Generál Laudon a jeho přátelé - 2. část...
... Do boje! Za Svaz, budoucnost, čest a mistra Beana...
Sedmička je šťastné číslo, nebo se to aspoň tvrdí. Bude šťastnou i pro Svaz letců? Bude tento sedmý celostátní sjezd znamenat příklon k budoucnosti, nebo jen další ze zatáček na cestě do pekel? Kdybychom tak uměli číst z křišťálu...
I kdybychom nehleděli na situaci bezpečnostní. Na to, že jsme fakticky ve válce, i když se na našem území zatím (!!!) nestřílí, Svaz letců stojí před velkým přelomem. A hovoříme o tom již delší dobu. Nastává generační výměna, vpravdě rozhodující. Čas, kdy my mladší (i když to při věku 40 let z mých úst zní jako ironie...) převezmeme otěže a zasloužilí dědouškové a bábinky (a opět zdůrazňuji, že se jedná o terminus technicus, vyslovovaný s hlubokou úctou a pokorou vůči jim...) budou konečně moci usednout a odpočívat. A těžit z toho, co zde po celá léta budovali...
Jenomže to není jednoduchá záležitost. Přerod a ona výměna neobejde se bez bolesti a vkrádajících se pocitů nepotřebnosti a odstrčení. Ale, pro boha živého, to přeci není pravda. Nikdo z Vás, kdož jste budovali naše letectvo v době válečné a poválečné, nejste nám na obtíž a rozhodně Vás nechceme nikam odstrčit do ústraní. S radostí a nadšením budeme vždy rádi přijímat Vaše moudro a čerpat z Vašich zkušeností. Poneseme a rádi odkaz Váš i Vašich předchůdců, neb je to naše morální povinnost. Jen Vy musíte najít v sobě ještě kousek respektu a porozumění pro to, že to my musíme dělat podle dnešních měřítek, možností a postupů. Cíl máme úplně stejný, jako jste měli a máte Vy. Jen už to musíme dělat jinak a Vy nám to umožněte. To je jediný způsob, jak Svaz udržet při životě, se vší svou slávou a hodnotami. A jak jej znovu dostat do povědomí veřejnosti a vybudovat mu opět jeho zasloužené jméno a respekt. A v dnešní době, při morálce a hodnotách dnešní společnosti, to nebude nic lehkého...
Těšili jsme se na olomoucké setkání. Nejen pro to, co jsem uvedl na předchozích řádcích, ale i pro možnost potkat se s mnoha přáteli a pobýt s nimi v atmosféře klidnější a přátelštější, než tomu taky bývá obvykle. I proto připravili bratři Moraváci tento sjezd jako akci dvoudenní, aby vše mohlo proběhnout bez stresu a bylo na vše i víc času...
Ale práce před námi bylo samozřejmě víc než dost, tak, jak to diktuje zákon. Zejména ten nový, paskvil zvaný všeobecně Novým občanským zákoníkem. Jenže,... i my se jím musíme řídit. Proto bylo vše naplánováno do poslední podrobnosti. S obvyklou vojenskou precizností, jíž by se měli naučit mnozí z vedoucích činitelů v tomto státě, byl vypracován plán dvoudenního jednání, dle nějž bylo následně postupováno. To ale nebudu rozebírat nijak do detailů...
Stejně jako kolegové z ostatních odboček (a ani s nutností změny v názvosloví dle zmíněného NOZu se nehodlám tohoto označení vzdát...) i my dostali svoji možnost se prezentovat. Informovat přítomné o činnosti naší odbočky, která je stále oproti ostatním poněkud specifická, a dát najevo, co nás trápí. A toho jsme se zhostili, myslím, se vší parádou a ctí. I přes očekávání, že jako obvykle tím mnohé kamarády a kolegy nadzdvihneme a způsobíme jim drobné tlaky v okolí srdečním. Ale,... konec konců, nejsme přeci jenom ti rebelové, co jim není nic svaté? Nenazýval bych to tak. A nebo ano, ale s patřičnou dávkou hrdosti. Vždyť přeci v našich řadách od samotného vzniku Třicítky byli ti, kteří měli odvahu říci naplno svůj názor. Byť za cenu toho, že za něj byli posléze „po zásluze potrestáni“. Nemohli bychom se ale podívat těmto starším kolegům upřímně do očí a ani sami sobě, kdybychom mlčeli. Kdybychom otevřeně nepozdvihli svůj hlas a nesnažili se vyburcovat sebe, ostatní i veřejnost k tomu, abychom sebou přestali nechat orat podle toho, jak se zlíbí Ušaté Briketě, jak se vyspí mesyjé Šapitó, či v návaznosti na klimakterická deliria Mama Merkel...
Je totiž naší povinností hájit naše národní zájmy a bezpečnost a vést k tomu i ostatní. Vždyť tomu tak bylo vždy, když bylo národu ouvej. Svaz letců vznikl z hrdinů, kteří bojovali na nebi Velké války. Letci a vojáci byli ti, kdo byli připraveni hájit nás na přelomu let třicátých a čtyřicátých minulého století. Oni národ nezradili, to vládnoucí (j)elita! A stejně tomu bylo i v bouřlivých dnech roku 1968. A kdo se ozval mezi prvními? Neznalí, nechť se obrátí na kolegy z pražské Šestadvacítky, Pepa Mihule to jistě objasní a rád...
Mohli bychom se čestně postavit před tyto pány? Nebo ku hrobům našich hrdinných letců RAF a 1. ČSSMLD? Mohli bychom jim skládat účty, kdybychom dnes, po dalším „Mnichovu“, s milionem fanatických Hadráků kolem dokola a pod tlakem zaprodanců ďábla od Strakovky po Potomac River, strčili hlavu do písku a čekali? Ono to nějak přejde, hlavně nevyčnívat? Ani omylem!...
A v tomto duchu se debata nesla od samého počátku, ať se to některým líbilo nebo nelíbilo. A nebyli jsme to jen my, kdo se ozval. Je nás čím dál víc a dokonce, byť stále jen po drobných kouskách, se přidávají ti, kteří se nebojí ozvat se veřejně. A to je potěšující. Svaz má ještě stále naději. Jen jí nesmíme pustit mezi prsty. Musíme vést nové Předsednictvo tímto směrem a zároveň se nechat vést jím. Každý na tento problém koukáme z jiného hlediska, což je i pochopitelné. Ale některé příležitosti se už nemusí opakovat. Nerad bych, aby Svaz jednou zanikl s tím, že to byli jen, slovy jednoho intelektuálně slabého jedince na Ksichotknize, „ti zaprodanci komunismu“. Jak správně a důrazně zahřímal Míťa Milota – nebýt této poválečné generace letců, která ale nemohla za to, jaké je zde politické zřízení, těžko bychom prožili posledních sedmdesát let v relativním klidu a bezpečí...
No,.. možná byla odpolední debata zakončena poněkud bouřlivě,... a není se co divit, v souvislosti s událostmi to bylo jen a pouze legitimní,... nicméně při večerním posezení a přátelském popovídání hodili jsme tyto problémy z větší části za hlavu. Nevynechali jsme je, to ne. Ale již se o nich hovořilo v klidu a s rozumem. Jen ta cesta na ubytovnu noční Olomoucí byla pak poněkud... Ehm,... náročnější...
