Povídání nad Sůčkem...
... Návštěva u plk. Jožky Kloboučníka...
Jsou plány, které nelze uskutečnit už jen proto, že,... a bude to v dnešní době znít jako otřepaná fráze,... prostě „není čas“. A takových plánů je bohužel velice mnoho. Někdy je to až zarážející, člověk si řekne, vždyť to přeci není tak daleko. To se zvládne. No jo, jenže já teď potřebuju/musím udělat tohle. Zařídit tamto. A zase nic...
Nicméně jednou za čas se ten jeden potřebný den najde. I za cenu odsunutí ostatních věcí na „příště“. Některé plány se třeba i operativně spojí. Jinak to prostě dnes nejde...
Svojí první návštěvu u kolegy z odbočky, plk. Jožky Kloboučníka, někdejšího velitele 28.sbolp v Čáslavi a „osmašedesátníka“, nemohu vlastně ani nazývat návštěvou. Přijel jsem tenkrát v podstatě neohlášen a vpadl poněkud nevhod do třídního srazu. I proto jsem odešel již po pěti minutách a spokojil se jen s pozdravem a přáním všeho dobrého. A příslibem, že si v létě udělám čas a zastavím se znovu, tentokrát již oficiálně...
I stalo se. Nadešel vhodný den. Využili jsme naši archeologickou výpravu do Březejce a fakt, že tam i zpátky jedeme kolem Čáslavi. A že to k panu Kloboučníkovi do Ronova je odtud, coby kamenem dohodil a zbytek dojel. Sice jsme poněkud podcenili dopravní situaci na brambořišti Dé Eins Praha – Brno a s ní související dopravní chaos, jakož i několikero uzavírek a omezení v oblasti mezi Čáslaví a Jihlavou, půlhodinové zpoždění bylo nám však odpuštěno. „Jsme si se ženou říkali, že to nemůžete stihnout...“
Pan Kloboučník přijal nás ve svém útulném domku na okraji Ronova, krásného městečka na úpatí Železných hor. Nevyhnuli jsme se sice formalitám, s ohledem na slušné vychování musel jsem nejprve představit mého spolucestovatele Miloše. Nicméně ihned poté usadili jsme se nad šálkem povzbuzující horké kávy a...
Vlastně sami jsme toho moc nenamluvili. Nechtěli jsme totiž přerušovat zajímavé s poučné vyprávění pana plukovníka. O tom, jak se vůbec dostal k letectvu, o výcviku na proudovou techniku a hlavně pak o výcviku a létání na stíhacích bombardérech Suchoj Su-7. Na těžkých a tehdy superrychlých vzdušných tancích, obrovských dírách, obalených plechem, s mohutným motorem, jenž dodával takový výkon, že si pilot po přidání plynu připadal, jako by dostal kopanec. O strojích, které unesly takové množství výzbroje, že se ve své době mohly svojí palebnou kapacitou měřit s těžkým křižníkem. O korábech, které musely chtě nechtě vzbuzovat úctu, ale i lásku, pakliže se s nimi člověk sžil a respektoval je. A právě vzájemný respekt mezi člověkem a strojem přinesl s sebou zjištění, že pilotáž takového „brusu“ není zas až tak složitá, jak se na první pohled zdá. Že se vlastně jedná o poměrně dobře ovladatelný letoun, který se za dodržení určitých podmínek nechová záludně a nechystá žádná závažná překvapení a podrazy. Samozřejmě to ale nebylo zadarmo. Vyžadovalo to zejména přesné plnění všech daných postupů a zejména jejich nepodceňování. V letectví totiž podcenění čehokoliv, ať už z neznalosti či nedbalosti, znamenalo a znemaná doposud ohrožení lidských životů...
Pro pana Kloboučníka a jeho kolegy letce přechod z MiGu-15 na Su-sedmičky byl o to složitější, že v době, kdy naše letectvo tyto stroje obdrželo, nebyly po nějakou dobu (dva roky!!!) k dispozici stroje dvoumístné, tedy cvičně-bojové verze značené U. Po nacvičení teorie a všech potřebných úkonů šel pilot do vzduchu hned sám a záleželo čistě na něm, zdali se i v pořádku se svým strojem vrátí. Však také letci procházeli pečlivým výběrem a na těchto mašinách nemohl létat každý. Jen tak bylo možno eliminovat vznik mimořádných událostí. Samozřejmě, docházelo k nehodám a haváriím. Však také, jak řekl pan plukovník, již samotný start byl předpokladem pro vznik mimořádné události. A pluk ročně tak o dva stroje přišel. Nicméně se to obešlo, alespoň po dobu působení plk. Kloboučníka ve velení pluku, bez ztrát na lidských životech. Pak ale přišel rok 1968...
