Květy zla...
... aneb Tam, kde bydlí Smrt...
Je čtvrtek 24. 10. 2019. Na den přesně před 77 lety bylo ve „vyšetřovně“ koncentračního tábora Mauthausen střelou do týla popraveno 264 rodinných příslušníků a pomocníků Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka, národních hrdinů, kteří zlikvidovali kata českého národa, SS-Obergruppenführera a generála policie Reinharda Tristana Eugena Heydricha...
Je čtvrtek 24. 10. 2019. Projíždíme poklidnou a mírumilovnou hornorakouskou krajinou. Všude kolem nádherně upravené vesnice a vesničky, lesy, louky a pole, zaplavené barvami podzimu. Idylka babího léta. Do Linze bys kamenem dohodil, městečko Mauthausen už je nadohled. Na kopci nad ním leží továrna na smrt...
Následující informace si s dovolením vypůjčím téměř v plném znění z webových stránek https://www.wikipedia.cz...
Koncentrační tábor Mauthausen (německy: Konzentrationslager Mauthausen, před rokem 1940 známý jako Mauthausen-Gusen) byla velká skupina nacistických koncentračních táborů, které byly vybudované v okolí vesnic Mauthausen a Gusen v Horních Rakousích, asi 20 kilometrů východně od Lince.
Přestože se komplex nejdříve sestával z jediného tábora u Mauthausenu, časem se rozšiřoval a stal se jedním z největších komplexů pracovních táborů v Němci ovládané Evropě. V lednu 1945 pracovalo v táborech řízených z centrály v Mauthausenu asi 85 000 vězňů. I když přesné ztráty na životech v celém komplexu zůstávají neznámé, většina zdrojů je uvádí v rozmezí od 122 766 do 320 000 osob. Oba hlavní tábory, Mauthausen a Gusen I, byly jediné tábory, které byly zařazené do III. kategorie, což znamenalo, že měly být nejpřísnějšími tábory pro „nenapravitelné politické protivníky Říše.“ Na rozdíl od jiných koncentračních táborů určených pro všechny kategorie vězňů, Mauthausen byl ve většině případů využívaný na vyhlazení inteligence prací
Seznam podniků využívajících nucené práce z tábora Mauthausen-Gusen byl dlouhý a zahrnoval i velké národní korporace, ale stejně tak i malé místní firmy a komunity. Část kamenolomu upravili na montážní závod pro automatické zbraně Mauser. V roce 1943 byla v Gusenu postavená podzemní továrna podniku Steyr-Daimler-Puch. Podobná továrna na výrobu stíhaček Messerschmitt byla otevřena poblíž Sankt Georgen an der Gusen. Společně se celkem asi 45 větších podniků podílelo na tom, že koncentrační tábor Mauthausen-Gusen dosáhl v samotném roce 1944 zisk více než 11 milionů říšských marek. Mezi tyto podniky patřily:
kartel DEST
Accumulatoren-Fabrik AFA (hlavní producent baterií pro německé ponorky)
Bayer (hlavní německý producent léků a léčiv)
Deutsche Bergwerks und Hüttenbau
v Linci sídlící Eisenwerke Oberdonau (hlavní dodavatel ocele pro německé obrněné tanky)
Flugmotorenwerke Ostmark (výrobce leteckých motorů)
Otto Eberhard Patronenfabrik (závod na výrobu munice)
Heinkel a Messerschmitt (letecké továrny, též výrobce trupů pro raketu V-2)
Österreichische Sauerwerks (výrobce zbraní)
PUCH (dopravní prostředky)
Rax-Werke (stroje a rakety V-2)
Steyr (továrna na výrobu lehkých zbraní)
kartel Steyr-Daimler-Puch (zbraně a dopravní prostředky)
Universale Hoch und Tiefbau (budování tunelů v Loibl Passe)
