Future Forces 2014...
... Mezinárodní výstava moderních vojenských technologií...
Pamatujete si výstavu Future Soldier v říjnu 2010? Ano? Tak to jste letos jistě uvítali něco podobného, mezinárodní konferenci a výstavu Future Forces 2014...
Osobně jsem o ní neměl ani tušení a objevil ji až náhodou, při prohlídce časopisu Defense Revue. Neváhal jsem a zeptal se naší kolegyně, paní Evy soukupové, jestli existuje nějaká alespoň trochu reálná možnost se na tuto výstavu dostat. Protože i tenkrát to bylo jen přes kamarády a na VIP pozvánku. Leč paní Eva poradila, my se dotázali šéfa organizačního týmu a následně se oficiálně zaregistrovali. S ujištěním, že jsme (jako členové Svazu letců ČR) opravdu vítáni...
Vyrazili jsme ve středu odpoledne, neb v našem nabitém kalendáři se prostě jiné příhodné „okno“ nenašlo. Nějakým záhadným řízením okolností prošli jsme skrz detekční rámy, i prohlídka tašek dopadla dobře,... zřejmě zapůsobilo kouzlo společenského oděvu. To se pak přehlédne i drobný klappmesser (paradoxně, při odchodu nás nekontroloval nikdo. Pronést tank, pušku, trenažér, průzkumného robota by bylo tak snadné!...)...
Výstava samotná (protože na workshopy a konference jsme neměli registraci a ani čas...) rozkládala se ve velké hale, rozdělené na dvě části. V přední byly k vidění všechny možné prostředky pro self-defense – štíty, helmy, ochrany a podobně – a přežití – nože, svítilny, horolezecké potřeby, stany, obuv, oblečení,... no, na co si jen člověk vzpomene. Vše samozřejmě ultramoderní a ještě novější. Aby ne, o tom to tu přeci bylo především. Plus k tomu samozřejmě i zbraně a pomocné systémy třeba pro průzkum, likvidaci nástrah, drony atd...
Pravda, nenalezl jsem zde letos žádnou čistokrevnou odstřelovací pušku jako minule, která by mě vzala za srdce. Jen několik různých konverzí útočné pušky M-110, z čehož ta nejmenší byla velikostně ideální například pro malou Štěpánku (Ale fuj! Dětem přeci zbraně do rukou nepatří! Jenže,... co se v mládí naučíš, ve Žďáru jako když najdeš...). Zato jsme objevili jinou zajímavou hračku. Uprostřed haly v bočních dveřích nablýskané Mi-171 byly lafetované dva rotační šestihlavňové miniguny! Klasická Bezbolestná, jak si jistě vzpomene každý, kdo viděl například Terminátora, Predátora, nebo jakéhokoliv jiného amerického -átora! S nábojovým pásem vedoucím do velkého boxu vedle dveří. Prostě mazlík. A funkční!!! Stačilo přepnout spínač pod červenou krytkou do polohy „kosa“ (neboli ON) a zmáčknout spoušť. Ledva zarachtal strojek a roztočily se hlavně, to byste koukali, jak se rychle otáčeli všichni okolo...
Druhý a možná ještě větší zážitek z celé výstavy nacházel se ve vedlejším oddělení. Tam stála velká technika, zejména mohutná opancéřovaná Vega. Víceúčelové vozidlo, pokryté obrovskými nýty, odolávající výbuchům min a jiných ubližovadel. Takový malý Cromwell na kolech, avšak české provenience. Nechápu, proč musíme tolik platit za Dinga a podobnou zvířenu, když sami vyrábíme kvalitní (ne-li kvalitnější) a pěkné stroje stejné třídy. No i když,... ale ano, chápu. Poslanci a lobbysté také potřebují z něčeho žít...
Matěje by zcela jistě zaujala robotická vozítka a různí technopavouci, řízeně i samořízeně se pohybující po ploše i přes překážky. Tak nás napadá, jestli by se s takovým robotem mohlo vyrazit i do lesa na houby? V klidu domova ovládat joystykem opásovaného robohoubaře a jen vybírat, natahovat ruku s chapadlem,... hříbek,... masák,... hadovka smrdutá, tu ne...
Nás, duše svázané s letectvím, však bezesporu nejvíce uchvátil letecký trenažér vyrobený na ČVUT. Obrovské zařízení, otevřená dvoumístná kabina na hydraulických nohách, před sebou několikero obrazovek, vše pohybem i obrazem věrně kopírující každý skutečný pohyb zařízení i letadla. Chvilku jsme tak stáli a kybicovali, jak to těm klukům v modrých uniformách před námi nejde a jak ničí jedno letadlo za druhým, poskakují po betoně a po trávě jak splašené kozy, pak ale přišla řada na nás. A my jim teprve ukázali, jak se má správně létat a přistávat...
Zavání to chvástáním, uznávám. Ale ta léta strávená za knyplem počítače, hodiny a dny, odlítané na desítkách typů německých i spojeneckých stíhaček a bombardérů, to se prostě muselo někde projevit. Jen tedy, museli jsme si zvyknout i na supercitlivé řízení nohama, což minimálně já nikdy nedělal. Ale zvládli jsme to a všichni tři dovedli Cessnu bezpečně na zem. Ostudu jsme nám rozhodně neudělali...
Parádní to tady bylo, jo, jo. A o to víc potěší, že jsem potkal a mohl si i trochu popovídat s paní Soukupovou. A hlavně jí za nás všechny poděkovat. Protože nebýt jí, těžko bychom se sem podívali. Ještě jednou velký dík Vám. A pevně doufáme, že se mezi námi zase někdy ukážete...
