Hovořím záměrně v množném čísle, neb to beru z pohledu naší Odbočky 30 " gen. Karla Mrázka DFC, DSO" SLČR. Pan Vlčko zde sice figuruje coby člen KVD, děda Křena taky, pan Svoboda dokonce ani není členem naší odbočky. Nicméně všichni tři jmenovaní odbočku reprezentují na střeleckých soutěžích, a to tak, že velmi dobře. Já jsem tam byl jako vždycky tak trochu navíc, prostě jsem se k nim přifařil. Hlavně proto, abych mohl být zase chvilku s nimi, popovídat si, probrat pár "služebních" záležitostí ohledně odbočky a podobně. Tedy, pro tuto příležitost, zařadil bych se do kategorie KVD-dorost...
Charlie Jareš bohužel nedorazil, což byla velká škoda. Bylo by nás tam ještě o jednoho více a bylo by to tudíž ještě zajímavější...
Naposledy jsem krátkou zbraň naostro držel v ruce na vojně. Proto jsem přivítal nabídku soutěže se také zúčastnit (jako neorganizovaný střelec samozřejmě za příslušný, leč slušný, bakšiš...). S nadšením sice, ale bez jakéhokoliv očekávání. Budu rád, když někoho nezastřelím...
Dorazil jsem na devátou jako první, ostatní přijížděli až tak kolem půl na deset. Bylo to tak domluvené, kvůli lidem, co bydlí dál. Přivítal jsem se s těmi, co jsem znal už z minula (pí. Vlčková, p. Rykl, p. Svoboda, p. Davídek, atd....) a hned na začátku, než se začalo střílet, vyřídil s plk. Křenou věci ohledně odbočky. Potřeboval jsem podepsat Zápis ze schůze Výboru a chtěl si popovídat i o příštím čísle Bulletinu. Následně pak, už po střelbách nad hrnkem ranní kávy a táckem poledního párku, mohli jsme se věnovat i jiným zajímavostem...
A teď k těm střelbám. Bylo nás devět na čtyři terče, takže jsme byli rozděleni na tři skupiny. Dvě po čtyřech a pan Vlčko sólo. Střílelo se sportovní malorážkovou pistolí Vostok (.22LR) na pětadvacet metrů, vestoje, jednoruč i obouruč, podle toho, komu co lépe vyhovovalo. Pět ran nástřel, pak dvě série po deseti. Rozhodující byl samozřejmě součet obou soutěžních sérií...
Jak už jsem psal, nedělal jsem si žádné iluze. Nebyl to žádný airsoft, nebyly to černopraché muškety, nějaké návyky na tunelové střelnici na "Prašňáku" v Praze jsem si z těch dvakrát tří ran škorpionem na vojně také vypěstovat nestihl. Natož pak, abych se mohl měřit se starými kovboji, kterých tady byla plná střelnice. Tedy,... pani Vlčková je spíš pistolnice, abych byl přesnější...
Nicméně, nějakým zázrakem, a osobně bych to nazval štěstím náhodného střelce, podařilo se mi nastřílet na dvě rundy 141 bodů (71 + 70). V první rundě jsem naštěstí dobře viděl, kam šly první dvě a podle toho se zařídil. Ve druhé pak totéž. Nakonec tedy, coby reprezentant KVD-dorost, obsadil jsem celkově třetí místo (za panem Svobodou /178b./ a panem Vlčkem /169b./...). Žádné umění, jen jsem se držel starého dobrého hesla. Sejmi je všechny, Bůh si to přebere...
(Ale i kdyby to dopadlo jinak,... jak vece klasik, na to, abych střílel dezertéry do týla, přece nemusím umět mířit...)
Bylo odstříleno. Pan Vlčko ještě odstřílel za sebe a než to spočítal, my ostatní si mohli zatím dopřát zasloužený párek a kávičku. Ideální okamžik na probrání pár zajímavých věcí. Měl jsem totiž večer doma chvilku času a trošku se rozhlížel na internetu...
Náhodně jsem narazil na cca čtyřminutovou videosekvenci na Youtube, týkající se dávného rekordního seskoku našich vojenských parašutistů. Seskočili z pumovnice Il-dvacet osmičky ve víc jak dvanácti kilometrech. To zcela nejzajímavější na tom ale je fakt, že víc jak dvanáct kilometrů také proletěli volným pádem. Dneska se tomu říká HALO – High Altitude Low Opening. Nevím, jaké výkony jsou aktuální teď, ale věřím, že jejich výkon je fenomenální i v současnosti. Natož pak v jejich době...
Druhá zajímavá věc na tom je, že se tento rekordní seskok udál u nás v Milovicích. No a při bližším zkoumání jsem si zjistil, že děda Křena "Osmadvacítky" na našem letišti rozhodně musí pamatovat, byly tam v letech, kdy v Milovicích sloužil...
A další věc, která se také týká Milovic a bombardérů Il-28 a na níž jsem se chtěl zeptat. Katastrofa průzkumné verze tohoto stroje z 28. ledna 1965. Po startu se mašina od 47. pzlp zřítila kousek za dráhou. Bohužel všichni tři letci (kpt. Bohumil Ambros – pilot, kpt. Jan Hronec – šturman a rtm. Štěpán Ansorge – radista/střelec) zahynuli. Pomníček této nešťastné události je stále k nalezení kousek od střelnice, zkusím se tam v pondělí zajít podívat...
Ptal jsem se na to i pana Mihuleho ze Svazu a snad by mi něco mělo přijít i od něj. Navíc, pan plk. Bažant od nás z odbočky osmadvacítky létal. Tak třeba by něco mohl vědět i on. Bůh ví, chce to jen čas. A zeptat se...
Fotogalerie...
To to uteklo! Himl... A já musel jet... Bylo to fajn. A bylo to z mého pohledu i nečekaně zajímavé. A nemyslím tím ten náhodný výsledek a pochvalné (nezaslouženě...) mručení staříků. Prostě jsem si to fakticky užil. A tak, když o tom přemýšlím do budoucna,... pěkně mě štve, že dvacátého října mám denní. Jel bych si tuze rád picnout znovu. Hm,... příště...
Fotografie v původní velikosti ke stažení zde... (soubor ve formátu .zip, velikost 44,1MB)