Kromě hospodářské funkce měl tábor i politický význam. Přinejmenším do roku 1943 byl tábor určený pro vězně a vraždění skutečných i domnělých politických a ideologických nepřátel Německa. Posléze však tábor sloužil německé vojenské mašinérii a vykonával i vyhlazovací práci. Když byli vězni po dvanáctihodinové práci v kamenolomu úplně vyčerpaní nebo když byli příliš nemocní či příliš slabí, aby mohli pracovat, přesunuli je do tzv. revíru (Krankenrevier, barák pro choré) nebo na jiné místo k vyhlazení. Zpočátku neměl tábor vlastní plynovou komoru a takzvané muzelmany, tj. vězně příliš choré na to, aby pracovali po tom, co byli týráni, podvyživení anebo úplně vyčerpaní, přesunuli do jiných koncentračních táborů k vyhlazení (nejčastěji do neslavného zámku Hartheim, který byl vzdálený 40,7 km) či je usmrtili smrtelnou injekcí a zpopelnili v místním krematoriu. Se zvyšujícím se počtem vězňů se tento systém příliš prodražoval a od roku 1940 se stal Mauthausen-Gusen jedním z mála západních táborů, který používal plynovou komoru pravidelně. Z počátku používal jen improvizovanou mobilní plynovou komoru – dodávku s výfukovou trubicí vyvedenou uvnitř korby – která pendlovala mezi Mauthausenem a Gusenem. V prosinci 1941 dokončili trvalou plynovou komoru, která mohla najednou zabít až 120 vězňů.
Komplex táborů Mauthausen-Gusen byl jedním z táborů, kam byli posíláni občané z Protektorátu Čechy a Morava a ze Slovenského státu. První političtí vězni se do tábora dostali již v roce 1939. Následující rok byla do tábora v rámci přesunu vězňů převezena skupina Čechů ze Sachsenhausenu. Výraznější deportace však začaly až v říjnu 1941 na základě příkazu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha: „Vzhledem k zvláštnímu utváření v Protektorátu Čechy a Morava je nutno všechny osoby odsouzené stannými soudy zřízenými v Protektorátu, na základě nařízení říšského protektora ze dne 27. 9. 1941, k předání tajné státní policii, umísťovat výlučně v koncentračním táboře Mauthausen.,“ podle něhož hrál Mauthausen „zvláštní úlohu při decimování českého hnutí odporu.“ Od prvního velkého transportu z 3. října, který čítal 280 osob, bylo do konce roku do Mauthausenu deportováno téměř 1400 Čechů. Masové deportace Slováků probíhaly od počátku roku 1945. Podle nacistických statistik (Zugangsbuch) bylo v letech 1941 až 1945 do Mauthausen-Gusenu celkem deportováno na 7320 Čechů a Slováků, z nichž jich zde zahynulo 4473.
Poslední transport (označení KL3) byl vypraven z Brna 7. 4. 1945 a tvořilo jej 219 osob, moravských odbojářů. Do Mauthausenu dorazil o dva dny později a 10. 4. 1945 byli všichni popraveni.
Nově příchozí Češi a Slováci byli přijímáni ve dvou kategoriích. První podstoupila klasickou proceduru nových vězňů, kteří se přes karanténu dostali do pracovních bloků. Druhá kategorie byla určena k likvidaci. Výjimečně krutému zacházení se jim dostalo po atentátu na Reinharda Heydricha. Do Mauthausenu bylo odvedeno mnoho významných českých osobností. Zemřel zde např. písničkář a herec Karel Hašler nebo profesor Jan Vážný. Po atentátu na Heydricha zde bylo 24. října 1942 popraveno 254 spolupracovníků a příbuzných Josefa Valčíka, Jana Kubiše a ostatních parašutistů. Táborem dále prošli například Adolf Kajpr, Štěpán Trochta a řada českých vědců a pedagogů. V letech 1941–1945 zde byl vězněn také pozdější československý prezident Antonín Novotný (ve funkci 1957–1968).