Jako mnoho dalších letců i vojáků byl po roce 1968 pan Kloboučník z armády vyhozen. Jako důvod byly samozřejmě uvedeny nesouhlasné postoje se srpnovou okupací „bratrskými“ vojsky Varšavské smlouvy (snad se mi podaří sehnat vyprávění o osmašedesátém, jak jsme jej kdysi zpracovali s Honzou Lehovcem...). Konečně, kdo by s takovým podrazem ze strany „přátel“ souhlasil, že? Nejvýše tak patolízalové, kariéristé a zainteresovaní jedinci. Pro plk. Kloboučníka to ovšem znamenalo nejen vyhazov z armády, ale i úplný konec s létáním. Jako člověk se škraloupem „na kádrovém“ neměl šanci dostat se ani k pilotáži tzv. fekálních bombardérů (terminus technicus, humorné označení pro práškovací stroje – kdyby jen pan Kloboučník tušil, že Miloš občas létá na takovém stroji jako zadní střelec a bombometčík, asi by mu bylo jasné, proč se tomuto označení tak smějeme...). Navíc pro něj situace znamenala i obrovskou ztrátu ideí a motivace, zde doma měl pak svůj klid. Do práce pár kilometrů na kole za zpěvu Hašlerovek...
Už jsme byli skoro na odchodu, nic naplat, domů to bylo ještě daleko a času valem ubývalo, nicméně nemohl jsem se ještě nezeptat na jednu věc. Je známo, že Su-sedmičky byly mimo jiné určené i pro shoz leteckých atomových zbraní (jednalo se o sovětské IAP-500). O tom, zda tady v Československu nějaké byly či ne vedlo se již mnoho polemik. Konečně, i u nás v Milovicích měly být tyto (a byly?) uskladněny v bunkrech typu GRANIT. Jen mě zajímalo, výcvik na tento úkol probíhal a jestli jej vůbec pan Kloboučník absolvoval. Nebudu to nějak hlouběji rozebírat, konečně něco se dá v tomto smyslu nalézt i na mezisíti. Zkrátka šlo o to rozehnat Sůčko v padesáti metrech nad zemí rychlostí 1000km/h a v určeném bodě zatáhnout za knypl. Odhodit pumu ve stoupání. Buď pod úhlem 45°, přičemž pak tato doletěla ještě zhruba o sedm kilometrů dále, případně pod úhlem 110°, kdy atomové děťátko vystoupalo díky své počáteční rychlosti do čtyřkilometrové výšky, než jej gravitace stáhla zpět k zemi. Mezitím, než pak v místě vyrostl houbařův sen, dostalo se Sůčko do bezpečné vzdálenosti. Tedy,... v mírových podmínkách při výcviku. V reálu by to asi bylo vše poněkud jinak. Radary, protiletadlová obrana, takřka nemožná navigace ve velmi vysoké rychlosti těsně nad zemí,... asi by to dopadlo trochu jinak. Jisté však je, že by děťátko „pracovalo“ a stálo by to spousty povětšinou nevinných životů. Jenže s ruským přístupem a taktikou... Nas mnóga...
Zajímavé však je, že při tom všem utajení, které kolem celé věci v té době panovalo, vlastně nikdo nevěděl,kdo bude ten „vyvolený“. Kam poletí a kde své smrtonosné vejce snese. Kdo mu ho vůbec na letadlo připevní a jestli ten který člověk či lidé mají pro to vůbec nějakou kvalifikaci. No jo, nepřítel prostě nikdy nespí a naslouchá. Kdyby to někdo prozradil, tak... Paranoia studené války...
Nechtělo se nám, ale rozloučit jsme se museli. Samozřejmě také udělat si společnou fotku na památku a do Kroniky. Načež jsme zarolovali na hlavní silnici, vrazili tam „plnej s forsáží“ a vystřelili rychlostí blesku ku Milovicům s šíleným výrazem ve tváři. Slunce pomalu zapadalo za obzor, po nebi táhly se překrásné červánky a nás hřál pocit, že se ten den skvěle vyvedl a všechno to zase jednou mělo nějaký smysl. Bez toho by nás to totiž nebavilo...
Pane plukovníku, hodně zdraví Vám i Vaší paní a budeme se těšit opět na shledanou...
A malý dodatek. Přeci jen se mi povedlo nalézt alespoň vzpomínky Honzy Lehovce...
„Ráno 21.8. nad námi kroužil ruský Il-28R a protože byl pěkně pošmourný ošklivý den, nic nepřistálo, protože na příkaz velitele letiště a divize plk. F. Filipa a našeho "super" velitele pluku pplk. Josefa Kloboučníka bylo vypnuto veškeré naváděcí zařízení a Rusáci tedy měli "bobky" (Vím, že ruský velitel letců byl u velitele 28. sbolp pplk. Kloboučníka a velitele letiště a zároveň 34.sbold plk. Filipa a apeloval na ně, jako letce, aby jim dali k dispozici zabezpečení - míněno hlavně RT, že riskují životy jeho lidí. Odpověď zněla - kdybyste přišli jako přátelé, máte vše, ale vy jste nás přepadli jako agresoři a tak nic! Samozřejmě jim toto pak normalizátoři sečetli! Já šel z vojny na konci července 1969 a to ještě oba pánové byli ve funkci, ale na podzim už je prý zametli. Právě pro jejich postoj si jich nikdy nepřestanu vážit...). Pak teprve kolem poledne naslepo přistál MiG-15UTI cca v půlce VPD, na té půlce se otočil a zůstal stát. Kdo v něm byl nevím, ale bylo jasné, že má za úkol navést ostatní letouny. Ty se pak objevily nad letištěm tak kolem 15. hodiny a začaly přistávat. Já se domnívám, že to byly MiG-19PM nebo P, prostě verze s radarem (verzi S znal jsem z Vodochod). Spíše bych řekl ,že to byly PM a měly řízené rakety R-3U. Odkud byly, ale nevím. Přistály a rolovaly na pojížděčku bez veškerého zajištění. Z nich vylezli jen piloti, kteří asi měli jen osobní zbraň. My na ně pokřikovali a vím, že jsme říkali, že v tu chvíli bychom je utloukli „čepicemi“. Jejich pozemní sled skutečně dorazil až druhý den ráno! Letci tam byli beze všeho cca 16 hodin! Zřejmě ani nevěděli, kde jsou...
