Takové vzpomínky, jako jsme slyšeli například od pana plk. Jana Horala ve středu 9. 2. 2011 při únorové schůzi naší Odbočky 30 "gen. Karla Mrázka, DFC, DSO", na níž byl čestným hostem...
Pana Horala znám , dalo by se říci, už spoustu let. Od té doby, co jsem poprvé zavítal tehdy ještě do hotelu Legie mezi československé veterány, příslušníky RAF, ČSSLP a pozemních jednotek, mezi hrdiny, kteří bojovali na frontách druhé světové války. Ten, kdo někdy mezi veterány zavítal a měl tu čest se s ním byť na krátkou chvilku setkat, ví, co je tento člověk, velký nejen postavou, zač. Naoko hřmotný, přesto spíš nemluvný, jen sem tam pronášející krátké a trefné připomínky. Hrdina a pevný zastánce tradic masarykovské republiky. Idejí, které hlásal první československý prezident T. G. Masaryk a následně i jeho nástupce, Dr. Edvard Beneš. Člověk s obrovským srdcem, jenž nikdy nehleděl na peníze a na vlastní prospěch, obzvláště když šlo o pomoc našim válečným hrdinům. Zejména těm ze západu, celá desetiletí pronásledovaným komunisty a po Sametovce prakticky zapomenutým. A mnohdy i zneužitým či přehlíženým, popotahovaným závistivci, odstrkovaným úřady. Konečně, i on sám si se závistivci a nepřejícími lidmy užil své...
Usadil jsem se vedle Honzy Adámka a spolu s ostatními pěti přítomnými členy doslova hltal každé slovo, které opustilo páně plukovníkova ústa. Stal jsem se díky tomu svědkem něčeho, co jsem dosud nezažil. Pan plukovník Horal hovořil téměř třičtvrtě hodiny v kuse! O sobě, o přátelích, o odchodu do zahraničí a vstupu do odboje. I o válčení samotném. O výcviku a létání, o svém zranění a převelení k pozemním jednotkám, o vylodění do okupované Evropy ve čtyřiačtyřicátém, bojích u Dunkerque, dalším zranění... I o návratu do vlasti a odchodu do civilu. O druhé emigraci a opětovném návratu do vlasti po nějakých čtyřiceti letech. O rozčarování z poměrů na Ministerstvu obrany, o vztazích mezi lidmi, o zneužívání a zákulisních bojích, o honbě za penězi...
Bože můj! Tohle by vydalo na celou knížku! Tady těch pár řádků... Pro úplnost jen dodávám, že následující vzpomínky jsem po obsahové stránce nikterak neupravoval...
Jan Horal, jako mnoho jiných československých vojáků a vlastenců, odcházel z vlasti (Protektorátu) takzvanou jižní cestou. Tedy přes Maďarsko a Jugoslávii na Střední východ. Vzhledem k tomu, že se narodil na pomezí Podkarpatské Rusi a Maďarska, neměl v podstatě ani jiný výběr. Jeho původ však měl i svou podstatnou výhodu, neb díky tomu ovládal velmi dobře maďarštinu a slovenštinu. V podstatě lépe než češtinu, neboť jediní Češi v té oblasti byli vojáci, četníci a úředníci. Všechny děti, Horalovi vrstevníci a kamarádi, hovořili prakticky jen maďarsky. To však nakonec přišlo velmi vhod poté, co skupina (většinou jeho instruktorů z Masarykovy Letecké Ligy...), v níž ve svých šestnácti letech (!) prchal z obsazené vlasti, byla zatčena maďarskými četníky. Následovala pořádná nakládačka a návštěva nechvalně známého vězení v Tolonshazsu. Od navrácení do okupované vlasti a do rukou gestapa, což by se rovnalo jisté smrti, uchránila však skupinu drobná lest a primitivita místních četníků. Jan Horal, jehož úlohou bylo svou dobrou slovenštinou a maďarštinou bez problémů koupit jízdenky a komunikovat, vysvětlil maďarským četníkům, že jsou skupina srbských nezaměstnaných, která se do Maďarska vypravila shánět práci načerno na vinicích. Ostatně, uprchlíci byli tou dobou už velmi špinaví a otrhaní, jejich vzhled tuto informaci jen potvrzoval. Četníci, rozumu mdlého, naštěstí této lsti uvěřili a skupina byla po týdnu vězení "navrácena zpět do vlasti" – totiž hnána přes hranici do Jugoslávie s výhrůžkou, že příště budou zastřeleni pokusí-li se zase dostat do krásného Maďarska!...
