Druháci v muzeu...
... Povídání o mravencích v krabičce...
Před třičtvrtě rokem navštívili jsme poprvé Vojenské letecké muzeum v Praze-Kbelích. Tedy, poprvé se školní výpravou dětí z milovické Základní školy TGM. Výprava měla úspěch, proto jsme nabídli možnost návštěvy i paní učitelce Petráškové, například v rámci školního výletu. Termín byl domluven na červen...
A ten přišel právě nyní. A uteklo to rychle, musím říci. Naplánovali jsme různé akce, do toho přišly střelby a letecké dny, schůze, sepisování, úřadování,... kajícně přiznávám, že jsem to přestřelil. Poslední týdny jsem díky tomu strávil více méně v práci a v poklusu, spíš než doma...
Na druhou stranu, povedlo se naplánovat dvě akce a spojit je dohromady, aby se ušetřil čas a lidské zdroje. Ale popořádku...
Sám jsem byl překvapen zjištěním, že nepojede jen 2.E, kam chodí naše Štěpánka. Do autobusu, čekajícího s otevřenými dveřmi u zastávky před školou, podařilo se druháků naskládat celé tři třídy. Skoro šedesát dětí! A doprovod, samozřejmě. Zase ale, proč nevyužít kapacitu autobusu a nedopřát zajímavý zážitek i ostatním, ne?...
Dorazili jsme na desátou, respektive pár minut před. Tak akorát na krátkou svačinu, zabalení bund do batohu a kontrolu, co má ke svačině spolužactvo. V deset se pak brána otevřela a...
Jako když se vezme krabice mravenců a vysype se v kuchyni na podlahu. Neuhlídatelná tsunami dětiček do všech stran. A jak rychle! Veškeré snahy o spořádaný postup z jedné expozice do druhé jsem tudíž vzdal ještě před pokusem o jejich zavedení. To by prostě nešlo...
Jako minule tudíž vydal jsem se vždy k některému z hangárů, abych jej prošel s v tu chvíli přítomnou skupinkou dětí a tak nějak jim alespoň něco pověděl. A to byl asi ten nejlepší postup. Každou chvilku se někdo přitočil a: „Strejdo, a co je tohle za letadlo?“ „A strejdo, proč má tohle?“ „Strejdo, který se Ti líbí nejvíc?“. Děti se prostě dokážou zařídit tak, aby jim to vyhovovalo. A aby byly spokojené. No a my vlastně pak také...
Bylo zajímavé sledovat, co všechno se v hlavičkách druháků dokáže zrodit. Jak to v hlavě „šrotuje“ při zpracovávání informací, podaných i tak tím nejjednodušším a nejsrozumitelnějším způsobem, jakého jsem schopen. Ono totiž, vysvětlit jednoduše, co je „ta trubička“ pod křídlem (pitotka...) nebo jak se liší vrtulník od letadla a proč to tak je, to je občas složité i pro dospělého. Dítě si přitom všimne i takových detailů, které nám uniknou. „Jé, hele! Támhleto letadlo má na sobě 2.E! To je naše letadlo! Naše třída má letadlo, jsme bohatý!...“ A tak...
Bylo to fajn, i když náročné, musím říci. Paní učitelko Petrášková, Štoková a Nováková, hluboce se klaním. Tolik dětí najednou zvládnout, žádné neztratit, žádné navíc nezískat, nezešílet z toho... To bych nedokázal. Určitě ne pravidelně každý den. To je IMHO na medaili Za chrabrost...
Prošli jsme postupně vlastně úplně všechno, snad kromě venku vystavených MiGů v zadní části muzea. Ale tam děti byly určitě také, jen my to nestihli. Ale byli jsme tu přeci kvůli nim, ne kvůli sobě. A drobotina zdála se být spokojená. Snad, doufám. Jen to odhaduji podle množství zvídavých dotazů a podle toho, že kvocient lumpačiny vyšplhal se během těch dvou hodin a pár minut na velice nízkou hodnotu. Snad byly spokojené i paní učitelky. Za sebe mohu jen říct, že mě děti mile překvapily...
Nemohl jsem však o takových věcech spekulovat donekonečna. Dorazila skupina dětí z projektu Ikaros, spolu s paní učitelkou Tomášovou a panem školníkem Homolou. A to znamenalo se rozloučit, sebrat Štěpánku a s druhou skupinou přesunout se o pár set metrů vedle...
O tom, jak bylo a co jsme viděli „za plotem“, však až v následujícím příspěvku...
Škoda, že nedorazil Olda Pelčák. To setkání s kosmonautem by bylo pro děti určitě také zajímavé. Takový bonbónek na dortu. Ale holt... Někdy přijdou věci, se kterými člověk nic nenadělá. Hlavně, že je pan plukovník v pořádku. Budeme to mít jako námět na příště třeba...
