Sud v sudu...
... aneb Jak jsme to uložili...
Toliko jednou za rok otevře se země pod Bídnicí pro veřejnost. OK, trošku to září, ale...
Byl to náhodný objev. Koukal jsem na fotky, sháněl nějaké údaje ohledně bývalé německé podzemní továrny Richard nad Litoměřicemi (Osram, Maybach...), nahlédl i na webové stránky SÚRAO – Správy úložišť radioaktivních odpadů. Při té příležitosti na mě vyskočilo avízo na Den otevřených dveří. Neváhali jsme a sofort se nahlásili. Přeci jen, jedná se o provoz se zvláštním režimem. Do dvou dnů byla naše registrace potvrzena. Paráda!...
A to se na poslední chvíli povedlo zaregistrovat ještě Frankieho!...
Sešli jsme se na parkovišti pár desítek metrů od objektu SÚRAO. Aniž bychom se nějak domluvili, kdy vyrazíme. Byla to příjemná náhoda. Díky tomu zvládli jsme probrat i pár pracovních záležitostí. Ale to sem nepatří. Frankie byl sice registrován na prohlídku až o hodinu později, nicméně jsme se pozeptali, jestli by to nešlo nějak přesunout. Dva účastníci v naší skupině naštěstí odpadli, takže se podařilo...
Měli jsme ještě chvilku, tak jsme ji využili na seznámení se s tím, co a jak se zde ukládá, jak to tady vůbec vypadá, něco o historii úložiště...
K jeho vybudování byly využity podzemní prostory v bývalém hlubinném vápencovém dole Richard II., již krátce po válce, kdy zde byla definitivně ukončena těžba vápence. Podmínky pro vybudování úložiště byly takřka ideální. Po vytěžení místy až pětimetrové vápencové žíly zůstaly v podzemí rozsáhlé prostory, kryté shora 70 – 80 metrovou vrstvou nepropustného slínovce. Pod štolami navíc leží dalších cca 50 metrů této horniny a až pak narazí se na hladinu podzemních vod. Z čehož plyne, že úložiště je naprosto dokonale zabezpečené proti pronikání vody. Podmínky, které nám závidí i v zahraničí...
Konečné úpravy před otevřením proběhly až v roce 1964, nicméně do dneška jsou znát v podzemních prostorách původní tvary a formy po podzemní továrně – cihlové zdi, mohutné žebroví, překlady... Původní podzemní prostory, štoly a místnosti byly rozšířeny, zajištěny a vybetonovány, byl vybudován důkladný drenážní systém...
Dnešní úložiště má k dispozici přes 17000m3 prostoru. Dle informací, jichž se nám dostalo, je zaplněno z 75%, nicméně se již pomalu pracuje na rekonstrukci a zprovoznění dalších prostor. A soudě podle toho, co jsme mohli vidět na mapě, je z Richarda II. využita zatím jen cca čtvrtina. ´Ksi myslim, že ty ponožky z Řeže u Prahy, radioaktivní teploměry z IKEMu, zuby po babičce Marušky Kyrý a radiové jehly (z Radia, nikoliv z rádia...) ze třicátých let ještě chvilku kam ukládat bude...
Před vstupem do úložiště museli jsme projít náležitým proškolením. Seznámit se s bezpečností, sebezáchrannými prostředky, pravidly,... vyfasovat pláště, helmy, svítilny, dýchací přístroje a osobní dozimetry,... podepsat se...
Až poté nás pan průvodce zavedl ke vstupní bráně do podzemí. Pípli jsme si kartou, otevřela se brčálově zelená brána a...
Nemohl jsem nevzpomenout na nedávnou návštěvu nejmenovaných podzemních prostor. Dlouhá osvětlená chodba, mizící zatáčkou pod masivem, přivítala nás nemilosrdným chladem. Postupovali jsme dále do hory až k první boční místnosti. Zde jsme si mohli konečně prohlédnout, jakým způsobem jsou kontejnery s kontaminovaným materiálem ukládány. Černé plechové dvousetlitrové sudy s označením obsahu, váhy a dalších potřebných údajů, jsou vyskládány jeden na druhý od jedné stěny ke druhé. Uvnitř těchto nádob jsou pak uloženy stejné nádoby o obsahu polovičním, tedy 100 litrů. V nich je uskladněn institucionální radioaktivní materiál, tedy takový, který vzniká ve zdravotnictví, průmyslu a při výzkumu. Prostor mezi oběma nádobami je pak vyplněn betonem. Kontejnery jsou shromažďovány do pomyslných boxů na šířku místnosti a délku cca 10 metrů. Poté jsou na věky věkův zality (stabilizovány) betonem...
Takovýchto místností mohli jsme při průchodu podzemím vidět hned několik. Poloprázdných, již stabilizovaných, připravovaných. Ani nám to nepřišlo a došli jsme skoro na druhou stranu Richarda II.. Doprovázeni velmi zajímavým výkladem nejen pana průvodce ale i doprovodu. Vlastně jsme se díky nim dozvěděli i nějaké další věci navíc. O pokusech o proniknutí překopem z Richarda I., o průzkumech, hodinách v podzemí spolu se záchranáři a podobně...
Po návratu jsme se zvědavostí přistoupili ke čtečce dozimetrů, abychom se dozvěděli, jestli přeci jen nějaký ten mikrosievertek nezavrtal se do našich útrob. No,... něco to ukázalo. Celých 0,027 mSv!!! Ehm,... celková dávka, kterou dozimetr obdržel za pět let...
Tedy jsem to spočítal na necelé tři,... slovy TŘI!!!,... tisíciny mikrosievertu...
Mno,... rohlík u snídaně asi nazáří víc...
Uvnitř se fotit nesmělo, takže dávám k dobru jen fotky z internetu. Konkrétně ze stránek https://richard-1.com, které jsou v tomto ohledu naprosto geniální. Měly by přibýt i nějaké obrázky přímo od SÚRAO, ale to dodám později...
Fotogalerie - Martin Bělohoubek...
Před tím, než jsme se definitivně vydali na zpáteční cestu, zastavili jsme se ještě o rokli vedle. Chtěl jsem Luďkovi a Markétce ukázat vstup do Richarda I.. Náhodou jsme se ale přimotali k policejnímu zátahu na nějakého podnikavce, který čerstvě vyboural navařený plech na otvoru ve vratech a za ním postavenou zeď, by pronikl do podzemí. Mno,... řekl bych však, že se to dotyčnému asi nevyplatilo. Tedy pokud se dostal z podzemí živ a zdráv. Po průchodu skrz infrazávoru a kamery jistě nečekal, že na něj venku netrpělivě čeká policejní patrola s psékem Pajdou, drsňáci z PCO. Pajdo, přines...
No a teď schválně. Budu svítit, když se zhasne?...