V Jugoslávii, respektive v Srbsku, se podmínky pro uprchlíky radikálně změnili. Srbští obyvatelé byli našim lidem přátelsky nakloněni a poskytovali jim všemožnou pomoc. Narozdíl třeba od Chorvatů, ti byli nakloněni Německu. V Jugoslávii se konečně mohli uprchlíci přihlásit na francouzkém konzulátu a vstoupit do slavné Cizinecké legie...
Ne tak Jan Horal. Jak již bylo řečeno, v době svého útěku byl ještě nezletilý, tudíž nebyl v Marseille do legie přijat. Pomohla mu však, naštěstí pro něj, jeho úspěšná teta, žijící v New Yorku. Dostal od ní pozvání a lístek na loď do Ameriky. Naštěstí? Americké úřady mu nechtěly povolit vstup na území USA, ba naopak, opět hrozilo, že bude navrácen. Naštěstí v Kanadě byla situace poněkud odlišná. Jan Horal se dostal do Toronta a tam se konečně uchytil...
V Torontu mu díky jeho tetě bylo umožněno na letišti známé letecké továrny deHavilland sehnat práci a zúčastnit se pilotního výcviku. Díky své vysoké postavě získal přezdívku "Lofty" a stal se v podstatě jakýmsi maskotem školy. Navíc zde mohl uplatnit svoje zkušenosti z bezmotorového létání, které získal ještě doma v rámci Masarykovy letecké ligy a které se mu posléze hodily i po vypuknutí války. Tovární letiště bylo převedeno pod vojenskou správu. Jan tam však mohl zůstat, byť nebyl příslušníkem kanadského letectva, a prodělat stíhací výcvik. Když pak byla část jednotky odvelena na africké bojiště, dostal se tam díky administrativnímu omylu s ní...
Mimochodem, během pilotního výcviku setkal se s československými letci, konkrétně s jedním z nejlepších pilotů čtyřmotorových Liberatorů, Janem Irvingem. V rámci výcviku na stíhacích Hurricanech prý pilotní žáci útočily na vzdušné cíle, jimiž byly právě zmíněné těžké stroje. Na těch se pro změnu připravovali českoslovenští letci pro svoji službu u Coastal Command v Anglii...
Na africkém bojišti nepobyl však Jan Horal příliš dlouho. Při jednom z letů na stíhacím Spitfiru byl nad Tobrúkem v boji s německými stíhači poškozen a musel nouzově přistát. Při přistání však poškozený stroj havaroval a pilot byl zraněn. Zachránili jej Ghurkové, indičtí vojáci ve službách Jeho Veličenstva. Štěstím bylo, že si z havárie odnesl toliko povrchové pohmožděniny, šok, ale žádnou zlomeninu. Přesto musel podstoupit krátké léčení. Při putování vojenskými nemocnicemi bylo zjištěno, že vlastně není fakticky příslušníkem žádné armády. Byl proto v palestinském Sarabandu propuštěn a najednou se ocitl, zcela bezprizorní, uprostřed Palestiny. Bez peněz, bez znalosti hebrejštiny, sám...
V kanceláři viděl vyhlášku, že britská armáda bere dobrovolníky pro vstup do Pioneer Corps a do RASC. Přihlásil se a byl po prověrkách zařazen do kurzu na řidiče na nákladní vozidla, poté na pásové Brenncarriery. Po absolvování výcviku byla jeho jednotka vyslána do Lybijské pouště. Zde se později stal právě řidičem Brencarrieru, dopravoval na frontu střelivo pro kanóny a podobně.
Nebylo to to, co si představoval, chtěl na frontu a bojovat. Dozvěděl se však, že v Haifě sídlí středisko československých jednotek. Proto požádal na velení o přeložení do československé armády, do armády jeho původu...
