Opět v Ronově...
... aneb Další z úžasných posezení s Jožkou Kloboučníkem...
„Víš, když vedle sebe v Milovicích na letišti stál MiG-21 a Suchoj „Sedmička“,... ta „Jednadvacítka byla proti Sůčku takovej bobeček...“
Představovat opět jednu z legend československého letectví, plk. Ing. Josefa Kloboučníka, to je jako chodit s dřívím do lesa. Vynikající vojenský pilot, mimo jiné strojů MiG-15 a Su-7, výborný a oblíbený velitel čáslavského 28. sbolp, kolega, přítel, velký vzor. Pan Legenda. A obrovská studnice moudrosti...
Cestou z jihočeských Dačic, kde jsme s Frankiem plnili své poslání ve jménu šíření dobrého jména letectví československého, nemohli jsme nevyužít faktu, že se pohybujeme závratnou rychlostí (mnohdy se blížící až k 60 km/h...) po trase Jihlava – Halvíčkův Brod – Čáslav - Kolín – Poděbrady a tak dál. Vždyť od Čáslavi přes Žleby je to k panu Kloboučníkovi do Ronova nad Doubravou nějakých 15 kilometrů. Tedy jsme tuto odbočku zařadili do plánu cesty, bychom mimo jiné splnili i další ze slavnostních misí u příležitosti oslav 100 let československého letectví...
Sice až večer během návratu, navíc bez předchozí domluvy, neb jsem zapomněl panu Kloboučníkovi zavolat alespoň o den dříve a napravoval to na poslední chvíli až při odjezdu z Dačic. Ale na chvilku jsme se přeci jen zastavili. A byli jako obvykle přivítáni vřele a s otevřenou náručí, jak už to u Kloboučníků bývá zvykem. A tak, ač jsme předpokládali jen rychlou návštěvu, museli jsme se horko těžko a neradi zvedat až dlouho po sedmé hodině večerní. A přerušit tak báječné a zajímavé vyprávění pana plukovníka, vzpomínky a zážitky z dob, kdy se vznášel nad naší krásnou zemičkou sedíce v kabině mohutného a v nepřátelích hrůzu a děs budícího nadzvukového kolosu, proti němuž i MiG-21 byl jen pouhým bobečkem...
Nebudu zde nyní vypisovat vše, co jsme probrali, ono by to asi dalo na malou knížku. Raději využiji příležitosti přístupu do archivu pana kolegy z redakční rady a další z leteckých legend, plk. Ing. Josefa Mihule. A použiji jednu ze vzpomínek Jožky Kloboučníka, která kdysi byla použita pro Zpravodaj Svazu letců. Myslím, že je to čtení převelice zajímavé, proto jej podávám bez jakýchkoliv úprav...
Odtajnění plánů na použití AP na letounech Su-7bm...
Ing. Josef Kloboučník, pro Zpravodaj SL ČR 19. 12. 2009
K napsání tohoto článku jsem se rozhodl po přečtení pojednání Ing. Dvořáka, uveřejněného ve Zpravodaji SL č. 44/2006, o průběhu používání letounu Il-28 v našem vojenském letectvu. Jmenovaný se v jeho závěru zmínil a spekuloval s možností a snad i pravděpodobností použití AP (pozn. AP = atomová puma) našim stíhacím-bombardovacím letectvem. Konstatoval a uvedl i důvody, proč se o této možnosti za jeho působení ve vysoké vojenské funkci neuvažovalo.
Než jsem se rozhodl vzít pero do ruky, uběhly více než tři roky, a já nejsem dosud přesvědčen o správnost svého konání. Čtyřikrát jsem skládal a podepisoval sliby mlčenlivosti a dodnes jsem jich nebyl zbaven. Protagonisté těchto aktů, mimo mne, již nežijí a já přesně nevím, kdo by mě měl těchto slibů zbavit. Jelikož jsem však zjistil, že o možnosti použití AP u útvaru, u kterého jsem sloužil, ani můj nejbližší nadřízený, dosud žijící NŠ divize neví, ani nebyl informován, tak jsem dospěl k závěru, že by tato velmi utajovaná skutečnost měla být letecké veřejnosti oznámena. Nakonec je to součástí historie našeho poválečného letectva a to co napíši, není zase tak nic ve své podstatě světoborného.
