Historie za odměnu...
... Beseda s panem Kubešem a Jožkou Křenou...
Na polích flanderských vlčí máky kvetou, tam mezi kříži, řada za řadou... Vzpomínáte? Takhle začínal příspěvek, týkající se oslav Dne veteránů. Připnuli jsme na klopy rudé kvítky a vzpomínali...
Dnes přišel den, kterým jsme všechny záležitosti ohledně zmíněných oslav definitivně pro tento rok uzavřeli. Sešli jsme se ve škole s dětmi, abychom jim vyjádřili svůj dík za dobře odvedenou a hodnotnou práci. A velice ceněnou, musím říci, neboť při všech příležitostech, kdy byly jimy vyrobené vlčí máky použity, vzbudily zasloužený obdiv a úctu. Zejména nad tím, že se ještě i dnes dokáže najít někdo, kdo je ochotný dětem takovouto věc přiblížit a vysvětlit. A že děti, v dnešní době tak ovlivněné počítači, mobilními telefony, televizí, Playstationy a podobnou „takyzábavou“, naleznou v sobě potřebnou dávku zájmu a ochoty...
Bylo to domluvené narychlo, vlastně pořádně až na včerejším pietním setkání v Nymburce. Jen paní učitelka věděla, že možná,... opravdu jen možná, prozatím bez potvrzení,... bychom třeba,... toto úterý? Druhou a třetí hodinu?... Záleželo však především na panu Kubešovi...
A pan Kubeš mohl, což bylo vynikající. Přinesl jako obvykle spoustu zajímavé dokumentace, obrazového materiálu a map. A spoustu zajímavého vyprávění o historii Milovic, tentokrát z pohledu letectví. Však se také hned po zvonění pustil do vyprávění...
Opět jsme se dozvěděli spoustu nových věcí. O městě, o letišti, o celém vojenském prostoru. A o tom, jak to tady vypadalo a chodilo v období od zhruba dvacátých do šedesátých let. Se zvláštním přihlédnutím k době předválečné, neboť v tomto období bylo milovické vojenské cvičiště pravděpodobně na vrcholu své slávy. Pan Kubeš nám vyvrátil i několikero zakořeněných mýtů, do dneška jsme například netušili, že během války Němci letiště vůbec nevyužívali. A další a další zajímavosti. A čas plynul...
Než jsme se nadáli, zazvonilo...
Během velké přestávky se děti mohly vyřádit a načerpat zpět síly a pozornost, jež vypotřebovaly během první hodiny naší besedy. Zároveň z Lysé dorazil Jožka Křena v uniformě letecké, aby se mohl zúčastnit malého překvapení, které jsme měli přichystáno. Bylo jen třeba sehnat ještě paní ředitelku, pana učitele Huka a Pavla s Matějem, kteří nám pomáhali instalovat výstavu v atriu MěÚ. Tři posledně jmenovaní nakonec dorazit nemohli, měli své povinnosti. Vlastně i paní ředitelce jsme v podstatě rušili její kruhy, jak se říká. Nicméně přišla a mohla tudíž převzít z našich rukou oficiální děkovný glejt od předsedy SLČR plk. Rampuly věnovaný sobě i těm, kteří se nemohli dostaviti. Stejný převzala i paní učitelka Vostatková a její děti. Všichni společně jsme pak zapálili svíci, jako vzpomínku na padlé hrdiny...
Fotogalerie - Mgr. Olga Vostatková...
Druhá hodina besedy nesla se pak v poněkud odlehčenějším duchu, o což se nemalou měrou přičinil dorazivší Jožka Křena. Děti s nadšením přijali jeho sportovní vložku a předvedly svoje fyzické schopnosti, pozorovány bedlivým sokolím/sokolským zrakem páně plukovníkovým. V závěrečné diskusi, jež se táhla až do dalšího zvonění, mohli jsme se pak obou pánů veteránů zeptat prakticky na cokoliv...
Potěšující je, že se děti opravdu osmělily a některé se i do diskuse zapojily. Vůbec nás ta drobotina mile překvapila. Neočekávali jsme, že se beseda bude nutně líbit všem. Ale ti, pro které nebylo téma dostatečně interesantní vydrželi dostatečně v klidu, aby nerušili ostatní. I to se cení. No a jak říkáme, jestli to zaujalo alespoň pět lidí,... tři,... nebo i jen jediného,... je to pro nás úspěch. Nebyl to marně vynaložený čas...
