Sedm statečných...
... aneb Valná hromádka ve Kbelích...
Po loňským pokusu o valnou hromadu, který skončil vlastně jen rodinným výletem kousek nad Vídeň, domluvili jsme se letos, že to nebudeme nijak hrotit. Sejdeme se v první srpnový den v muzeu ve Kbelích a uvidíme...
Měl jsem z toho trochu obavy, nepopírám. Taky proto, že až na dva lidi se v podstatě klasicky nikdo neozval. Nakonec se nás ale sjelo před desátou hodinou dopolední sedm. Sedm statečných, jen co je pravda...
Zde bych rád poděkoval veřejně panu Kholovi z muzea. Jednak za poskytnutí prostor, kde bychom se mohli na chvilku věnovat úředničině, druhak možnosti dostat se k letadlům přeci jen trošku blíže, než obyčejní návštěvníci. Neřku-li pak za dohodnuté otevření nám již dobře známého Siebla ve Staré Aerovce. Pane Khole, Vám i Vašim kolegům velký dík...
Taktéž děkuji jménem všech Fandovi Blahoutovi, motoru a hlavici neřízené střely naší žatecko-milovické spolupráce, Vážil sem dlouhou cestu v útrobách bílého vysavače, aby pohovořil zejména o letošní veleúspěšné australské misi...
Do třetice pak letí naše upřímné poděkování do Mladé Boleslavi za Luďkem za dlouhodobou podporu a spolupráci a za vše, co pro nás a náš klub udělal a dělá. Díky, kamaráde...
Ač by si to někdo mohl myslet, oficiální „ouřední“ část tohoto setkání nebyla o plácání se po ramenou, jak jsme dobří a co vše jsme dokázali. Vše jsme tentokráte zestručnili na nutné minimum. Nicméně jsme se nemohli nevyhnout i kritice. Sebe sama a všech našich kolegů a členů. A to především za pasivitu a nekomunikativnost. Již jednou jsme zredukovali členskou základnu o členy, kteří dlouhodobě nekomunikují a neplatí. Nicméně je mrzuté, že devadesát procent členů klubu o sobě nedá vědět, co je rok dlouhý. Mnozí jen pošlu příspěvky, snad z povinnosti, a tím to hasne. OK, každý příspěvek do klubové pokladny se počítá, bez toho by se fungovat nedalo. Jenže, má tohle být všechno, co se klubové činnosti týká? Nehledě na jistý fakt, týkající se nutné přítomnosti na některých setkáních. Samozřejmě nepočítám naše nejstraší kolegy, jimž v účasti brání zdravotní indispozice, případně omladinu, pro níž je na prvním místě především škola...
Upřímně, netušíme, jak z toho ven. Mohlo by se také jednoho dne stát, že budeme postaveni před rozhodnutí, zdali má vůbec cenu nějaký klub v podstatě uměle udržovat při životě. Stojí o to někdo?...
Po skončení oficiálního aktu přesunuli jsme se společně k nedalekým leteckým exponátům. K těm, které mají pro náš klub jakýsi hlubší význam. Velice mě těší, že se mohl po dlouhých desítkách let opět postavit Tonda vedle stroje, na němž létal v dobách své vojenské kariéry (myšleno typ), tedy k mohutnému Mi-4, rozpínajícímu svůj rotor nad našimi hlavami. Vedle vystavených Il-osmadvacítek spáchali jsme pak společné foto pro generace příští. Posléze jsme usedli v auta a přesunuli se řízeně do objektu Staré Aerovky. Bylť jsem totiž přesvědčen, že až na drobné výjimky zdejší novou expozici nikdo z kolegů ještě neviděl. Navíc jsme měli domluvené malé překvapení, určené především pro Honzu Vlčko – otevřenými dvířky v zadní části trupu bylo možno vlézt si do Siebla, prohlédnout si jej zevnitř, posadit se za berany a alespoň na chvilku pocítit, co zažíval například Vlastík Bažant, když na tomto typu létal. Šanci podívat se do kabiny využilo nás přirozeně mnohem více, takové se často neopakují...
Nicméně jsme neopomněli prohlédnout si i ostatní vystavené stroje – MiG-21 a MiG-23, Su-7, Su-22 a Su-25 - a vedle nich nainstalované první řízené střely (V-1) a letecké pumy (Hs-293), včetně repliky první atomovky Little Boy. Nesmím zapomenout ani na vedlejší hangár a letadla z továrny Aero...
Jen na tu původní expozici ve „staré části“ muzea už se nedostalo. Nějako jsme se zapovídali a najednou bylo třeba odjet. Ale vlastně to ani nikomu nevadilo, zážitků máme zase na delší dobu více než dost...
Mno a teď ještě pár dnů odpočinku a hurá zase do práce...
