Pylony z perníku...
... aneb Aviatická s legendami...
S Pepou Piňosem po schůzi Výboru ČsSL nad hrnkem kafe a ještě se nám nechce odejít. Sedíme, povídáme, mimo jiné se dostáváme i k nedávné tiskové konferenci Martina Šonky, po návratu z vítězného posledního závodu loňské série Red Bull Air Race...
A k předání medailí ČsSL Martinovi a Petrovi Kopfsteinovi...
„Kluci budou vystupovat na Aviatický, mimochodem...“
„Hele,... a co kdyby tam ukázali takovej nějakej malej Air Race?...“
Další náhodná věta, která se z ničeho nic zrodila v hlavě. A která vyletěla z pusy dřív, než si mozek vůbec stihnul uvědomit, jaké dalekosáhlé následky by to mohlo mít...
Ale takhle to chodí vždycky...
Co bychom si namlouvali, RBAR Demo mělo být a jednoznačně i bylo největším tahounem letošní 29. Aviatické pouti Ing. Jana Kašpara. Jediná a jedinečná možnost vidět a zažít naše kluky mezi pylony na domácí půdě a nasát tak atmosféru letecké formule jedna, čtvrtého nejoblíbenějšího motorsportu na světě...
A to jsme ještě nevěděli, že krátce před tím pronikne na veřejnost šokující zpráva přímo od Red Bullu – letošní seriál závodů nebude ani dokončen, odletí se ještě tři a tím RBAR končí. Příští rok se již létat nebude...
Prý nezájem publika...
Ha, ha, ha, mrkve v zimě...
Tedy zároveň derniéra...
I přesto neodjížděli jsme do Perníkové Lhoty se smíšenými pocity. Těšili jsme se převelice a chtěli svojí přítomností klukům poděkovat. S čímž samozřejmě souvisel i takořka povinný dress code – trička a čepice fanklubů Martina Šonky a Petra Kopfsteina. Jen ať soudruzi od červeného kravičky vidí...
Nebylo to pro nás nikterak jednoduché, Štěpánka měla v sobotu závody (finále mezinárodního Mistrovství ČR MiA Dance Festival...), já se účastnil v podobě Pana Slonečka únikové hry Stav ohrožení: Káznice. Obé bylo náročné časově, ale zejména fyzicky. Ale přece bychom si takovou show nenechali ujít...
Jen škoda, že nejel i Matěj. Ale měli toho s Filipem po včerejšku taky dost...
Vlastně se pro nás celý ten letecký svátek v městě perníku tak trochu kolem RBAR točil. Už od samého začátku, neb jedna z prvních známých osob, které jsme na ploše potkali, byl právě Martin. A v tu chvíli vznikla nejvíc nejšťastnější holčička na světě...
„Štěpko...“
„Jop?“...
„Koukej, kdo támhle jde...“
„Uííííííííííííííííííí!!!“
Žížnivá čára...
Chceš mít nejvíc nejšťastnější holčičku? Udělej si holčičku. Vem holčičku na letiště. Potkej holčičku s Martinem Šonkou...
Když navíc Martin zjistil, že Štěpka je jedna z těch, kdo spolu s pančitelem Špeciánem v prosinci složili oslavnou báseň na Martinův titul Mistra světa, bylo z toho velké kamarádské setkání. Mistr světa a mistryně republiky. A samozřejmě společná fotka a podpis na čepici. No a já moh alespoň poreferovat, jestli a jak se to povedlo s tím videopozdravem do Austrálie...
V tu chvíli bylo vlastně splníno. V devět hodin ráno! Vše ostatní už byl jen bonus navíc. Díky Pepovi Piňosovi navíc v té nejlepší podobě, o jaké se nám mohlo zdát. Díky, kamaráde...
Jak už to tak bývá, pokud do průběhu AP nezasáhne vyšší moc a nespláchnou nás například záplavy, máme možnost spolu s dalšími desítkami tisíc návštěvníků vidět spoustu skvostů. Počínaje historickými stroji s Blériotem Jana Kašpara v čele, až po moderní stíhačky naší i zahraničních armád. Kajícně však přiznávám, že se nejvíce specializuji na období 30. – 60. let minulého století. Tedy převážně válečné ptactvo a poválečné. Což ovšem samozřejmě neznamená, že ostatní aparáty těžší vzduchu mě nebaví, nebo je zanedbávám...
A však jich také na stojánce bylo zase! A opravdu jedna nádhera vedle druhé! Celé hejno z Mladé Boleslavi, prvoválečné vrány, včetně hostujícího Stejsyho rudého Fokkera Dr.I, meziválečné kousky, dokonce i Bestiola se složenými křídly! Stejně je div, že se zrovna tohle ve vzduchu udrží...
Stroje z druhé světové války, moje srdeční záležitost. Spitfire, nádherný britský plnokrevník, legenda, na níž létali i českoslovenští piloti. Mimo jiné jsme u Spita potkali Steva Steada, takže jsme mohli prohodit pár vět. A nejen v angličtině! Steve se v češtině stále zlepšuje...
Nádherný nablýskaný Mustang z Mnichova Hradiště, bez jeho typického houkání bychom si letecké dny už nedovedli představit. Majestátní lesknoucí se Mitchell, starý známý z mnoha předchozích leteckých dnů nejen v Pardubicích. Kdo zažil nízké průlety na plný plyn těsně nad hlavou, ví a chápe...
