С Днём победы!
... V(d)ěčná vzpomínka na hrdiny...
Už je to jednasedmdesát let, co lidé v ulicích vítali osvoboditele, kteří osvobodili Prahu a zachránili ji před podobným osudem, jakým si prošla mnohá ostatní evropská města, například Varšava. Je to jednasedmdesát let, co skončila druhá světová válka v Evropě, zatím nejhorší konflikt v dějinách lidstva. Neutichly poslední výstřely. V Pacifiku se samozřejmě bojovalo ještě několik měsíců. Na našem území docházelo k ojedinělým půtkám s ustupujícími německými vojáky. Tím slavným dnem je ale právě devátý květen...
S vědomím, že budu opětovně označen za rusofila, případně za nácka a Putinova agenta, dovolím si poznamenat a stát si za tím, že ten správný den je nikoliv osmého, anóbrž devátého května. Historii nelze změnit. V tomto případě by to bylo plivnutí do tváře všem hrdinům, vojákům i obyčejným lidem všech národů, kteří bojovali a padli za naši svobodu. Byla by to potupa vlastních prarodičů, kteří v kritických dnech bojů o hlavní město naší vlasti drželi v ruce zbraň a měli tu kapičku štěstí navíc, díky čemuž tady mohu nyní sedět a psát tyto řádky. Ať si kdo chce říká co chce, osmého května to nezabalili a nešli oslavovat s přeživšími, kterak to Nácek projel na plné čáře...
A nebudu zde polemizovat o tom, který stát ztratil za náš národ kolik vojáků, každý ztracený život, každá kapka prolité krve, jsou nenahraditelné. Jen nechci a nebudu slavit něco, co bylo účelově a populisticky změněno,když pravda je jinde...
Považuji za svoji povinnost a je mi velkou ctí každým rokem uctít památku všech, kdo během té strašné a dlouhé války zahynuli. A to jakýmkoliv způsobem, i kdyby to měla býti i pouhá tichá vzpomínka. Proto, když je ta možnost, rád předstoupím před pomníček věnovaný padlým a položím k němu květinu na znamení úcty a nesmírného vděku. Za sebe, za svoji rodinu, za svoji vlast...
Oslavy osvobození v Milovicích dne 7. května
Fotogalerie - Jana Třetinová...
Fotogalerie - Nikola Pěkná, MěÚ Milovice...
V Milovicích jsem to letos nestihl, z pracovních důvodů. Zde nás, rodinu i Mrázkovce (Letecký klub gen. karla Mrázka, DFC, DSO, Milovice z.s. při ZŠ T. G. Masaryka v Milovicích), zastoupila mladá generace. Matěj se zúčastnil pietního aktu a položil u pomníku věnec spolu s členy Dětského zastupitelstva, Štěpánka v rámci oslav vystoupila s mažoretkami. S o to větší chutí vydal jsem se v pondělí devátého na pražské Olšanské hřbitovy, abych se zúčastnil pietního aktu zde, na hřbitově vojáků Rudé armády...
Nyní, odstupem času, jsem nucen vyslovit tajné přání. Kéž by se někdy tady v Čechách národ choval ke svým padlým a k veteránům tak, jako je to běžné jinde. V Rusku, v Americe, v Anglii,... v podstatě kdekoliv. Alespoň bych si pak nepřipadal při pietním aktu jako pověstná Alenka v zemi divů. Tolik národa, to jsem snad ještě nezažil. Nehledě na soudržnost a soucítění, jaké mezi těmito lidmi panuje. Oni tím opravdu žijí. Potkáš někoho na ulici, neznáte se, ale vidí, že máš na klopě ljentočku a nezapomene s nadšením a úsměvem popřát "S prázdnikom" nebo "S dňjom pabjédy". Stařečkové, ověšení medailemi, zažívají nezměrnou úctu všech, rozdávají úsměvy, moudrost a zkušenosti z nich přímo čiší. Ale přitom zároveň nesmírná skromnost...
Ano, zažil jsem toto i u našich veteránů. To musím zcela upřímně dodat. Ale ta odezva od ostatních, o úřadech nemluvě, jaksi nikde...
Fotogalerie z pražských oslav...
S potěšením a hrdostí přijal jsem pak i pozvání od přátel na slavnostní recepci na ambasádě. A bylo mi ctí přidat se k té spoustě významných hostů, mezi nimiž nechyběli bývalý i současný prezident, zástupci vládnoucích i nevládnoucích stran, zástupci všechn možných složek našeho státu, členové cizích zastupitelských úřadů a armád, prostě všichni, kdo měli potřebu či cítili jako svoji povinnost poděkovat za oběti, které události let čtyřicátých přinesly...
A nakonec dorazil i Cirkusák (cestou do Modré ústřice...)