Po nástupu k československé jednotce prodělal ještě jednou jako nováček základní vojenský výcvik a koncem roku 1941 (sic!) byl přidělen k polní jednotce. Ta byla posléze, spolu s ostatními jednotkani československé armády, určena k přesunu do Velké Británie. Na palubě jedné z největších dopravních lodí na světě, slavné Mauretanii, nastoupil pak s ostatními cestu na anglickou půdu. Podmínky na lodi nebyly nijak příjemné. Dusné horké podpalubí, příliš mnoho lidí najednou, špatná strava... Přihlásil se proto jako nabíječ u jediného děla na palubě, což pro něj mimo jiné znamenalo i možnost nocovat na čerstvém vzduchu a stravovat se poněkud lépe...
V Anglii dokončil bojový výcvik a byl zařazen k obrněné brigádě jako řidič tanku. Obrněný kolos se mu však téměř stal osudným. Jak známo, československá obrněná brigáda účastnila se po vylodění v Normandii blokády francouzského přístavního městečka Dunkerque. Jan Horal byl povýšen a zařazen do funkce velitele tanku. Při jedné z prvních akcí najel však jeho Challenger (původně tank Cromwell, upravený rozšířením korby a přidáním pojezdových kol pro použití těžšího 17-liberního (76,2mm) kanónu...) na minu a byl zničen. Z celé posádky vyvázl pouze Jan Horal, jehož exploze vyrazila z tanku otevřeným věžním poklopem ven. Zraněn čekal celých osm hodin, než ho postupující pěšáci objevili a zachránili...
Tím prakticky pro Horala druhá světová válka skončila. Přes poražené a zničené Německo navrátil se se svou jednotkou do vlasti. Jeho jednotka zůstala v Kasejovicích, asi 30km severo-východně od Klatov, jelikož Rusové nedovolili našim západním jednotkám jako celku vstup do jejich zóny. Jedinou výjimkou byla krátká jednodenní prohlídka presidentem Dr. Benešem a průvod centrem Prahy.
Krátce po tom Horal požádal o demobilizaci z důvodu dostudování. A tím pro něj válka skončila definitivně...
Jak sám pan Horal tvrdí, nikdy mu nešlo o nějakou slávu a hodnost. Narozdíl od mnohých kariéristů chtěl bojovat a vrátit svobodu své vlasti. To ostatní okolo byl jen podružné. Jistě však netušil, že ho čeká další odchod do emigrace a dlouhá léta mimo vlast, strádající pod vládou komunistů. Postavil se tomu však čelem a svojí pílí a nezdolností vypracoval se až tam, kde je nyní. To už je však kapitola jiná...
Vzpomenu-li jen na štvavé pamflety v denním tisku a v televizi, které se objevily jen pár hodin poté, co obdržel od britské královny Řád Britského Impéria (MBE), ještě nyní si s chutí odplivnu. Člověk, který dostal jedno z nejvyšších britských vyznamenání za pomoc a službu, jež nezištně poskytoval svým bojovým druhům, byl napadán a nařčen, pomalu se z něj někteří lidé snažili udělat lháře a zbabělce, jenž se za války schovával někde za gaučem. Již tenkrát jsme se mezi sebou s přáteli ujistili, že pro nás není důležité, jakou kdo za války vykonával službu. U jaké zbraně sloužil a co vykonal. Že není důležité, co se komu blýská na ramenou. Byli a jsme za jedno v tom, že si hluboce vážíme těch, co nesložili ruce v klín a nečekali, že to nějak dopadne. Že v hluboké úctě smekáme před lidmi, jako je pan Horal, kteří odešli do zahraničí, aby bojovali za naši svobodu a za rodnou vlast. Ať už v letadle, nebo v tanku, s puškou či tužkou. Každého, kdo přiložil svoji ruku k dílu, bylo zapotřebí. A ten, kdo pomáhal téměř půl století ostatním, kteří neměli to štěstí, byli nemocní, postižení režimem a podobně,... takový člověk zaslouží si naši úctu dvojnásob...
