Kobra a Tygr...
... 7. část - Mezi svými...
Přátelé, kolegové, kamarádi, prosím o trochu pozornosti...
Позволите мне представить Вам наших гостей. Лётчик-испытатель, Герой Российской Федерации, п-п Квочур Анатолий Николаевич и его жена Олга...
Čtvrteční schůze žateckého klubu byla od samého počátku vrcholem celé této několikadenní akce. Za účasti Olgy a Anatolije Kvočurových a několika dalších významných hostů (Olin Pelčák, Pepa Piňos, Jarda Klacek, Janka Nevrklová...) se změnila ve slavnostní setkání, samozřejmě především u příležitosti 70. přirozenin Velkého Vé! Těmto bylo podřízeno prakticky vše, včetně programu jednání. Poté, co byly sehnány veškeré propriety a pochutiny, připraveny na stoly a spolu s nimi baterie speciální edice leteckého piva a fotografie pro zájemce o podpis, se jen v rychlosti probralo několik nejdůležitějších věcí, včetně předání vyznamenání našemu kamarádovi Honzovi Voráčovi. Pak už se ale otevřely dveře...
Příchod letecké ikony a Vendova kamaráda vzbudil mezi téměř padesátkou přítomných velký ohlas. Tolja a Olinka byli přivítáni bouřlivým potleskem a v podstatě na zbytek večera se spolu s Vendou Vaškem stali středobodem všeho. Venda naše ruské přátele přivítal jménem svým i jménem klubu, předal drobné dárky na památku, spolu s Oldou Pelčákem pak překvapenému Toljovi slavnostně předali medaili ke 100 rokům československého letectví. Tolja pak krátce pohovořil o svém létání a o tom, jak se s Vendou poznali, plynule překládán Pištou Gombíkem...
Po skončení této představovací a uvítací fáze a po vynikající večeři (gulášek Ninja Subaru...) došlo na volnou zábavu. Ale opět, v podstatě šlo o to, kdo si alespoň na chvilku „uloví“ Tolju s Vendou pro sebe. Ale přáli jsme jim to, kluci si to zasloužili. Konečně, já mohl alespoň trochu využít svých chabých znalostí ruštiny ke konverzaci s Olinkou. A být po ruce, když zrovna něco potřebovali. A i tak jsem si stíhal celý ten super večer užít minimálně stejně tak skvěle jako ostatní...
Myslel bych si, že to neustálé obletování, žádosti o fotku a podpis a odpovídání na všetečné otázky, Tolju unaví. Ale opak byl pravdou. Paradoxně v této společnosti pookřál a omládl. Byl zase po letech mezi svými...
Proč? Copak se v Rusku takovéto schůzky a setkání nekonají? Mno, podle toho, co jsme se dozvěděli, tak ne. Za Toljou chodí kamarádi na návštěvy, to ano. Občas také asi zajede někam na nějakou oficiální akci. Ale aby se sešlo padesát bývalých letců a příznivců letectví najednou, navíc aby se scházeli pravidelně, to prý u nich neznají. Navíc je velice překvapilo, jaký ohlas tady Toljova návštěva má a jak jej tady lidi znají a uctívají. No ale,... vždyť přece plným právem! Sám jsem jej měl kdysi na Ruzyni možnost ve vzduchu sledovat na vlastní oči. S otevřenou pusou a bradou až na prsou...
Mno, kamarádi drazí, však jste tady přeci vítáni kdykoliv. Jak se Vám začne v Žukovském stýskat, přileťte. Tady máte dveře vždy otevřené...
Přišel čas pomalu se odebrat na kutě. Čestní hosté odjeli na hotel, případně se odebrali ku domovům, my „běžní smrtelníci“ jsme se také pomaličku, polehoučku počínali trousit. Podle aktuálního stavu a rozhodnutí. My s Jankou a Pepiňosem vyrazili někdy lehce po půlnoci klasicky k Frankiemu do Liběšic. Že by se nám ale chtělo spát, to nikolivěk. Ještě dlouhé hodiny, skoro do ranního pění kura, seděli jsme a povídali si o něčem, co bych nazval splněným snem... (říkám popáté...). Tohle se zažije jen jednou...
