakticky nezvládnutelné. Proto prý plánují do osmi let město srovnat se zemí a na jeho místě vystaví za několik let město úplně nové. Ale kdo ví….je to pravda nebo ne? V městě je zvláštní hrobové ticho. Za celou dobu mého pobytu jsem neslyšela ani jeden jediný zvuk nějakého ptáčka, mouchu, broučka. Prostě nezvyklé mrtvé ticho, nad kterým se vznáší křídla třetího černého anděla smrti Apokalypsy.
Sedáme do autobusu. V myšlenkách se loučím s městem duchů a bojuji se zvláštními pocity ve snaze, najít si nějakou, alespoň svoji pravdu. Na jedno místo nesmíte, na druhé Vás za rok pustí a další sezónu už zase ne. Vypadá to, že radiace se nám stále někam „stěhuje“. Jednou tam je a pak zase není? Samotný fakt, že jsme se mohli přiblížit k zrůdnému čtvrtému bloku na vzdálenost menší než 50 metrů je dostatečně zarážející. Nemyslíte? Pokračujeme tedy dál a vracíme se do města Černobylu „1“, kde před malým a pravděpodobně asi jediným obchůdkem průvodce nabídne možnost zakoupení „suvenýrů“. Obchůdek působí velmi útulně ve stylu „pozdního socialismu“, takže si člověk v ten moment vybaví asi sto vzpomínek na obchůdky v naší zemi v době „před revolucí“. Kupujeme si horkou kávu a hromadu magnetek, sedáme opět do autobusu a vracíme se – směr Kyjev. Cestou v Zóně podstupujeme ještě dvě kontroly, kde pod přísnými zraky ozbrojených vojáků procházíme nějakými přístroji, které na konci prohlídky rozsvítí červené světýlko s nápisem „čista“….
A dál už za sebou necháváme celý náš příběh, s opuštěnými domy, tichými svědky minulosti… Pravda je někdy nepravděpodobná???