Ačkoliv Mauthausen-Gusen nebyl jediným koncentračním táborem, kde Němci zrealizovali svůj systém vyhlazení prací (Vernichtung durch Arbeit), patřil mezi nejbrutálnější a nejpřísnější. Podmínky v táboře se považovaly za výjimečně nesnesitelné, dokonce i na poměry koncentračních táborů. Vězni netrpěli pouze podvýživou, přeplněnými baráky, neustálým týráním a bitím dozorci a „kápy,“ ale i výjimečně těžkou prací. Když bylo v Mauthausenu příliš vězňů na to, aby pracovali najednou v kamenolomu, mnohým přiřadili práci v dílně nebo jinou manuální práci. Práce v kamenolomu přidělovali těm nešťastníkům, kteří se nějak provinili. Důvody k jejich poslání na „úkol za trest“ byly bezvýznamné a zahrnovaly „zločiny,“ jako například nezasalutování kolemjdoucímu Němci.
Práce v kamenolomu, často v nesnesitelných horkách nebo při mrazech až −30 °C, vedla k výjimečně vysoké úmrtnosti. Příděly jídla byly omezené a průměrný vězeň vážil v letech 1940 až 1942 zhruba 40 kilogramů. Odhaduje se, že průměrná energetická hodnota přídělů jídla se snížila z 1750 kalorií za den, v letech 1940 až 1942, na 1460 v dalším období. V roce 1945 se energetická hodnota přídělů dále snížila a nepřesáhla 600 až 1000 kalorií denně. To je méně než třetina energie potřebné pro průměrného dělníka pracujícího v těžkém průmyslu. To vedlo k vyhladovění tisíců vězňů.
Vězni v Mauthausenu, Gusenu I a II měli přístup k oddělenému táboru pro nemocné (Krankenlager). Navzdory tomu, že v tomto táboře pracovalo zhruba sto lékařů z řad vězňů, nebyly jim poskytnuty žádné léky a mohli poskytovat pouze základní první pomoc. Proto byla „táborová nemocnice,“ jak byla nazývána Němci, ve skutečnosti poslední zastávkou před smrtí pro tisíce vězňů a jen velmi málo z nich mělo šanci na uzdravení.
Kamenolom Mauthausen byl i domovem neblaze proslulých „schodů smrti.“ Vězně tu přinutili v řadě jednoho za druhým vynášet po 186 schodech hrubě vysekané bloky kamenů, které často vážily až 50 kilogramů. Mnozí vězni se vyčerpáním zhroutili a spadli na jiné jdoucí za nimi, čímž vytvořili domino efekt; první vězeň padal na dalšího, a tak dále až úplně dolů.
Tato brutalita nebyla náhodná. Dozorci z řad SS často nutili vyčerpané vězně vynést nahoru po schodech kamenné bloky. Ty, kteří toto utrpení přežili, seřadili na kraj útesu známého jako „parašutistická stěna“ (Fallschirmspringerwand). Se zbraní, kterou proti nim mířili, měli vězni dvě možnosti; být zastřeleni nebo shodit vedle stojícího vězně z útesu. Mezi jiné běžné vyhlazovací metody vězňů, kteří byli nemocní, neschopní další práce, chycení při pokusu o útěk nebo prostřednictvím kolektivní viny, patřilo:
ubití k smrti (příslušníky SS nebo „kápy“)
ledové sprchy – asi 3000 vězňů zemřelo na následky podchlazení poté, co byli přinuceni sprchovat se ledově studenou vodou a ponechání venku při nízkých teplotách
masové popravy zastřelením
lékařské experimenty – Aribert Heim, přezdívaný vězni „doktor smrt,“ strávil v táboře 7 týdnů, během nichž prováděl své experimenty. Jiný tzv. „vědec,“ který vykonával experimenty na vězních byl Karl-Josef Gross, který při testování své experimentální vakcíny záměrně nakazil stovky vězňů cholerou a tyfem. Následkem těchto experimentů bylo mezi 5. únorem 1942 a polovinou dubna 1944 usmrceno více než 1500 vězňů.
