Neztrácejte hlavu...
... aneb Jak přežít...
V iglů spali všichni nazí, na cestách neznali spací pytle. Spali v kožešinovém anoraku a v kalhotách, jen výjimečně přes sebe přehodili ještě další kůži. Tvrdili, že při spaní v chladu mají nejlepší sny. Když řádila vichřice, dokázali spát mnoho dní, a naopak, když bylo pěkné počasí, podnikali i 24hodinové pochody...
Toť pouze kratičký úryvek z malé brožurky s názvem „Trosečníkem v drsné přírodě“. Z brožurky, která vznikla a stále se upravuje a doplňuje, na základě dlouholetých zkušeností, pokusů, experimentů, zážitků a bádání. Jejím autorem je Jaroslav Pavlíček. Polárník, badatel, dobrodruh, cestovatel, zkrátka jedním slovem nezmar. Člověk milý a příjemný, veselý, otevřený, pro někoho možná až příliš přímý. Prošedivělý strejček, který se snad nikdy nezastaví...
Proto bychom mohli považovat za velký úspěch, že se nám podařilo jej zachytit v ten správný okamžik a dovézt k nám do Milovic...
Krátce k jeho osobě, pro ty, jež ho neznají...
Po invazi bratrských vojsk v roce 1968 opustil pražskou Filozofickou fakultu (obor koreanistika) a odešel do Vysokých Tater. Zde pracoval na Téryho chatě jako nosič. Každý den vynášel z údolí na zádech 65kilogramové náklady, čímž získal velkou fyzickou kondici...
Tuto mohl následně využít jako člen mnoha zajímavých extrémních výprav. V roce 1980 byl členem polské expedice na Mount Everest, která jej jako první v dějinách pokořila v zimním období. Dvakrát přešel Aljašku, jednou Grónsko, vždy za použití toho nejjednoduššího vybavení. Byl spoluzakladatelem antarktické polární stanice na ostrově Nelson Island v Jižních Shetlandách. Tuto mezinárodní výzkumnou základnu navštívil již cca čtyřicetkrát. Neustále podniká různé lehčí i těžší experimenty po celém světě, zaměřené na chování člověka v extrémních podmínkách a situacích. Pro zájemce pořádá i čtyřdenní kurzy přežití, otevřené zájemcům všech věkových kategorií. Pro zajímavost, nejmladšími účastníky jeho experimentů a výprav byli dítě ve věku 2,5 roku a dvaaosmdesátiletý člověk, výjimku netvoří ani invalidé...
Na prosbu o účast na besedě se školáky přikývl s nadšením a ani nevadilo, že se bude jednat v podstatě o besedy dvě. Každá o délce jedné vyučovací hodiny. Naopak, s úsměvem konstatoval, že krátké besedy má nejraději. Přihlédnu-li k tomu, co již nyní vím, vlastně to chápu. U člověka, který celý život učí lidi rozhodovat se rychle, je to v podstatě normální. Vlastně to potvrzuje i jedno z jeho hesel: „My si neděkujem, na to neni čas...“
Zase ale, pro nás to znamenalo určitou výhodu. Besedy v učebně přírodovědy se tak mohlo zúčastnit více dětí. Nakonec jich bylo cca jedno sto, což je úžasné!...
Osobně musím konstatovat, že pan Pavlíček svým vystoupením přesně a do písmene naplnil Komenského pravidlo o škole hrou. Jazykem blízkým posluchačům, zábavně, s humorem a mnoha ukázkami, jichž se obecenstvo mohlo i zúčastnit, seznámil nás s některými svými experimenty. Ukázal a poradil, jak se zachovat v extrémních podmínkách či mimořádných situacích. Co použít, čeho si nevšímat, jak nastavit priority... Jak neztratit hlavu a hlavně naději...
Přitom by se mohlo zdát, že ve zdejších podmínkách se s takovými situacemi nesetkáme. Mno... Dnes, kdy každý může cestovat po celém světě? Kdy kdokoliv může přicestovat k nám? A konec konců, kde je psáno, že nemůže dojít k žádné mimořádné události? Přírodní pohromě? On by totiž zřejmě stačil i několikadenní blackout. Výpadek technologií, který předpověděl již před desítkami let kultovní Krteček... Budu-li ironický, dodám i výpadek wifi, což by pro 85% (možná i více) přítomných znamenalo katastrofu globálních rozměrů. Každý z nás se jednou může dostat do situace, kdy bude muset zajistit vodu, teplo, příbytek, potravu,... nebo se rozplakat nad zdechlým Ajfounem a zdechnout též...
Přitom je vše tak neskonale jednoduché, stačí se rozhlédnout a přemýšlet. Ta nejlepší řešení obvykle bývají zároveň nejjednodušší („Máme-li volit mezi jistým zmrznutím a méně pravděpodobným uhořením, je rozhodnutí snadné...“)...
Upřímně řečeno, já sám mám nyní pověstného brouka v hlavě. A vím určitě, že kolega Jackvéz je na tom podobně, neřku-li stejně. Honí se nám hlavou myšlenka otestovat sami sebe. Zjistit, nakolik se dovedeme obejít bez civilizačních výdobytků. Naučit se něco z rad, které jsou ve výše uvedené brožurce zapsány, a vyzkoušet je sami na sobě. Ať už sami, nebo pod vedením našeho hosta, Jaroslava Pavlíčka, na některém z jeho kurzů. Kdo ví, třeba budeme příjemně překvapeni. No,... a nebo nám, jak se říká, spadne hřebínek...
Ty dvě hodiny ve škole utekly jako voda. Bohužel. Víme, že by pan Pavlíček dokázal povídat mnohem, mnohem déle. Také už nám v hlavách zraje myšlenka, uspořádat u nás na vsi besedu ještě alespoň jednou a ve větším měřítku. A hlavně tak, aby se jí mohli zúčastnit i dospělí. To vše je ale zatím jen jeden velký nápad. Přání. Idea. Ale bez nich bychom nepřežili také...
