Kobra a Tygr...
... 8. část - Vše krásné jednou končí
Co si dáte? Machiato,... latté,... u. s. amerikáno... Já bych si dal kakao...
Poslední posezení ve Starbucksu na letišti Praha-Butylkovo. Poslední možnost si trochu popovídat, vytáhnout z batohu další zapomenutou knížku a fotku, zeptat se na nějaké věci. Poslední? Ale jistě, že ne. Vždyť zůstáváme v kontaktu a budeme si psát. Nehledě na to, že můžeme kdykoliv sednout na letadlo a za tři hodiny jsme na návštěvě. A Tolja s Olinkou tady taky nejsou naposledy...
Tak alespoň vymýšlíme, co z této návštěvy ještě vytěžit dobrého pro obě strany. Jak prohloubit naši spolupráci, aby se například děcka ve škole mohla zlepšit při výuce ruštiny. Případně aby se naši přátelé mohli naučit česky. Což má Tolja, čistě mimochodem, v plánu, neb čeština je dosti podobná ukrajinštině. A všichni přeci víme, že se narodil v Mazurivce na Ukrajině, jeho tatínek byl Ukrajinec a maminka Ruska...
Otvírá se i myšlenka na Клуб Лётчиков Далный Восток, nějaké volné místečko kdes v Tajze nebo na Sibiři, kde by krom přistávací dráhy byl jen klub, báňa a garáž...
Jo, jo, když se sejdou stejně smýšlející letecké duše, jde to, jak po másle...
Udeřila hodina jedenáctá a nám nezbylo, než se rozloučit. Poslední úsměvy, objetí a potřásání rukou, poslední zamávání a už nám kamarádi zmizeli v celní zóně. Za hodinku zaburácejí motory některého z letounů ČSA a oni se vydají směr Šeremetěvo...
Kdyby mi před rokem někdo řekl, že se uvidím tváří v tvář s Anatolijem Kvočurem, asi bych se usmál a myslel si své. Kdyby mi řekl, že s ním strávím skoro týden v kuse a padneme si kolem krku jako staří kamarádi, asi bych ho poslal za Chocholouškem...
Dnes už vím a děkuji ještě jednou a ještě klidně stokrát všem, kdo v tom měli prsty. Jance, Morochovi, Frankiemu, Pepiňosovi, Vláďovi Remkovi a Olinovi Pelčákovi, zaměstnancům české ambasády v Moskvě a kamarádům na velvyslanectví Ruské federace v ČR. Kamarádům z časopisu Flying Revue a také všem u ČSA. Lidi, sakra dobrá práce!
A tamto říkám pošesté...