oběšení
vyhladovění (například v bunkrech)
injekce fenolu (skupina 2000 vězňů, která si požádala o přesun do sanatoria, byla prohlášená za duševně choré a byla usmrcena v rámci akce H-13 Dr. Ramsauerem)
utopení ve velkých sudech s vodou (Gusen II)
hození vězňů na ostnatý drát, který byl pod napětím 380 voltů
přinucení vězňů jít za hranice tábora a potom je zastřelit pod záminkou pokusu o útěk
Dr. Antoni Gościński, jeden z těch, kteří přežili, informoval po skončení války o 62 způsobech zabití v táborech Gusen I a Mauthausen. Hans Maršálek odhadoval, že průměrná délka života nového vězně v Gusenu se pohybovala od šesti měsíců v letech 1940 až 1942, k méně než třem měsícům počátkem roku 1945.
Různí historici udávají celkové ztráty na životech ve čtyřech hlavních táborech (Mauthausen, Gusen I, Gusen II a Gusen III) mezi 55 000 a 60 000. V prvních měsících po osvobození zemřelo v amerických polních nemocnicích dalších 1042 vězňů. Z asi 320 000 vězňů uvězněných během války v různých táborech KZ Mauthausen-Gusen, přežilo asi jen 80 000 vězňů, včetně 20 487 až 21 368 v Gusenu I, II a III.
Tábory Mauthausen-Gusen byly posledními, které byly koncem druhé světové války osvobozeny. 5. května 1945 přišli do tábora Mauthausen vojáci 41. průzkumné jednotky 11. americké obrněné divize. Tyto jednotky odzbrojily policisty a opustily tábor. Většina členů SS utekla z tábora již před jeho osvobozením; zbylých zhruba třicet bylo vězni zlynčováno (podobný počet byl zlynčován i v Gusenu II). Do 6. května byly, s výjimkou dvou táborů v Loiblpassu, americkou armádou osvobozeny všechny zbývající pobočné tábory komplexu Mauthausen-Gusen.
Po německé kapitulaci připadl komplex Mauthausen-Gusen do sovětské okupační zóny Rakouska. V roce 1949 byl tábor vyhlášen za památné místo. Nakonec, 3. května 1975, 30 let po osvobození tábora, kancléř Bruno Kreisky slavnostně otevřel Mauthausenské muzeum. Na rozdíl od Mauthausenu je dnes většina toho, co tvořilo pobočky Gusen I, II a III, bytovými zónami postavenými po válce.
Jen těžko dovede si člověk představit, i po přečtení výše uvedených řádků, co strašného a v jaké obludné míře se za zdmi pevnosti Mauthausen v době války a krátce před ní dělo. Ano, záměrně uvádím slovo pevnost. Hlavní tábor nachází se za mohutnými zdmi, střežený po obvodu masivními věžemi. Již při samotném vstupu musel příchozí ohromit a zastrašit. Odradit je od jakýchkoliv pokusů o útěk, či snad vzpouru, jíž se němečtí a rakouští dozorci poměrně obávali. Nacistická orlice, jako by seděla na obvodové zdi a roztahovala své smrtící pařáty. Smrt obchází za zdmi pevnosti stále. Její dech mrazí dodnes...
Prohlídku rozdělil pan učitel Špecián na tři pomyslné části. Nejprve jsme prošli vnější areál, ještě před vstupem do pevnosti. Zastavili jsme se u bývalého sovětského tábora, nedaleko nějž leží louka, kam byl vysypáván popel mrtvých vězňů, spálených v krematoriu. Hned vedle pak přímo pod námi otevřel se pohled na známý kamenolom, schody smrti a stěnu parašutistů. Měl jsem možnost vidět několik starších i novějších filmů, pojednávajících o KT Mauthausen. Nicméně až zde na místě člověk pocítí tu hrůzu, která z tohoto místa vyzařuje. Stačí zavřít oči...
Vyčerpaní podvyživení vězni v několika řadách vystupují těžce po 186 schodech, na zádech naložené padesátikilogramové žulové kvádry a nikdo z nich neví, kdy a kdo padne vysílením a strhne s sebou další desítky spoluvězňů. Případně v kterém okamžiku se sadističtí věznitelé rozhodnou pro zábavu do někoho strčit. Na schodech, či na okraji skály parašutistů. Kdy donutí pod pohrůžkou zastřelení někoho z vězňů shodit ze skály svého souseda...
