Konec dvou Arad C-2 v r.1952...
Tehdejší situace ve vojenském letectvu byla ve znaku nebývalého tempa přezbrojování na proudovou techniku sovětské výroby. Naše armáda v té době nutně potřebovala budovat nové letectvo, jednak se zbavovala zasloužilých válečných pilotů a dále, v důsledku korejské války, to vyžadovala stalinská strategie, které jsme „totálně podléhali.“
V dubnu 1951 přišla do naší ŠDZ /škola důstojníků v záloze/ vzácná návštěva – důstojník v šedivém kožáku prováděl nábor mladých sil k letectvu. Přihlásilo se nás cca 50, kteří jsme již 1.května odjížděli z Opavy do Prahy s touhou po atraktivním povolání. Na ÚLZ polovina vypadla ze zdravotních důvodů a psychotechnické zkoušky nás zvládlo pouze 10. Zanedlouho nás čekalo několika měsíční soustředění v Dolním Kubíně k načerpání nutné teorie a slavnostní pochod městem v „mundurech“ všech druhů vojsk, v nichž jsme tam narukovali. Mašírovali jsme schválně klikatými ulicemi, v nichž nám nadbíhal velitel útvaru major Domanský, aby s pozdravem: “Vojenští akademici, nazdar!“, jsme opakovaně dupali parádemarš.
Následoval přesun do Piešťan, kde na Bikrech /C-106/ zahájily elementární letecký výcvik tři letky těchto „akademiků.“ Krásné město, hezká děvčata, pilné kulturní styky s družstevními závody
a okolními obcemi díky pěveckému souboru naší letky pod řízením žilinského Jozefa Racka zvaného Gigant. Hlavní náplň létání do-spěl k fázi, kdy část adeptů byla vydělena na pomalejší typy
a zbytek spěl ke stíhačské zdatnosti. A tak přistávaly stříbrné plechové mašiny Arada /C-2/ vybavené už kulometem a zatahovacím podvozkem.
Kantoři byli štramáci, mnozí létali za války a nás cca 60 „hladounů“, se pilně snažilo je nezklamat. Ty mašiny měly také radia, vynikající letové vlastnosti – nechtělo se jim padat do vývrtky, ale byly choulostivé na zadírání paliva. K tomu tam byla v kabině zvláštní nádržka k ručnímu nouzovému pumpování. Po ukončení přeškolení v nočním létání nad krásně osvětlenými lázněmi jsme rádi zapomněli, že ve dne starty byly kolmo přes hřbitov a těšili jsme se na pokračovací výcvik na bojových letounech, což v létě 1952 byly kořistní Me-109.
Ale k našemu překvapení bylo z nás vybráno 20 hochů pro přímý výcvik na zaváděné proudové letouny. A tak jsme se přesunuli koncem května na nové betonové letiště do Přerova k přeškolení na MiG-15, které ale nové nebyly, neboť už měly NDR za sebou. Když jsme pochodovali po betonu mezi rolujícími tryskáči na stojánku, hrubě se na nás obořil dozorčí stojánky tehdy npor. Kvarda: “Co tady dělají záklaďáci, okamžitě to vykliďte!“ Pak se vysvětlilo, že jejich kurz má zpoždění, takže my jsme tu, i když záklaďáci, oprávněně. Potom jsme dočasně opět nasedali do Arad k udržení návyků, ale tentokrát místo na trávě s přistáním na betonu. Takže v této situaci jsme do jedné C-2 nasedli v letních modrákách a sandálech s Jarykem Kubešem z valašských Malhotic, který vzadu „pod boudou kroutil budíky“ a po necelé hodině krásného poletování šli na přistání.
Sedl jsem jemně, ale pro malý zadní vítr nešlo knipl přitáhnout na ostruhu, čumák kmitl doleva pak doprava, pak ještě jednou s větší úchylkou, tu si říkám: “Nech to vyběhnout na trávu“, a BÁC!... Místo trávy hned vedle dráhy čněla metrová pšenice „chytla levé křídlo a křap“, podvozek připažil a vystupovali jsme po křídle jak Tomáš Baťa. Hlavní chyba byla sedání po větru (řídícího létání) a pilota nezkušenost na betonu. Flastr jsem dostal já, ale MiGy jsme kromě dvou zvládli dobře /o těch dvou jindy.../ a v září jsme zakládali v Žatci 17. stíhací letecký pluk. Hned od začátku jsme vyfasovali sovětského poradce plk. Aljošu Čurilina, geroje Sojůzu, který byl nejlepší kámoš ze čtyř poraděnků u žatecké divize.
Na tom letišti, zvaném též Korea, létaly tři pluky 11., 15. a náš 17. slp, tedy tlačenice od úsvitu do půlnoci. Ty dva slp měly piloty vojáky z povolání, ale my jsme byli ještě jako vojáci základní služby mimo štábu a velitelů letek. Ale jakmile jsme dokázali z MiGů vystřelit, byli jsme nasazováni do hotovosti k ostraze státních hranic – sám jsem takto „ brousil vzduch jako desátník.“
Ostré střelby na vzdušné cíle jsme jeden letní den prováděli na Aradech, ale ostatní lety byly na MiGách. Nelétající jsme seděli na stojánce, když elegantně přistával Jožka Gigant s C-dvojkou po střelbě, ale po polovině výběhu zabudol na choulostivý podvozek německé mašiny, hrábnul pravým pedálem a křap... Vedle sedící A. Č. pravil: “Samoljot upál...“ Tolik náš „poradce“, který rád létal MiGy a C-11, ale do C-2 nikdy nesedl. Do historie likvidátorů Arad tak vstoupil mimo Jožky Křeny i Jozef Racko...
