Na věčné časy...
Právě před třiceti lety opustil území republiky poslední transport sovětské armády. Československo opět (!!!) přestalo být po dlouhých 23 letech okupovanou zemí. Nezapomínejme!...
25. června od 19:00 máte v atriu radnice v Milovicích jedinečnou příležitost se zúčastnit v předvečer oslav spojených s výročím odchodu sovětských vojsk z Milovic promítání premiéry celovečerního filmu, který mapuje vojenskou historii Milovic.
Počet míst je omezen a proto, pokud máte zájem se tohoto promítání zúčastnit, je nutné si rezervovat místo prostřednictvím Turistického informačního centra a to na emailu tic@mesto-milovice.cz nebo na telefonním čísle: 325 517 110.
Více než kdy jindy je potřeba si uvědomit, že odsun sovětských vojsk byl mnohem větší problém pro jiné skupiny sovětských vojsk (severní, jižní a v Německu) protože byly několikanásobně větší. Jak kdysi prohlásil můj kamarád: oni u nás byli taková zahrádkářská kolonie.
Pro srovnání přikládám mapu lokací našich posádek a například v Německu a trochu v Polsku. Vděk sovětské straně zaplatili čechoslováci 300 miliony Kčs, Němci vybavením a byty a německými markami a poláci jako obvykle si do smlouvy nedali nic a nic neplatili, a ještě si nechali zaplatit přepravu po železnici a užití přístavů...
V srpnu 1994 byla ukončena významná zahraničně-politická kapitola Německa, Československa a Polska. Odchod sovětských vojsk byl zahájen na konci 80. let Michailem Gorbačovem, který se rozhodl redukovat počty sovětských vojenských útvarů rozmístěných mimo Sovětský svaz. Jeho záměrem ale nebylo úplné stažení sovětských vojsk, ke kterému nakonec došlo. Na to poukazuje skutečnost, že Sovětský svaz posléze nevěděl, kam odsunuté vojáky umístit a co s nimi dělat. Jenom ze střední Evropy odešel přibližně milion osob, zahrnující sovětská vojska a jejich rodiny.
Sovětský svaz, posléze Ruská federace, se musel na konci 80. let a během první poloviny 90. let vypořádat s přílivem svých vojáků vracejících se z Afghánistánu, Mongolska, z oblasti Kavkazu, dále pak z Maďarska, Německa, Československa a Polska. Po rozpadu Sovětského svazu se také ohlásily i postsovětské republiky, zejména pobaltské, žádající odchod ruských vojsk z jejich území. Tento proces tak zahrnoval přesun více jak milionu osob a velkého množství vojenského materiálu.
Téma se zaměřilo na odchod sovětských jednotek z Německa, Československa a Polska, neboť právě přes střední Evropu se odsunovala nejpočetnější Sovětská armáda, jejíž místo dislokace se nacházelo v Německu. Práce vycházela z předpokladu, že existovaly paralely mezi vyjednáváním těchto tří jmenovaných zemí a Moskvou a také spojitost mezi nimi samými. Metodologicky se skládá ze tří případových studií, které byly následně podle zvolených kritérií podrobeny komparaci. Text vychází z nashromážděných primárních a sekundárních zdrojů. Mezi primární patří mezinárodní smlouvy, závěrečné zprávy, rozhovory s generálem E. Vorobjovem a M. Kocábem a paměti, mezi sekundární publikace, noviny a internetové články. Podklady byly získány v knihovnách v Marburku v Německu, v četných českých knihovnách a ze soukromého fondu členů Katedry ruských a východoevropských studií, FSV UK v Praze.
Zatímco na konci 80. let a na začátku 90. let bylo stahování sovětských vojsk v některých středoevropských zemích ještě jednostranným rozhodnutím Sovětského svazu, dále se již jednalo o bilaterální a multilaterální záležitost. Samotný odsun vycházel posléze převážně z uzavřených smluv, ale řízen byl sovětským, posléze ruským generálním štábem.
Velké množství odsouvaných vojáků jen přiostřilo bytovou nouzi v Sovětském svazu. Bytová otázka tak zazněla z úst sovětských vyjednávačů při vyjednávání se všemi třemi zkoumanými zeměmi. Finančně pomohly Sovětskému svazu/Ruské federaci s touto otázkou Německo a Československo. Polsko nezaplatilo nic. V diplomatických jednáních zazněl ze sovětské strany také často argument nedostatečného mandátu.
Středoevropské země spojovalo přání co nejrychlejšího odchodu sovětských vojáků. V polském případě byl tento požadavek vysloven až po zajištění západní polské hranice, do té doby byla sovětská přítomnost ještě žádána. Vojáci nakonec z těchto zemí odešli i před termínem, který byl smluvně ujednán. O termínu odsunu sovětských vojenských útvarů rozhodovalo několik faktorů. Důležitou roli hrály uzavřené mezinárodní smlouvy. Například v polském případě představovala cesta k uzavření polsko-sovětských smluv nejtěžší oříšek. Mimo ně ovlivňoval čas odchodu také počet vojáků a množství vojenského vybavení, které bylo nutno přepravit. Západní skupina vojsk byla nepočetnější a měla i nejvíce vojenského materiálu. I když se v Polsku nacházel nejnižší počet příslušníků Sovětské armády, disponovala Severní skupina vojsk větším množství vojenského materiálu než Střední skupina vojsk v Československu. Dalším aspektem byly i funkce jednotlivých vojenských skupin – Severní skupina vojsk měla za úkol logistiku při přesunu Západní skupiny vojsk. Urychlit odsun bylo také možné prostřednictvím navýšení finanční sumy, což se podařilo Německu. Odsun ale zároveň ovlivňovaly i nenadálé okolnosti. Jimi bylo navýšení tarifů severoněmeckého přístavu Rostock pro transport Západní skupiny vojsk nebo polská blokace nadpočetných transportů na německo-polských hranicích. Z tohoto důvodu docházelo k přeplánování tras.