Dva,... slovy 2!!!,... Tiger Mothy! Další legendy, na nichž se drtivá většina našich letců RAF cvičila v Anglii. A na němž jsem měl možnost se proletět na druhé straně zeměkoule, což je pro mě na věky věkův nezapomenutelný zážitek...
Zlín Experimental, Jak-11, Aero Ae-45 a L-200 Morava, stěžejní letouny, které tvořily historii československého letectví. No a samozřejmě MiG-15. Srdcovka ze všech srdcovek nejsrdcovkovatější... Stříbrný šíp, první poválečná plnotučná proudová stíhačka našeho letectva...
Když o tom přemýšlím, vlastně jsem je ještě zažil ve službě...
No a další a další kvanta letadel vojenských, cvičných i civilních, akrobatických speciálů, vrtulníků i vrtulníčků...
Nádhera...
A těch známých, kolegů a kamarádů! Mnohé z nich jsem neviděl už pár let. O to ta setkání byla příjemnější a srdečnější...
Ve vzduchu se pak čísla střídala jak na běžícím páse, což byla příjemná změna například proti nedávné Čáslavi. Vojenská pravidla jsou prostě trochu odlišná, čemuž se však nelze divit. Nad hlavou burácely rychlé proudové mašiny i bzučely stařičké historické letounky, případně jejich ultralehké repliky. Normální a akrobatické letové ukázky střídaly bojové 3D scény, z nichž tedy mě osobně nejvíc zaujal nálet na německé letiště z dob Velké války. A Stejsy, startující mezi mohutnými explozemi jako Rudý Baron, aby ztrestal drzé Angličany. Vůbec mě tentokrát ten rudý trojplošník přitahoval více, než je zvykem. Důvod si ale nechám pro sebe, to by nebylo překvapení. Jen dodám, že to klasicky vzniklo nad plnou pivní sklínkou...
Stejsy se pak vlastně předvedl na obloze ještě jednou. Ale nikoliv jako stíhací legenda Manfred von Richthoffen, tentokrát při společném čísle Albatrosu a Jak-11 pardubického CLV...
Předváděčka Spitfiru byla velice vydařená a letecké srdce jen poskakovalo. Mno, nic ve zlém, ale bylo znát, že za knyplem sedí Dan Griffin. Ten by vždy letadlu snad utrhl křídla, jak s ním vyvádí...
Co pak ale říci o Ivo Kardošovi, který stejným způsobem a se stejnou energií předvádí mrštný štíhlý Gripen? Nebo o Sigfriedu Schwarzovi, pilotovi akrobatického vrtulníku Bo-105? Vím zhruba, jak vrtulníky fungují a na jakém principu létají. Nicméně kdykoliv pozoruji přemety, salta a několikavteřinové lety na zádech, prostě nechápu...
Ale já vlastně nechápu ani když Martin s Petrem usednou do svých akrobatických speciálů a začnou svoje ďábelské tanečky po obloze...
Mimochodem, když jsem se nenápadně dostal k našim jediným zástupcům v RBAR, připravil jsem si takozvaný oslí můstek pro zlatý hřeb programu...
V určenou dobu se provoz na nebi na pár minut zastavil. Na ploše vyrostly brány z patnáctimetrových nafukovacích pylonů. Pár vteřin napětí, než se konečně ozvalo typické „Smoke on!“ O vteřinu později se s kouřovou stopou za letadlem prohnal Martin první branou a letiště zaburácelo nadšením...
Oba piloti absolvovali každý den dva RBAR Demo vstupy. V každém proletěli danou trať dvakrát, jednou jako nominační kolo, podruhé jako závod. Upřímně, na chvíli jsme přestali myslet na to, že jsme na ploše pardubického letiště a čekali, kdy se z amplionů ozve známé „He´s the champion of the world!“...
Kluci do toho letěli naplno, byť se jednalo z hlediska závodního spíše o srandamač. Přesto se dokázali přetahovat o každou setinu vteřiny, dělali to přeci jen pro své nejvěrnější fanoušky. A ti jim za předvedený výkon a za ukázku rychlostního létání mezi pylony bouřlivě tleskali...
Ani si nedovedu představit, kolik lidí se pak sešlo na společnou autogramiádu. Ze zkušenosti z Čáslavi ale vím, že fronta byla (roz)hodně dlouhá. My tam ale tentokrát nešli, nebyl na to čas. Museli jsme si vystačit se společnou fotkou u letadel a Štěpánčím high-five s oběma piloty...
Čekala mě noční, pomalu se tudíž chýlil čas a blížil se okamžik našeho odjezdu. Ještě jednou stojánky s letadly, ještě pár fotek s Martinem a na rozlučku poslední dvě čísla ve vzduchu. Společné vystoupení Mitchellu a Trojanu, a tedy mimo jiné i nádherné a dlouhotrvající kouřové efekty. A další 3D bitva, tentokráte z dob druhé světové války. S Mustangem v hlavní roli. Miluju ten zvuk!...
No ale pak už pac a pusu, pozdravit se s kamarády z MiG-21 Restoration Group a hurá domů. A pěkně rychle, bylo čtvrt na čtyři a v půl páté mi jel vlak na noční...
Ani mi nevadilo, že se Fábinka pohybovala po dálnici na hranici „minimálky“ Gripenu. Provoz to dovoloval, Štěpka usnula. Měl jsem tak aspoň čas si znovu přehrávat dnešní zážitky. Mno,... tak to byl mazec! Kluci, děkujem. Díky Vám mohu s čistým svědomím konstatovat, že to byla nejlepší AP, kterou jsem kdy zažil...
A rozhodně nedostatkem diváků netrpěla...
