Létající dědeček...
... (Ne)Pohádka o světošlápkovi z Kolína...
Bylo nebylo, žil jest v Kolíně jednou jeden dědeček. A nebyl to jen tak ledajaký dědeček. Byl to létající Dědeček. A že byl členem naší odbočky, rozhodl jsem se jej navštívit...
Letní prázdniny totiž jsou v podstatě jedinou možností, kdy se mohu za někým odlehlejším vydat. Ano, uznávám. Kolín až tak odlehlý není. Ale ten, kdo chodí do práce, má doma děti školou povinné a kroužky navštěvující a doma též sem tam alespoň symbolicky přiloží ruku k dílu, pochopí, o čem mluvím...
Ani nevím, jak se mi to podařilo, v navigaci rozhodně nemám tolik zkušeností jako ostatní kamarádi a kolegové z odbočky. Nicméně jsem na zvonek u domku v klidné kolínské uličce nedaleko centra zazvonil téměř na vteřinu přeně podle domluvy...
Neměl jsem v úmyslu nějak příliš otravovat, měla to být jen krátká společenská návštěva. Na seznámení a vyřízení pozdravů, řeklo by se. Není slušné na návštěvě vysedávat celý den. Nicméně vše se záhy vyvinulo úplně jinak. A ten čas pak utíkal, aniž bychom si toho všimli. Totiž...
Po chvilce běžné konverzace ( i s paní Dědečkovou, která po chvilce též přišla...) vytáhl pan Dědeček ze skříně celý velký štos alb, plných leteckých fotografií. Z Čech, Maďarska, Turecka, z Afriky... Bože můj! Vždyť ten veselý tatík v košili a kšandách oblétal půl světa! Ale v čem! V malé skořápce na kolečkách, zavěšené pod průhledným křídlem na hromadě trubek a lan. V modernější úpravě cos ve stylu bratří Wrightů. Splašené trubky. Prskolet. Prdlavka. Prostě takový vehement těžší vzduchu, ale to jen díky tomu, že si někdo sedl dovnitř...
Seděl jsem, fascinovaně otáčel stránky s fotografiemi a před očima mi běžela skoro celá kariéra sportovního pilota. Reprezentanta Československa a Čech, jenž se mnohokráte umístil na předních příčkách na mezinárdoních kláních skoro po celém světě. Však jsme si prohlédli i nemálo diplomů, pohárů, medilí a dalších upomínkových předmětů. Prostě takový světoběžník. A já si říkám, jak to, že jsem to do teď nevěděl? Že máme mezi sebou někoho tak slavného a zajímavého? Ale i skromného, jenž rád zavzpomíná na zajímavé, krásné i krušné chvíle, ale při jakémkoliv náznaku obdivu jen mávne rukou. Jako by to bylo něco samozřejmého, takové věci dokázat. Podívat se na fotografii, na níž je pár balíků slámy, pak nasednout do letadla a někde na trase toto místo najít a vyfotografovat. Udržet se ve vzduchu co nejdéle s přesně odměřenou dávkou paliva, zatímco soupeři odpadávají jeden za druhým se suchou nádrží. Doletět. Nezmatkovat. Udělat v tu pravou chvíli ten správný pohyb knyplem...
Já vím, že Vy všichni, drazí moji kolegové letečtí, toto vše považujete též za rutinní záležitost. Ale pochopte, jsem jen krysa pozemská a nikoliv vzduchoplavec jako Vy...
Ještě jsme prohlédli kroniku naší odbočky, aby i Dědečkovi viděli, že nezahálíme a činíme se takříkajíc na všech frontách, poté však musel jsem se již rozloučit. Čas utíkal mnohem rychleji, než bychom rádi a já se musel vydat na cestu ku Milovicům. Poslední stisky rukou, poslední úsměvy a přání všeho dobrého a „hurá“ do rozpáleného auta a sílícího odpoledního provozu. Tak zase příště, třeba někde u nás...
Jedli, pili, hodovali, obrázky si prohlíželi, žvanili a poletovali. A jestli nezemřeli, milá robátka, žvaní tam o tom poletování dodnes. Zazvonil zvonec a pohádky o Létajícím Dědečkovi je (pro tentokrát) endešlůs...
