Co kdyby?...

©Jackvéz

Historie letectví je bohatá, typů je mnoho a kochat se ladnými tvary alespoň některých z nich a mít doma svůj kus historie umožňuje plastikové modelářství. Plastikových stavebnic modelů je na trhu nepřeberné množství. Jak těch typů, které skutečně brázdily nebe, tak i těch, které si jen párkrát skočily, nebo nikdy nevzlétly. Dokonce i těch, které nikdy neexistovaly. Modeláři, kteří staví a sbírají kity, obvykle prahnou po co nejdokonalejší shodě modelu s reálnou předlohou. Ke stále lepším dokonalejším stavebnicím lze dokoupit nepřeberné množství doplňků, které umožňují vyšperkovat model ještě přesnějšími a věrnějšími detaily. Na diskusních fórech a na stránkách časopisů probíhají nekonečné polemiky, o tom, jak ten či onen stroj doopravdy vypadal...

   Existuje ale i jiný přístup, pro který se v posledních letech vžilo označení What-if. Co kdyby? Co kdyby 2. světová válka trvala déle? Co kdyby některé klíčové momenty proběhly jinak a zvrátily běh dějin? Co kdyby Německo vyhrálo válku? Co kdyby se sovětská vojska nezastavila na Labi, ale pokračovala dál do západní Evropy? Co kdyby se americká armáda nezastavila na Labi, ale osvobodila východní Evropu? Co kdyby v USA zvítězil komunismus? Co kdyby dostaly šanci nadějné prototypy, které se nikdy nedostaly do sériové výroby? Co kdyby letectvo toho kterého státu bylo vyzbrojeno jinými typy, než ve skutečnosti bylo? Možností je nepřeberně...

   Původním záměrem bylo odreagování a popuštění uzdy fantazii. Zkoušel to nejspíš každý, kdo kdy lepil plastikové stavebnice. Vzít model letadla a opatřit ho fiktivní kamufláží, kterou skutečný stroj nikdy nenesl. To je ten jednodušší způsob. Náročnější modelář se pustí do přestavby, jejíž rozsah a náročnost je limitována pouze fantazií a odvahou. Vybraný typ tak může dostat jiný motor. Jiné křídlo. Jinou kabinu. Jiné uspořádání ocasních ploch. Výsledek může být někdy překvapující. Od naprosté fantasmagorie, stavěné čistě pro radost a zábavu, po seriózní studii fiktivního vývoje skutečného typu, který v reálu nedostal šanci...

   Model se dá stavět podle literární předlohy. Nebo naopak, k modelu může vzniknout příběh, byť více či méně přitažený za vlasy. Nevyhnutelně přijde otázka - bylo by to skutečně nemožné? Koneckonců, německou stíhačku Bf-109 poháněly různé motory, od britského Merlinu (Hispano Buchon), po těžký motor Jumo  z bombardéru He-111 (Avia S-199). V Číně létal před válkou He-111, poháněný motory z Dakoty. Prototyp americké stíhačky XP-75 Eagle byl kvůli zjednodušení výroby slepencem komponentů z několika tehdy vyráběných typů. Kdyby se politické dějiny vyvíjely jinak, možná by skutečné stroje nesly z dnešního pohledu exotické zbarvení. Zatímco západní kolegové modeláři staví Migy a Sůčka v západním markingu, na modelářských soutěžích v našich zeměpisných šířkách lze tu a tam potkat západní techniku v československých barvách...

   Samostatnou kapitolou by byly letouny ve filmu; dnes je díky počítačové animaci možné vidět na plátně leccos, ale před nástupem digitální éry si filmaři museli vystačit ze skutečnými letouny. Zářným příkladem je přestavba amerického cvičného Texanu na japonské Zero, které si zahrálo v několika filmech a nedávno bylo k vidění naživo na leteckých dnech v Pardubicích a Mladé Boleslavi. Texan je natolik univerzální stroj, že ve filmech z druhé světové války hrál všechno možné. Co byl pro západní filmaře Texan, představoval pro sovětské filmaře Jak-18...

   A tak by se dalo pokračovat ještě dlouho. Na stránkách Bulletinu, pokud to rozsah dovolí, a zde v této rubrice se budete čas od času setkávat s exempláři, zastupujícími oba výše uvedené principy...