Kobra a Tygr...
... 5. část - Jak se nelétalo v Kukuruzniku...
„Anatoliji Nikolajeviči, půjdeme si trochu zalítat?“
„Ne, já se toho bojím...“...
Program návštěvy Olgy a Anatolije Kvočurových v ČR byl koncipován tak, aby se vše podařilo utajit do poslední chvíle. Především před Vendou Vaškem, pro nějž měla být návštěva jeho dávného leteckého kamaráda narozeninovým překvapením. Pravda je, že se to nakonec nepodařilo. Což se ale dá pochopit, protože utajit takovou legendu před světem je asi nemožné. Nicméně...
Po drobných úpravách, aktuálně provedených dle stávajících dispozic (z důvodu oslavy s kolegy na UCL nemohl Venda dojet do Kbel v původně plánovanou středu, ale až ve čtvrtek...), vydali jsme se ve středu dopoledne na letiště do Mladé Boleslavi, bychom navštívili slavné zdejší Letecké muzeum Metoděje Vlacha. Drobet jsem se zdržel, díky tisku fotografií na poslední chvíli, nicméně jsme se sešli v podstatě hned u vstupu do muzea. Zde již Tolja s Olinkou, obklopeni početným doprovodem významných osobností a dokumentujících fotografů, poslouchali poutavé vyprávění diréktora Vládi Handlíka. Jazyková bariéra nehrála vůbec žádnou roli, překladu se ujal Olin Pelčák a společně tak popsali zřejmě nejvýznamnějším hostům, jaké kdy toho malé středočeské muzeum pamatuje, jeho historii a letecké exponáty. Pro Tolju to jistě musel být velký zážitek, neboť jak sám na sebe následně prozradil, v letounu s vrtulí vlastně nikdy neletěl a svůj letecký výcvik započal hned na L-29 Delfín...
No a tak, aby nezůstal ochuzen o tento nepopsatelný zážitek, jenž pochopí toliko ten, kdo se již na vrtuli svezl, posadili ho kamarádi z muzea do simulátoru a spustili let nad neznámým městem. Snad každý odpustí, že se v tu chvíli jednalo o letoun německé provenience a v barvách c. a k. letectva...
Snad mně Tolja odpustí, že ve stejnou dobu vznášel jsem se nedaleko v kabině velbloudí stíhačky a před přistáním poslal po jeho modrém Albatrosu spršku rozžhavených včel...
Dogfight se světovou legendou, tyjo... Splnil se mi sen... (říkám podruhé...)
Po krátkém odpočinku, beztak však vyplněném podepisováním fotografií a knížek pro všechny zájemce, co se jich v muzeu v danou chvíli našlo, rozloučili jsme se s přáteli a vyrazili na Prahu. Náčelník Kosmonaut zavelel...
I ne,... nejeli jsme na Prahu! Přeci měl Tolja slíbenou ještě návštěvu muzea v mladoboleslavské automobilce škoda. Coby milovník technických vymožeností se na tuto těšil již z Moskvy, tak bychom jej o to přeci neochudili. Na procházku Prahy mohli jsme přeci vyrazit klidně o pár hodin později. Václavské náměstí, Staroměstské náměstí a Karlův most přeci nemají nožičky, ty nám neutečou. A moldavské víno ze Zátorky také nezkysne...
Zde jen malý dodatek, který pochopí beztak jen málokdo. Igore Valerjeviči, děkujeme za vše, co jste pro nás za ta léta udělal. Bylo mi velkou ctí...