Teprve k večeru přistála první Andula (později se objevila i vzácná dvoumotorová An-8) a pak se objevily okupační polské tanky až za tmy. Bylo jich skutečně kolem 30 a později se rozestavily po všech strategických místech letiště, vč. před HŠ. Tanky na letišti nebyly dlouho, týden až 10 dní, pak už strážní a bojovou službu zajišťovaly okupanti SSSR. Před příjezdem tanků odpoledne se krátce objevil u hlavní brány asi průzkumný FUG (ruský) a chtěli do letiště, naši kluci je nepustili, došlo i k výhrůžkám kulometem, ale pak odtáhli. My dodržovali přísné zatemnění a tanky které, přijely opravdu za tmy, se neorientovaly, projely hlavní branou a celým letištěm a na druhé straně výjezdovou pomocnou branou (kterou jsme otevřeli) zase ven z letiště a pryč až někam k Novým Dvorům, kde zjistili svůj omyl a vrátili se zpět. To byl náš, bohužel jediný, protest a zásah...
Druhý den přijeli vlastní "Kozáci" - mužici a pak teprve nastala okupace. Lítali jen ruští transporťáci - vrtulníky MI-6 létaly často, také nějaké spojovací MI-1. Také AN-12, ty přivážely hodně pozemního materiálu, ty přilétaly často. Objevila se i rarita - dvoumotorová AN-8. Ono vlastně nebylo třeba bojových letů, už nás měli na lopatě! Byly to asi jen lehce kondiční lety. My samozřejmě na vlastní letiště nemohli, oni si obsadili naše provozní objekty vč. hangáru (my jim zavřeli i vodu a oni využívali vody s požární nádrže, z ní vařili a taky z fůry někde ukradenýho zelí - to byl smrad kolem jejich lágru!). S našimi letadly nic nedělali, ty zůstaly netknuté pod plachtami.Později nás začali pouštět do prostoru 1.PO na začátku letiště k hangáru TOPu, kde jsme začali s provozním ošetřením letounů ( ale to vše až začátkem září). A naši začali až někdy v říjnu prvními nesmělými lety – kondiční lety na našich MiG-15UTI a v listopadu pak Su-7U a pak už i jednomístné. Normální provoz začal až tak v prosinci. Kdy okupanti definitivně odtáhli už nevím - asi koncem listopadu? Zanechali ale po sobě děsný bordel a nám začala normalizace (naštěstí za půl roku jsem šel do civilu!)... Mezi tím se k nám přesunula nějaká technika a lidé z Mladé (několik Su-7BM a MiG-15SB - v Mladé totiž byla taková podivná směska vč. prý i Il-28)...
V té době my chodili na brigády zemědělské, abychom něco dělali. Pravdou je, že jsme sebou měli samopaly a bedničku s náboji, v době před moskevskými dohodami, kdy se stále počítalo s možnou obranou...
Ještě jednu pikantní věc - v Čáslavi u našich tankistů bylo také několik protiletadlových kompletů („plechová V3S“ s dvojicí kanonů 30mm). Čáslaváci byli v době invaze na cvičení na Šumavě a zůstala jen tato technika. V té kritické době, kdy se ještě počítalo s bojem, tak naši řidiči a zbrojíři si převzali tato vozidla a odjeli do zamaskovaného ukrytu ve stodole mezi Čáslaví a Chotusicemi a tam nacvičovali boj proti ruským letadlům. Kluci říkali, jak je svrběli dlaně, když cvičně mířili na přistávající „Anduly“ a vrtulníky!...
Tak to jen vyvolaná vzpomínka na dobu, která asi v nás už bude na furt jako trauma. Jsou to spíše kusé vzpomínky. Byla to pro nás doba silných emocí a doba, která nás poznamenala (tedy některé, jiní naši spoluobčané se pak náramně dobře zorientovali, ale to je věc jiná..)...
Jen ještě malé doplnění - velmi aktivně se protiokupantsky stavěl NŠ 34.SBOLD pplk.Ing Mlčoch a také ten to nejvíce odnesl vč. rodiny. Byl hlavním organizátorem toho letošního setkání v Čáslavi - nádherný člověk! Jak naši kámošové-RAFáci!...“
