Dvoutisícovka s Tygry...
... Poslední Den otevřeného muzea...
Letošní poslední Den otevřeného muzea Korea - Merkur v Bezděkově, měl opravdu slavnostní nádech. Tak, jak to u Tygrů bývá...
Připravovali jsme se na něj důkladně a dlouho. Finální program byl schválen ve čtvrtek na schůzi klubu. Nakonec bylo všechno ale málem úplně jinak. Jak se říká, Sebelepší bitevní plán padne prvním výstřelem. No, tohle byl ale výstřel skoro do zad. Od přepravní firmy DPD, a jsem rád, že jim tímto mohu udělat negativní reklamu...
Přes ujištění tiskárny, že kalendáře budou v pátek v muzeu, čekali jsme tam s Frankiem do čtvrt na dvanáct a nic. Na dotaz, jestli něco nevědí, bylo nám odpovězeno, že byla přeci zásilka předána už 10:42. Panu Bláhovi na třídě Obránců míru? Heh? To si jako někdo dělá srandu? Navíc se jeden balík dostal do jiného vozu, a tedy se do Žatce dostane až v pondělí nejdřív...
Dvě hodiny jsme s Frankiem šedivěli a stárnuli překotným tempem, než se balík našel. Řidič od DPD ho vyložil u Filipa v Liběšicích...
No ale pořád padesát kalendářů chybělo...
Takže přepočítávání a vymýšlení, jak to udělat, aby se dostalo na hosty hlavně a aby vůbec nějaké byly, než se začne...
S takovými myšlenkami se špatně usíná i nedobře pracuje...
Ráno po noční vyzvedl jsem Štěpku a Majdu na Černém mostě, přepravil se s nimi na Žižkov k rodičům a pak jsme s mým tátou vyrazili. V devět hodin parkovali jsme před muzeem a duše v nás byla takhle maličká...
Povedly se ty kalendáře vůbec? Přišla jich alespoň ta padesátka? Frankie totiž strašil, že jich je jen 47...
Tohle není nic pro moje zdraví. Cítím, že na mě přichází stres! Naštěstí jsme překročili práh muzea a bylo po něm...
Začali přicházet kamarádi z klubu a první hosté. Než však dorazili úplně všichni, seznámil jsem tátu s ostatními a ukázal mu prostory muzea. Aby pak, až se mu nebudu moci věnovat, měl dostatek zábavy a s kým probrat vše, co ho v letecké branži zajímá. Naštěstí jsem se v tomto ohledu předem domluvil s Mírou Rychtaříkem, který je zvyklý povídat a povídat. Díky, Míro...
Udržet lidi na uzdě, aby nerozebrali kalendáře a knížky, než to všechno oficiálně uvedeme, bylo složité. I když u nich vartovaly obě holky a pak s nimi i Vlasta. Naštěstí bylo potřeba, aby sláva byla zahájena trošku dřív, takže...
Jedním z nejčestnějších hostí, který dnes do muzea dorazil, byl pplk. Michal Daněk. Velitel čáslavské 211. taktické letky a jeden z nejzkušenějších současných pilotů Vzdušných sil AČR. Jednoho z prvních, kdo začal létat na Gripenech a posledního, kdo ještě stihl sedlat MiGy-21...
Měli jsme pro něj připravené malé překvapení, neboť před několika dny jako teprve druhý člověk na světě překonal na Gripenu nálet 2000 hodin! V pravý čas jej tedy Venda Vašek uvedl a představil, zatímco Tomi Reida, Frankie a já předali jsme tygří dort s dvoutisícovkou ve svíčkách, glejt o přijetí za čestného člena do žatecké Tygří letky a "emeritní volňásek" do muzea. Ve vší vážnosti, ale i s humorem. A stejně tak to Michal i přijal...
Teprve poté seznámili jsme přítomné o dalším programu - autogramiádě 3. vydání Etud vonících luftem (jež Frankie pracně sehnal po knihkupectvích) a dalších leteckých knížek, a hlavně o premiéře a autogramiádě našeho kalendáře na rok 2022. Kalendáře, vytvořeného speciálně k 70. výročí vzniku 11. slp, plného fotografií leteckých legend, které brázdily nebe nad našimi hlavami po celou dobu existence jednotky. Úžasných fotografií, které s kluky nafotila Majda v muzeu a v Tulipánu...
Až na výjimky byli v muzeu přítomni všichni, kdo se do něj dostali, takže každý zájemce měl možnost si je nechat do kalendáře i podepsat. Nutno říci, že je pak musely pořádně bolet ruce. Kalendáře mizely jeden za druhým, Štěpka sotva stíhala zajišťovat placení a zaznamenávat odběr. Nakonec, poměrně rychle, zmizely úplně všechny...
Hej, pic! Takový úspěch a zájem jsme asi ani nečekali...
Kalendář možno objednávat zde...
Jsem tuze rád, že mi posléze zbyl i čas věnovat se tátovi. Popovídal si zatím s kluky do sytosti, jen co je pravda. No ale měl slíbené, že si také zalétáme. Zprovoznili jsme simulátor, posadili se do kokpitu a pustili se do toho. Start na Ruzyni, trocha poletování nad Prahou, najít Kbely, naletět na přistání a eventuelně přistát. Šlo mu to docela dobře, na to, že letěl poprvé. Nechal si poradit a řídil klidně. Jen měl trošek problém s počáteční orientací. Nicméně Kbely jsme našli a nasadili na přistání...
Trošek nám ale nevyšel rozpočet, byli jsme dlouzí. Tak jsme raději udělali letmý dotek, pak to zase zvedli a vydali se nad Prahu. Před námi krásně zářil vynikající orientační bod - soutok Berounky a Vltavy. Přes něj jsme se stočili na Ruzyň a přistáli tam. S výsledkem "uspokojivé". Paráda!...
Stejné výsledky přicházely pak i s dalšími zájemci o vyzkoušení simulátoru. A to bylo potěšující...
Méně potěšující byl ale fakt, že se musíme pomalu ale jistě začít loučit a vydat se zpátky na Prahu. Bohužel, práce nepočká. Nicméně jsme si to tady dnes opravdu užili. A poctivě odmakali (před odjezdem jsem stihl povyprávět o muzeu i několika hostům...). Odměna však byla velice sladká. A nemyslím finanční stránku věci. Potěšilo nás, jak to tady všechno dopadlo. A spadl nám obrovský kámen ze srdce. Máme to za sebou a podařilo se. Poučili jsme se v něčem, tak příště můžeme jiné věci udělat nebo vymyslet lépe. Jak se říká, člověk se učí pořád...
Fotogalerie - Pytlák, Majda, Štěpka...
Fotogalerie - Míra Rychtařík...
Fotogalerie - Jirka Rámeš, Zbyšek Hermann...
Fotogalerie - Vlasta Dvořáková...
Pro mě největší odměna? Táta si to užil stejně báječně jako my a vracel se do Prahy nadšený. To je snad to nejvíc nejlepší, jak to mohlo a mělo dopadnout...
Majdo, moc děkuju za skvělé fotografie v kalendáři...
Štěpánko, děkuju za pořádnou pomoc s organizací...
Frankie, díky a pomoc a hlavně podporu...
Kluci, díky moc za Vaši trpělivost a ochotu se nechat pro kalendář zvěčnit...
Tati, díky moc, žes tu byl s námi...
