Hrstka statečných...
... Valná hromada Mrázkovy legie...
Již jsem několikrát hovořil o tom, že Svaz letců, naše mateřská organizace, oslaví v letošním roce slavné pětadevadesátiny. To je ovšem důvod k oslavě. Ještě větším důvodem je však jiné výročí, týkající se velice blízce nás všech, myšleno „Třicátníků“. Naše odbočka, s lásko nazývaná „Mrázkova legie“, oslaví letos patnáctiny...
Letošní Valná hromada tedy měla mít ještě trochu více slavnostní nádech, než tomu bývá obvykle. Měli jsme se sejít, kamarádi a kolegové, co nás jen po celé rodné hroudě pobývá, mnozí po dlouhé době, shrnout poslední dlouhý a událostmi nabitý rok, zhodnotit jej a zavzpomínat...
Účast, alespoň dle předchozích slibů a tvrzení, zdála se býti ještě bohatší, než v loňském roce. A co bylo potěšující ještě více, měli se zúčastnit i někteří členové, jež jsem doposud neměl tu čest poznat. Nicméně počasí několika posledních týdnů, stejně jako úplně se vším, i s naší Valnou hromadou značně zamávalo. Někteří členové odbočky se záhy omluvili ze zdravotních důvodů. Jiní museli náhle vyřešit některé domácí záležitosti, spojené například s velkou vodou. Drobotina jako obyčejně pobývala ve škole... Nakonec jsme byli rádi, když i s hosty bylo nás dohromady osm. A to je, přiznejme si, žalostné. Nadšení z loňska bylo to tam...
Přeci jen jsme se ale nenechali rozhodit a Valnou hromadu si pokazit. Je jasné, že jsou důvody, se kterými zkrátka nic nenaděláme. Příroda je mocnější. Musíme s tím počítat. Vlastně je tedy dobře, že se toto neformální setkání uskutečnilo. Je to takový důkaz, že naše odbočka stále žije a žíti bude, i když někteří z nás již nebudou moci se podobných setkání účastnit. Jednou přijde den, kdy se mezi námi ocitnou naše dnešní mláďata a převezmou to po nás. Do té doby je naší svatou povinností nést tu naši krásnou odbočku, honosící se čestným jménem jednoho z největších hrdinů našeho národa, na našich bedrech...
Jako každá Valná hromada, i tato musela si pro začátek projít nějakou tou oficialitou. Drobná úředničina, nic víc. Seznámit ostatní s naší činností za uplynulé období a s plány do budoucna, nastínit, jakým směrem bychom se rádi ubírali, do čeho a jak se pustili a podobně. Také samozřejmě nelze opomenout finanční stránku věci, tedy nastínit ostatním, kolik nás to za poslední rok stálo a jak dobře či špatně na tom jsme v současnosti (zde musím s radostí konstatovat, že pro nás platí varianta A, tedy „dobře“...). To vše musí následně potvrdit ouředně revizor, jenž vlčím okem bdělým bdí nad správností a oprávněností finančních operací, přichystán v kterýkoliv okamžik skočit neřádnému hospodáři za krk a zatnout mu tipec. Až pak může dojít na věci a záležitosti slavnostnější a radostné...
Například na ocenění kolegů a kamarádů, kteří již dlouhá léta působí ve Svazu letců a vykonávají činnost bohulibou, vedou nás mladší a pomáhají překonávat úskalí, která teprve vyjeveně objevujeme. Kamarádů, kteří se skromností sobě vlastní odmítají jakékoliv slavnostní vyzdvihování jejich zásluh, bez nichž bychom dnes nebyli tam, kde jsme a bez nichž by pravděpodobně ta naše slavná a ve Svazu jedinečná odbočka zašla na úbytě. Nebo těm nadšencům, kteří se nebáli od zkušenějších kolegů převzít otěže a zapojit se do dění, obětovat svůj volný čas a mnohdy i na úkor rodiny a práce věnovat se činnosti zde v leteckém odvětví, pracovat s mládeží, ouředničit (ouřad ničit...) a dodat všemu dění trochu své čerstvé krve a sil...
Až poté, třeba i nad chlebíčkem, kávou, či sklenkou moku pěnivého, v již úplně neformální atmosféře, najde si každý to své téma, čas na pár vět s někým, koho neviděl už delší dobu, na prezentaci nějakého zajímavého nápadu či návrhu a nebo i jen na postesknutí si nad tím, do jakého Nečasu se ta naše krásná zemička uprostřed Euroreichu dostala. I to k takovému setkání neodmyslitelně patří...
A když se pak zase po několika hodinách rozcházíme, každý jiným směrem, každý na jiný konec Čech a Moravěnky, máme u srdce krásný pocit. Částečně z toho, že na to ještě máme, zejména fyzicky, částečně pro dobrý pocit, že jsme zas viděli dávné kamarády, hlavně však pro to vědomí, že stále jsme. Že nechceme zapomenout. Že to všechno, co jsme v životě dělali a děláme pořád má ještě svůj smysl...