V těsném sousedství, mezi lomem a vstupní branou na apelplatz, nachází se pietní místo. Památníky mučených vězňů všech národností, kteří prošli Mauthausenem. Každá národnost zde má svůj vlastní monument, kterým však vévodí (alespoň z našeho pohledu) mohutný sedmiramenný svícen nad stěnou parašutistů a památník československých vězňů se světoznámou sochou akademického sochaře Antonína Nykla. I on byl mimo jiné vězněm ve zdejším KT, a to prakticky po celou dobu války. Narozdíl od naprosté většiny ostatních měl však štěstí a přežil...
Na uctění památky všech obětí, zavražděných německými bestiemi a jejich posluhovači, položili jsme k památníku květinu a v jeho blízkosti rozkvetly rudé vlčí máky od milovických školáků...
Druhou část prohlídky tvořil již zmíněný apelplatz, na němž museli vězni trávit každý den dlouhé minuty a hodiny během přepočítávání. Případně za trest, vystaveni nelidským podmínkám, mrazu, úderům dozorců a kápů a podobně...
Z baráků po levé straně, ve kterých vězni žili, namačkáni po stovkách až tisících na dřevěné pryčny, vystaveni nemocem, chladu a věčně hladovým parazitům, zbyla do dnešních dnů jen první řada. Z ostatních zůstaly již jen základy. Včetně baráku č. 2, v němž byli shromážděni za války vězni z Československa. Tedy alespoň podle precizních záznamů německých věznitelů...
V místě „našeho“ baráku rozkvetl modrý kvítek. Květ zla nebo květ naděje?...
Třetí a poslední část prohlídky zavedla nás na ta nejtemnější místa celého lágru. I když,... která nejsou?...
Zahájili jsme posezením v podzemním bunkru. Jednom z míst, odkud nebylo návratu. Sem se mohl vězeň dostat za sebemenší „přestupek“. Přehlédl strážného a zapomněl smeknout? Bunkr. Konečná... Temná kobka v betonu, bez lavic, bez pryčen, jen holý studený beton...
O preciznosti německé mašiny na smrt mohli jsme se přesvědčit v expozici, přibližující návštěvníkům utrpení zdejších obětí za pomoci dobových artefaktů, dokumentů a fotografií. Každá smrt byla pečlivě zaznamenána, do nejmenší podrobnosti. Smrtící injekce fenolu do srdce v pětiminutových intervalech, střely do týla po dvou minutách se strojovou přesností a za zvuku hudby, vše zapsáno krasopisně do obrovské knihy...
V místech, kudy jsme procházeli poté, se Smrt usmívala a kývala na nás za každým rohem. V krematoriu u otevřených pecí, ve vyšetřovně, kde byli zastřeleni pomocníci a rodiny Gabčíka a Kubiše, a to včetně čtrnáctileté Jindřišky, která odvedla z místa posledního soudu nad R. Heydrichem jízdní kolo a která do poslední chvíle neprozradila jedinou informaci. Z pitevny a márnice, kde by se chlad a ponurost daly krájet. Z traverzy s hákem, kde byli vězni věšeni na ocelovém lanku (v lepším případě), nebo přímo na ocelový hák. Z plynové komory, kde by se na dlaždičkách při bližším pohledu dozajista daly najít stopy posledních zoufalých zápasů o život...
Ne, na návštěvu takového místa se nedá zapomenout do nejdelší smrti. Mrazí mě jen při pohledu na fotografie. Při pomyšlení na fakt, že i můj dědeček prošel koncentračním táborem, i když to bylo „jen“ Dachau. To prostě nelze...
Říká se, že odpouštět je lidské. Nicméně,... a to zcela upřímně, byť znám spoustu úžasných lidí, žijících na západ od Aše,... německý národ se ode mě odpuštění nikdy nedočká...