V roce 1964 jsem byl určen do funkce ZV 28. sbolp, jehož velitelem byl tehdy major Úlehla. Pluk se přezbrojoval na nadzvukové letouny Su-7, o kterých bylo známo, že mohou být nosiči AP. První letka se přeškolovala na nové letouny v Mladé a v Pardubicích a zbývající dvě letky prováděly udržovací výcvik na letounech MiG-15 v Hradci králové. Na letišti v Chotusicích se prodlužovala PVD. Při udržovacím výcviku nacvičovali piloti i tzv. „zvláštní manévry“, tj. nácvik vertikálních manévrů s odhozem pum /fiktivním/ pod úhlem 45° a 110° . Nebylo rozlišováno, ke které letce pilot patří, neboť jejich obsazení bylo v tom čase variabilní. Když pilot skončil jakýkoli úkol a vracel se k letišti, požádal ŘL o zařazení do okruhu a rozhon. Bylo-li nad letištěm volno, ŘL manévr povolil. Pilot jej ukončil překrutem, vysunul podvozek a přistál. Za ZPP se prováděl rozhon po sestupu pod oblaky, pouze na UTI Mig-15 a překrut se obyčejně „dotáčel“ v mracích. Piloti však byli kvalitní, takže k narušení bezpečnosti letů nikdy nedošlo. Přesto bylo rozhodnuto, že piloti první letky budou cvičeni jako potenciální nosiči AP.
V druhé polovině roku mi dal velitel pluku přečíst závěrečnou zprávu komise, která hodnotila vhodnost Su-7 pro jeho použití jako stíhacího bombardéru v našem letectvu. Žádal mě, abych s jejím obsahem s nikým nemluvil. Zpráva hodnotila letoun jako nevhodný pro funkční použití jako stíhacího bombardéru. Taxativně vyjmenovala důvody a doporučila jej nekupovat. Tehdy měl být protiváhou k letounu F-105 zaváděným v letectvu USAF. Jeho parametrů nedosahoval, neboť byl mj. konstruován jako těžký přepadový stíhač. Na základě politického rozhodnutí však byl pro naše letectvo nakoupen.
V témže roce jsme dostali příkaz dostavit se na přerovské letiště. Po příletu jsme byli přivedeni k hangáru, vedle kterého byl zaparkován velkokapacitní vrtulník Mi-6, opatřený sovětskými výsostnými znaky. Před vstupem do hangáru jsme museli podepsat slib mlčenlivosti. V hangáru byl umístěn letoun Su-7bm u kterého stáli dva Sověti v civilu a vedle letounu manipulační vozík přikrytý plachtou, vedle kterého stál další civil.
Jmenovaní nás seznámili se způsobem využití letounu jako nosiče AP a s přístrojem PBK-2, který zabezpečoval její automatický odhoz. Bylo nám sděleno, že pro její použití musí být namontován speciální závěsník, který je vybaven zařízením pro kontrolu a aktivaci AP před letem. Nakonec odstranili plachtu z manipulačního vozíku, na kterém AP ležela. Sdělili nám, že má malou ráži - bližší údaje však neuvedli. Puma měl stejný tvar, jak reprodukoval Ing. Dvořák ve svém článku na snímku. Měla však menší průměr. Pozorně jsem si ji prohlížel, hmátnul jsem na ni a zdálo se mi, že část jejího pláště byla zhotovena z kompozitu. Byla i barevně odlišena. Výrobek to byl kvalitní. Myslím však, že to byla maketa. Důkaz pro to však nemám, ale ta úvaha je celkem logická.
Tu pumu transportovali vrtulníkem Mi-6. V Chotusicích s ní byli dvakrát, jednou přes noc. Měli vždy specielní požadavky pro její parkování a vše důsledně utajovali. I když jsem byl s ní částečně seznámen, nikdy jsem již tu pumu neviděl.
Mezitím piloti intenzivně procvičovali s letouny Su-7bm lety s odhozy betonových pum pod úhlem 45° a110° na střelnici Doupov. Z počátku byly odchylky od cíle větší, v dalším byly max. 300m. Bylo nám však jasné, že se vše provádí téměř v „laboratorních podmínkách“ a při skutečném použití v bojové situaci, za ztížených povětrnostních podmínek, by byly výsledky podstatně horší, často nevyhovující. Přístroj PBK-2 jsme přestali brzo používat, neboť neplnil očekávanou funkci - piloti odhazovali pumy ručně podle údajů umělého horizontu.
Po určení do funkce VP jsem byl ve druhé polovině roku 1966 povolám na velitelství 10. LA do Hradce králové. Po příjezdu jsem byl zaveden do trezorové místnosti. Na velkém stole ležela mapa, ve které bylo zakresleno rozmístění vojsk našeho potenciálního protivníka. Detailně zakreslena pásma PLŘS s rozmístěním radiolokátorů. Před jednáním jsem musel podepsat slib mlčenlivosti a byl jsem poučen, že o tom co mi bude sděleno, nesmím s nikým mluvit, ani s mými nadřízenými. Jedná se o přísně tajnou věc.
