Růže z Lidic...
...Ač mrtví, stále bojují...
Z telegramu velitele bezpečnostní policie a SD v Praze, SS-Obersturmbahnnführera Fischera, vedoucímu přesídlovací centrály v Lodži, SS-Obersturmbahnnführerovi Krumeyemu: „Na vyšší rozkaz byla po atentátu na Heydricha vyhlazena obec Lidice. Mužské obyvatelstvo bylo vyhlazeno, ženy odvezeny do koncentračního tábora. Děti byly přezkoušeny, zda jsou schopny, nebo ne. Neschopné budou odevzdány vám a mají být cestou přes váš polský tábor odeslány dál. Nějaká zvláštní péče není žádoucí...
V následujících dnech bylo 88 dětí z vyhlazené středočeské obce Lidice brutálně zavražděno ve zplynovacích automobilech...
Když jsem se v plánu akcí, zaslaném panem učitelem Špeciánem dočetl o školním výletu do Lidic, neváhal jsem ani chvilku. Požádal jsem o možnost se této akce zúčastnit. Mimo jiné i proto, a přiznávám, je to ostuda, že jsem v Lidicích dosud nebyl...
Vyrazili jsme v pátek před noční. Časově to vycházelo dobře, mělo by se to stihnout...
Od samého počátku mi bylo jasné, že to nebude jednoduchá návštěva. Že to bude zážitek velice silný a bude mě stát spoustu energie. Však mi také hned po průchodu branou do lidického památníku naskočila husí kůže, že by se na ní dala mrkev strouhat...
Už úvodní expozice a krátký dokument byly velice náročné. Vidět původní obrázky z krásné vesnice, která žila poklidným a velice bohatým společenským i kulturním životem, smějící se obyvatelstvo, hrající si děti, lidi, kteří netušili, co jim osud přichystal, to nemůže nikoho nechat klidným. Když pak stojíš opřený o studenou betonovou zeď a prohlížíš si fotografie zavražděných obyvatel, dětí, žen a mužů, těžko se dýchá a ruce svíráš vzteky v pěst, až máš bílé klouby. K tomu nalezené zbytky artefaktů ze vsi, která byla vymazána z mapy světa...
Ze srdcí lidí po celém světě se ji však vymazat nepodařilo...
Kromě popisu samotné události a jejích dozvuků, dozvěděli jsme se v expozici samozřejmě i o všem, co tomuto aktu bezprecedentního teroru předcházelo. O tom, že nikdo z obyvatel neměl s atentátem na zastupujícího říšského protektora a číslo 3 v nacistické hierarchii nic společného. Že celá tragédie Lidic vycházela jednak z naprosté bezmocnosti vyšetřujícího aparátu, mocenských bojů mezi jednotlivými lokálními kancelářemi gestapa a především z nešťastné události a nálezu dopisu se smyšlenou informací, která byla navíc mylně reprodukována...
Mimo jiné jsme se díky panu učiteli dozvěděli i spoustu dalších doplňujících informací, včetně takových, které nám vyvrátily mnohá zažitá klišé, týkající se osudu Lidic. Kupříkladu o tom, že není pravda, že by lidičtí muži odcházeli před popravčí četu statečně a klidně. Dle záznamů a účtů za lékařská ošetření, si to lidičtí muži pravděpodobně s mnoha německými vojáky rozdali hezky zostra. Navíc to byli chlapi v plné síle, pracující na polích a v hutích. Tedy žádná ořezávátka...
Dveře z kostela...
Hasičská stříkačka...
Přeživší lidické děti...
Po shlédnutí expozice vydali jsme se na procházku do... Ne, to není park. Zde všude stály před osmdesáti lety domy. Zahrady. Statek. Kostel. Hospody. Rybník. Hřbitov. Škola...
Podél základů Horákova statku, kde byli lidičtí muži postříleni, prošli jsme k památníku ve tvaru kříže s trnovou korunou. Vzhledem k tomu, že se zde před dvěma dny konal pietní akt, je toto místo dosud pokryto desítkami věnců, od prezidenta České republiky, vlády, organizací, škol, zastupitelských úřadů desítek států z celého světa. Lidice totiž nejsou jen jednou z mnoha vesnic a obcí, vyvražděných Němci. Je to především symbol...
I my položili na památku nevinných obětí k památníku kytici, kterou nám jako vždy připravila paní Schejbalová. Obětí, které nesmí být a nebudou nikdy zapomenuty...
Navštívili jsme i místo, kde stávala lidická škola a kostel Sv. Martina. Na pár minut si odpočinuli ve stínu nedaleko hrušně, o níž se říká, že vyrostla z kořene jednoho z původních stromů. Není to bohužel pravda, i v tomto případě se jedná toliko o legendu. Všechny stromy byly odstraněny...
Nakonec jsme společně postáli u známého sousoší lidických dětí. Nejedná se o podobenky skutečných dětí z Lidic, zavražděných Němci. Nicméně i tak při pohledu do němých očí soch mrazí. Nelze na tento obraz zapomenout. Vryje se do paměti jako věčná němá výčitka. Proč? Proč my?...
Jen nevím, jestli to generace dnešních puberťáků pochopí. Jejich prapodivné životní hodnoty jsou úplně jinde. Jenže, to je chyba především jejich rodičů...
Odjížděli jsme domů rozpáleným odpolednem a já měl v jedné věci jasno. Návštěva Lidic mě utvrdila v tom, že Němec nebyl, není a NIKDY NEBUDE můj kamarád. Ať si o mně myslí a říká, kdo chce, co chce...