Z jiného úhlu pohledu mohl být odchod Sovětské armády zbrzděn rozhodnutím jednotlivých sovětských generálů. Například generál M. Burlakov chtěl pozastavit odsun Západní skupiny vojsk kvůli nevystavěným bytům v Ruské federaci. Generál V. Dubynin vyhrožoval vlastním harmonogramem a výběrem cest odchodu Severní skupiny vojsk kvůli rozhořčení nad polským postojem k Severní skupině vojsk. V československém případě se pokoušela sovětská delegace v Praze přerušit odchod Střední skupiny vojsk, ale díky diplomatickému zásahu generála E. Vorobjova se jejich pokus nevydařil.
Polsko a Německo se snažily na odchodu sovětských vojsk z jejich teritorií vydělat. Německo sice bylo štědrým dárcem financí Sovětskému svazu, ale zároveň tím cílilo i pomoc východoněmeckému hospodářství. Požadovalo po Sovětském svazu i zaplacení transportu Západní skupiny vojsk, ale zároveň mu velkou část financí samo poskytlo. Polsko chtělo taktéž uhrazení nákladů za použití přepravních cest Severní skupiny vojsk, a to v tvrdé měně a rozhodně ne pod cenou. Československo poskytlo přepravní cesty pro Střední skupinu vojsk bezplatně, neboť odsun sovětských vojsk byl prioritou československé vlády a ve společnosti panoval celonárodní konsensus. Finančně si ale Polsko i Československu pomohly umožněním tranzitu Západní skupiny vojsk a jejich vojenského vybavení z Německa přes svá území.
Během procesu odchodu sovětských vojsk se ukázala jistá československo-polská solidarita. Československo nevpouštělo na své území sovětské transporty z území Německa, aby podpořilo polskou vládu při snaze uzavřít jimi požadované smlouvy se Sověty. Polsko na oplátku neblokovalo průjezd sovětských transportů z Československa mířících přes jeho území do Kaliningradské oblasti. Kromě vzájemné výpomoci hrála důležitou roli také obava z možných důsledků chaotického dění v Sovětském svazu, kdyby se na území těchto států nacházela tak početná Sovětská armáda.
V Německu, Československu a Polsku byla s Moskvou uzavřena tzv. nulová varianta ve věci finančně-majetkových vztahů, která zprošťovala sovětskou/ruskou stranu od náhrad škod za zničené životní prostředí na území jejich bývalého rozmístění a na oplátku připadly sovětské/ruské nemovitosti do vlastnictví těchto tří zemí.
Odsun sovětských/ruských vojsk probíhal dopravními prostředky, které odpovídaly geografickým podmínkám daných států. Z Německa a z Polska se tak využívalo cest po moři, po železnici, část po silnici a letecky. Z Československa odjeli Sověti převážně železniční a leteckou dopravou a v malé míře po silnici. Zvažována byla i cesta po Dunaji, ke které ale nakonec nedošlo.
Způsob rozloučení s posledními sovětskými/ruskými vojáky proběhl až na výjimky vcelku důstojně. Polsko totiž určilo tento den na 17. září 1993, což asociovalo výročí napadení Polska Sovětským svazem. V Německu se postaral o rozptýlení ruský prezident Boris Jelcin svým chováním v podnapilém stavu. V Československu k žádnému faux pax nedošlo.
Tato práce pronikla hlouběji do problematiky odsunu sovětských vojsk a udělala jedinečnou komparaci téhož procesu tří různých středoevropských států. Ukázala nejen jejich vzájemné paralely, ale i odlišnosti v přístupech a průběhu. Odchodem sovětských vojsk byl v německém a polském případě završen důležitý bod druhé světové války. V Československu tím byl ukončen akt okupace započaté roku 1968.
ROZLOUČENÍ
Všechny tři země čekaly na den odchodu Sovětské/ruské armády z jejich území. V Německu se tím udělala tečka za druhou světovou válkou. Pro Československo tento krok ukončil kapitolu okupace 1968 a Polsko se zbavilo z podnáručí sovětského bratra, který byl pro něho důležitý jen do okamžiku uzavření polsko-německé hraniční smlouvy. Rozloučení se sovětskými vojáky probíhala důstojně. V polském případě se ukázala ale opět polsko-ruská nevraživost, neboť se oficiální rozloučení konalo 17. září 1993, tedy na den výročí sovětské okupace Polska. V Německu svůj díl na komičnosti celé slavnostní události nesl ruský prezident B. Jelcin, který si neupřel velké množství alkoholu ani v tento den.
zdroj: Jana Kosová, diplomová práce "Odchod sovětských vojsk z území Německa, Československa a Polska"