Po seznámení s rozmístěním vojsk za naší západní hranicí, které jsem znal, jsem byl seznámen s cíli (ne úkolem), proti kterým by piloti pluku AP použili. Cíle to byly plošné, AP by byly malé ráže, výbuchy vzdušné. Dostal jsem čas na prostudování souvislostí - poznámky jsem si dělat nesměl - a dospěl jsem k závěru, že piloti, kteří budou úkol provádět, se nevrátí, neboť taktický dolet Su-7 je malý a se snižující se výškou se rapidně zmenšuje. Dále jsem chtěl vědět, kdo a kdy bude pilotům vydávat úkol, kdo bude určovat piloty na ničení daných cílů, kdo bude montovat na letouny speciální závěsník, kdo bude zavěšovat AP a připravovat je k použití, kde budou pumy uskladněny a za jakých podmínek, budou-li vybudována nebo určena předsunutá stanoviště, bude-li pluk vyveden včas z protiúderu.
Bylo mi odpovězeno, že tak jak bude vojensko-politická situace eskalovat, tak budou postupně prováděna opatření. Veškerou manipulaci s AP budou Sověti provádět a zabezpečovat sami. Bylo mi naznačeno, že když nastane nebezpečí přímé konfrontace bezprostředně, tak nebudeme čekat, až na nás zaútočí. V prvním hromadném úderu se rozhodne o existenci té které společensko-ekonomické soustavy. Pravděpodobná ztráta pilotů je bolestivá, ale jiného východiska není. Dojde-li jim při návratu palivo, opustí letoun a budou se snažit se vrátit po zemi zpět. Tak budou instruováni. Připomněl jsem, že může dojít k situaci, že některý pilot plnit úkol odmítne z důvodů indispozice apod.. Bylo mi odpovězeno, že by se případ řešil individuálně.
Dále mi bylo zdůrazněno, že PLŘS Hawk sestřelují vzdušné cíle ve výškách 100 až 10000m s praktickou jistotou. Po velitelské linii dostaneme úkol procvičovat piloty první letky lety ve výšce pod 100m, rychlostí 1000km/hod, neboť jedině tak můžeme I. pásmo PLŘS překonat.
Zpět jsem odjížděl s rozpolcenými myšlenkami, neboť mne během cesty napadalo mnoho dalších problémů, které vyvstanou a o kterých jsem nemluvil, neboť jsem na jednání nebyl připraven.
Příkaz k provádění výše uvedených letů přišel vzápětí. Jejich metodiku jsme obdrželi od štábu divize. Letovodi vybrali trať letu, kterou prolétli vrtulníkem, označili překážky a piloty o nich instruovali na předběžné přípravě. Způsob provedení letu byl takový, že po startu odletěl pilot v 1000m nad Kostelec nad Orlicí, tam točil zatáčku doleva na kurz 270° na Poděbrady. Při jejím dotáčení přešel do strmého klesání, motor na maximální výkon tak, aby měl nejpozději na úrovni Opatovické elektrárny výšku na RV 50m a rychlost 1000km/hod. Její zhlaví komínů bylo nade mnou. Před Poděbrady přejít do strmého stoupání až 60°, manévr proti PVO, následné klesání do 200m a odlet na základnu. Jeden letový den byl prováděn součinnosti s vojskem PLD, jehož příslušníci měli kvalitní přehledové radiolokátory a dle indexu pilotů hodnotili úspěšnost a nebo neúspěšnost v možnosti dosažení cíle.
Provedl jsem dva takové lety a dospěl k názoru, že bez řádného a kvalitního bojového a navigačního zabezpečení nelze úkol v reálné bojové situaci splnit. Ve ztížených povětrnostních podmínkách nelze vůbec o nějakém úspěchu mluvit. Letoun postrádal vybavení, které by pilotu usnadnilo jeho činnost provést a uvažovat o srovnávací orientaci při letu do prostoru cíle, za jakýchkoli podmínek je nejen absurdní, ale i nezodpovědné a vystavuje pilota do situace nemožnost úkol splnit. Kdo potom bude za nezdar odpověden, nad tím jsem velice přemýšlel.
