Novopačtí Rytíři nebes...
...aneb Pocta pod křídly eroplánů...
Lidé, zabývající se historií našich válečných veteránů, dělí se prakticky na dvě skupiny. Na zlatokopy, kteří se snaží výhodně zpeněžit cokoliv, co má jakoukoliv hodnotu (Travkové a spol...) a na opravdické srdcaře, kteří si pokládají za čest vzdát hold našim předkům. Ti, co připravili akci v Nové Pace, jsou jedním ze zářných příkladů skupiny druhé...
Už v průběhu léta obdržel jsem pozvánku na tuto akci od svého kamaráda Radima Karla. Vzhledem k tomu, že akce vycházela na volný víkend, na nějž neměli jsme nic dalšího naplánovaného, rozhodl jsem se vyrazit. A aby mi nebylo potrati smutno a cítil jsem se bezpečněji, vzal jsem s sebou i Sikyho...
Akce samotná dělila se na dvě části. Zahájení se odehrálo v městském muzeu, kde proběhla vernisáž výstavy Pačtí rytíři nebes. Událost, která tak ostře kontrastovala s dnešní uměle vyvolanou a udržovanou koronapyčusovou hysterií, mimo jiné i co se návštěvnosti týká. A co bylo obzvlášť potěšující, mimo jiné i dokladující věhlas a vynikající přípravu celé akce, dorazila sem spousta přátel ze spolků ČsSL, z klubů vojenské historie, modelářských klubů, a tak dál. Tedy jsme značnou část setkání prakticky strávili krom prohlížení expozic i klábosením s kamarády. Mimo jiné například i s Otou Hrubým, synem slavného stíhacího esa, nositele DFC a příslušníka slavné „Triple One“ a československých perutí. Rádi jsme zavzpomínali hlavně na maminku, kterou jsem měl tu čest znát osobně a strávit s ní spousty zajímavých chvil. Otu Hrubého staršího jsem bohužel nezažil...
Zahájení výstavy bylo velice důstojné. Je znát, že zde žijí lidé, kteří si svých předků velice váží. Kéž by tomu bylo tak i jinde! Výstava byla velice poutavě udělána a doplněna i expozicí o filmu Nebeští jezdci. Kterou měl na hrbu kdo jiný, než Biggless. Spousta fotografií, dokumentů, osobních věcí a výstroje, dokonce i tematické pivo z Novopackého pivovaru! A spousty nádherných modelů. Wau! Dobrá práce!...
Od jedné hodiny v Jírových sadech konalose pak její pokračování. Přesunuli jsme se autem trošek blíž, zkusili na hřbitůvku najít hrob Oty Hrubého (ehm,... marně...) a pak došli na uvedené místo. Tam již, krom spousty lidí byla připravena i čestná stráž KVHáčkařů, dobrovolných hasičů a skautů. A také hudební těleso, doprovázející celou akci příjemným jazzíkem a další hudbou. No a samozřejmě všemu vévodil král britského nebe, Supermarine Spitfire z Jihlavy. To vše slibovalo, že i zde půjde o výjimečný zážitek...
A bylo tomu tak!...
Zahájení celého slavnostního aktu připadlo našim dnešním vojenským letcům. Na nebi zahřměly dva gripeny, sláva mohla začít. Nejprve byly předneseny slavnostní proslovy, a to včetně zdravice vojenského atašé Velké Británie! Kazil to jen matlák Cogan z ODSky, jehož proslov byla trapárna nejvyššího kalibru. Prostě jen se ukázat, jsem tady, jsem politik, musim něco plácnout. Nicméně to byla toliko jediná skvrna na celé této akci. Ještě nám tam omdlel jeden skaut z čestné stráže, ale byla mu neprodleně poskytnuta pomoc, což vyvolalo aplaus na otevřené scéně jemu i pomocníkům...
Krátce poté, co došlo k několikerému průletu dalších strojů, tentokráte Tiger Mothů v barvě RAF, na nichž se naši českoslovenští hrdinové v Anglii za války cvičili, došlo na odhalení pomníku. Nejčestnějším jeho účastníkem byl jeden z posledních žijících československých RAFáků Tomáš Lom. Za sebe mohu říci, že to bylo velice dojemné. A ti chlapi nahoře i Tomáš Lom při potlesku (odhaduji) cca dvou stovek lidí, kteří se přišli na slavnost podívat, museli tu hrdost cítit...
Nemohli jsme posléze propást příležitost. Zašli jsme pana Loma pozdravit, jménem svým, jménem kolegů z klubu i jménem všech členů Českého svazu letectví. Bylo nám velkou ctí si s tímto úžasným mladíkem potřást pravicí. Hodně zdraví, Tome!...
Odjížděli jsme z Paky směrem do hor, ještě jsem potřeboval něco vyřídit na chalupě. Měli jsme toho po tom náročném dni plné kecky, a to ještě nebyl u konce. Ale užili jsme si to. Byl to dobrý den!...
