Jak létá Jak?...
... Další studijní návštěva ve Kbelích...
No a jak teda ten Jak létá? To jsme se bohužel nedozvěděli. Návštěva ve Kbelích v muzeu byla sice domluvená, Charlie Jareš ale nedorazil. Vrátil se z cest, zajel na chalupu a všechny zprávy přečelt příliš pozdě. A hnát ho najust do Prahy,... to ne...
No, ale když už jsme tam byli a měli to domluvené... To popovídání holt budeme muset nechat na jindy a pro tentokrát se spokojit „jen“ se studijní návštěvou. V lehce pozměněné sestavě oproti minule, ale to přeci nevadí...
Zahájili jsme ponejprv běžnou prohlídku expozic v halách, od počátku československého letectví. Je to zvláštní, ale po kolikáté jsme tu byli? Tedy od té doby, co vznikly nové expozice. Popáté? A přitom jsme i teď začali objevovat detaily, kterých jsme si doposud nevšimli. Hada, plazícího se pískem pod koly francouzského Moránka, kamufláž, „vyďubkovanou“ houbičkou po celém povrchu Aerovky Desítky, českých popisků na řízené bombě X-Fritz, neúplné kamufláže na Schwalbině, pumy na závěsníku, připevněném na boku An-Šestadvacítky... A třeba i „nosních dírek“ na Patnáctce, o kterých jsme sáhodlouze přemýšleli, na co tam vlastně jsou. Až Siky si náhodně povšiml vyšumělého nápisu „Upevnění tažného lana“...
V rámci studijní návštěvy neprohlídli jsme si ale jen C-jedenáctku, což bylo v plánu původně, ta přišla na řadu až nakonec. V podstatě náhodou padla nám do oka Il-28 stojící za švédským Viggenem. Ve stavu vpravdě žalostném, bez motorů, s uříznutým kormidlem,... ale otevřenou kabinou! A ta nám minule tuze chyběla. Nezaváhali jsme ani na chvilku, podle pořekadla „Holá huba, líné neštěstí“, a požádali jednoho z průvodců, jestli by nám umožnil zrovna tento konkrétní stroj prozkoumat poněkud blíže...
Bylo to úplně jiné, než minule. Stroj, který už měl to nejlepší dávno za sebou. Troska. Stín původní slávy, smutně žalující pod stromy na nedostatek zájmu a peněz. I když ne, ten zájem by byl. Ale těch pár lidí tady, staří srdcaři a znalci,... také všechno sami nedokážou. A když nejsou zdroje...
Museli jsme do kabiny nahlédnout, nebylo zbytí. Nešla otevřít úplně, jen odklopit asi do půlky. Ale stačilo to. V podstatě to bylo poslední místo, které jsme na Beaglu ještě neviděli. Samozřejmě, že to uvnitř vypadalo jak po výbuchu vetřelce, ale i tak... Stačilo zavřít oči a z kabiny se usmíval „Ten Velkej“ nebo třeba Vlastík Bažant...
Mělo to tu dneska úplně jinou atmosféru. On tomu přidal trochu i ten počínající podzim. Chodit mezi letadly, zapadanými žluto-červeným listím... Vlastně,... i pro ta letadla je to tak trochu podzim, ne? Podzim života. Narodila se ve fabrice, život prožila naplno někde u jednotky,... na podzim byla přesunuta sem do muzea a jednou,... v zimě,... upadnou v zapomnění...
Tato „Osmadváca“ ale určitě ne, víme číslo a snad se nám podaří rozluštit i původní trupový označení. A podle toho už se dá pátrat dál. Kdo ví, třeba jí létal někdo, koho známe. Navíc, podle zaručených zpráv z kuloárů, měla by se po jakés takés rekonstrukci přesunout na Slovensko, výměnou za MiG-29!...
No a ten Jak? Když už jsme se sem kvůli němu teda vypravili?... Prošli jsme všechny haly a tu největší si nechali až nakonec. A C-11 jako třešničku. Navíc jsme měli štěstí na další osobu vpravdě fundovanou, bývalého pilota, co létal po revoluci na letecké dny po celé Evropě na vedoucí Tu-154. Ten s námi vystaveného zeleného Jaka (mimochodem, s podvěšenými cvičnými pumami a jakýmsi nástavcem na vršku kabiny, připomínajícím cos jako periskop...) důkladně probral a přidal ještě hromadu zajímavých informací a historek ze leteckého života. Až jsme se chvílemi nestačili divit...
Celkově to ale byl naprosto skvělý den. Ranní skepse z nedorazivšího Charlieho byla pryč a zůstal jen pocit, že to dnes stálo za to. Však tu noční někdy dospíme. Yindy...