Abych si ověřil možnosti letounu z hlediska jeho doletu v malé výšce a při velké rychlosti, uskutečnil jsem jeden let s naplněnými čtyřmi přídavnými nádržemi. Letoun byl při rychlosti 1000km/hod. z části labilní, jako by „plaval“, dlouho se rozbíhal, při prudkém přitažení 5g měl tendenci se prosedat, totéž i v „utažených“ zatáčkách. Na vertikále rychle ztrácel rychlost - zvýšení plošného zatížení, vliv plných přídavných nádrží na jeho ovladatelnost byl zřejmý. Od dalšího zkoumání jsem upustil, neboť jsem nezjistil, jakým množstvím paliva bude moci být v reálu letoun naplněn, v jaké výšce a po jaké trati a jakou rychlostí poletí do prostoru cíle. V každém případě však byla spotřeba na malé výšce velká, což registroval spotřeboměr. 6060 litrů paliva jsem vylétal za 42 minut při rychlosti 600 a 1000km/hod, ve výšce 50 – 1000 metrů. Možnost taktického doletu jsem tedy nezjistil, stále jsem se nemohl smířit s příčinou, které způsobí ztrátu pilotů.
Když jsem byl v roce 1967 opět zavolán na velitelství 10. LA, byl jsem již na jednání připraven, obohacen o zkušenosti z prováděných cvičných letů. Cíle, proti kterým měly být AP použity, zůstaly stejné. Sdělil jsem své poznatky, které jsem získal, a vyslovil pochybnost nad možnostmi tohoto letounu úkol splnit. Zeptal jsem se, jak bude letoun - nosič AP při letu k cíli zabezpečen. Budou-li provedeny údery a radiotechnické rušení na PLŘS a jejich radiolokátory. Bude-li cíl a bod zahájení pro odhoz AP označen, bude-li pilotu určen náhradní cíl. Co udělat s AP při ztrátě orientace, anebo vlétnutí do mraků, když cíl mine a nebude mít možnost návratu - další připomínky. Vznesl jsem pochybnost nad součinností a spoluprací se Sověty při přípravě AP k použití, kde ji bude zajišťovat a koordinovat. Rovněž jsem vyslovil možnost záchrany pilotů po opuštění letounu tak, jak ji prováděli Američané ve Vietnamu.
Na připomínky, které jsem vznesl, jsem uspokojivou odpověď nedostal. Jenom odkaz, že až „nastane ta situace“, tak bude vše zajištěno a se vším potřebným k splnění úkolu budu nejen já, ale i ostatní zúčastnění seznámeni a poučeni. Namítnul jsem, že ve vyhrocené situaci vzniká časová tíseň, limitující průběh kvalitní přípravy všech, organizační zmatky, dané nevycvičeností a neúplnou informací při přípravě k použití APOD. Každý bude ve spěchu seznámen s částí úkolu, nikdo komplexně. Tím budou vytvořeny podmínky k problematickému splnění daného úkolu. Kdo za to ponese odpovědnost?
V roce 1968 ani v roce 1969 se již o výše uvedené problematice nemluvilo. To je však pochopitelné. Byl-li mimo mne do této problematiky někdo další zasvěcen, byli-li s ní oznámeni piloti, nebo další příslušníci útvaru, nevím.
Mnohokrát jsem nad tím přemýšlel. Nenašel jsem odpověď, proč jsem byl s touto skutečností seznámen, když jsem ji nemohl ovlivnit, neboť jsem ji v jejím komplexu neznal. Dospěl jsem k závěru, že šlo o improvizaci počátečního stadia úvah o použití AP, která nebyla v té době důsledně vypracována. V každém případě metoda přísného utajování u aktérů předpokládané činnosti, při přípravě a použití AP a čekání na eskalaci napětí, ve kterém by měla být teprve tato rozhodující činnost, spočívající v přípravě létajícího a technického personálu uskutečňována, by vedla k neúspěchům a k její nízké efektivitě.
Jsem přesvědčen, že náš potenciální protivník byl lépe a důsledněji připraven. Měl k tomu dokonalejší radionavigační a radiolokační zabezpečení, bojové prostředky a kvalitní, systematický výcvik již v době míru. Jsem přesvědčen, že s ním nečekal, až bude napětí v mezinárodních vztazích eskalovat. Tak neprozíravý jistě nebyl.
Ing. Josef Kloboučník
K těmto vzpomínkám lze dodat jediné - jsem přesvědčen, že by naši piloti svůj úkol splnili perfektně. Ale zaplať Pámbu, že na to nedošlo...
S radostí a v úctě přehluboké předali jsme s Frankiem panu Kloboučníkovi Pamětní list a Čestnou medaili a popřáli mu hlavně pevné zdraví (v rámci možností, samozřejmě). Předali jsme pozdravy od kolegů a kamarádů a neradi vyrazili na cestu ku domovu. Bylo to báječné setkání, ale jak to tak bývá, uteklo strašně rychle. Nezbývá, než se těšit na další...
Pane plukovníku, moc děkujeme a hodně štěstí a zdraví...
