Nezlomní navždy...
... Celostátní sjezd VSR...
Psal se jednadvacátý srpen roku 1968. Československem duněly tanky a transportéry bratrských armád, kryté shora ocelovým deštníkem stovek letounů. Důvod? Přátelská pomoc v boji proti kontrarevoluci, tvrdili jedni. Okupace a násilné potlačení obrodných procesů, tvrdili druzí. Taktické zajištění horké hranice mezi tzv. Západem a Východem, říkají do dneška další...
Ať tak, či onak, především velká zrada na československém národu ze strany nejen bratrů a spojenců (kolikátá už?...) ale především vlastních politiků (po kolikáté?, ptám se znovu...). Národ stál se zaťatou pěstí proti po zuby ozbrojeným armádám varšavské smlouvy. Hrdě však a statečně, byť každý jistě musel vzpomenout na události v Maďarsku v letech padesátých. Opět s pocitem strašlivé křivdy, neb bez možnosti se jakkoliv bránit...
I vojáci stáli, se slzami v očích, plni vzteku, zklamání a vzdoru. O to většího, že oni nikoliv NEMOHLI, anóbrž NESMĚLI! Přesto právě oni byli jedni z prvních, kdo se ozvali proti tomuto bezpráví a zradě. Vzpomeňme na památné memorandum letců, které vzniklo u nás v Milovicích a jehož jedním z tvůrců byl náš kolega a kamarád plk. Josef Mihule...
Právě vojáci pak také byli postiženi možná nejvíce. Ti, kteří nesouhlasili se vstupem bratrských vojsk a s okupací byli následně v rozsáhlých čistkách z armády vyhozeni a na další desítky let odsouzeni k živoření a podřadným pracem. Mnozí z nich byli dokonce tajnými rozkazy určeni k likvidaci v novodobých koncentračních táborech...
Nastala doba temna. Za pár týdnů tomu bude již padesát let...
Netroufám si zde na jakékoliv dějinné rozbory a polemiky, nicméně jsem nucen a cítím potřebu tyto události připomenout a připomínat i v budoucnu. Jednak proto, že opět přišla doba pokusů o výklad historie tím „správným“ způsobem. Jednak z toho důvodu, že dnešní mladá generace nemá o těchto událostech ani ponětí, čímž se vystavuje nezměrnému riziku tyto v jakékoliv podobě opakovat. Zároveň však chápu, že mnozí z aktérů a pamětníků nechtějí zas a znovu drásat staré rány (eventuelně oprašovat po desítky let pečlivě uschované kostlivce ve skříních...). Přeci jen, je to již kus historie. Stalo se, zpět tyto události nikdo nevezme. Nikdo nevrátí ztracené životy těch, kteří během tragických událostí roku 1968 zahynuli rukou okupantů. Nikdo také nenapraví vlastní pošramocené svědomí. To až čas...
Na konci června konal se v konferenčním sále Ministerstva obrany Na Valech celostátní sjezd Vojenského spolku rehabilitovaných. Bývalých příslušníků Československé armády, kteří nezůstali netečně sedět se založenýma rukama a upřeli své síly k tomu, aby se oni, jejich kolegové a kamarádi, nespravedlivě vyhození z armády, dočkali morální a finanční rehabilitace...
Měl bych asi nyní říci něco v tom smyslu, že jsem se záhadným řízením osudu octl mezi nimi. Ale zase tak velká záhada to nebyla. Přislíbil jsem svoji účast našemu kolegovi plk. Toníčkovi Suchému, jenž je dlouholetým členem VSR. Vydal jsem se na tuto konferenci za účelem pořízení fotodokumentace a možného navázání kontaktů s pár zajímavými lidmi...
A nebylo jich zde vůbec málo! Dámy a pánové v uniformách i civilu, bývalí příslušníci letectva i pozemních jednotek, ve většině případů bývalí velitelé a funkcionáři československé armády, pamětníci, z Čech i Slovenska. Nezlomní bojovníci, mezi nimiž jsem ku své potěše našel i několikero známých tváří...
Konference se svým průběhem v podstatě nikterak neodlišovala od sjezdů či zasedání ostatních podobných institucí, někdejší SLČR například nevyjímaje. Podobné akce mají svým způsobem podobný a předem daný řád. Přivítání, projevy, reference týkající se práce, plánů, hmotných záležitostí a podobně, vystoupení různých hostů, vzpomínky na kolegy, kteří již nejsou mezi námi, dekorování zasloužilých členů a podobně. Jen zahájení bylo spojeno se slavnostním přinesením vlajky čestnou stráží a hraním státních hymen České republiky a Slovenska, což už samo o sobě dodalo všemu mnohem důstojnější a slavnostnější ráz. Leč škoda pak, že tento se chvílemi poněkud vytrácel...
Nepřísluší mi ovšem jakkoliv hodnotit to, čeho jsem byl v tuto poslední červnovou středu účasten. Jakožto osoba z venčí mohu dát toliko na svůj subjektivní názor a i ten byl značně ovlivněn únavou z několika předešlých nočních služeb a nachlazením: Nicméně drobnou kritiku si přeci jen nemohu odpustit, v důvěře, že tato konstruktivně přispěje snad do budoucna ku zlepšení a nikoho neurazí...
Především mne velice překvapila neúčast zástupců Armády ČR a vlády, zejména pak ministra/ministryně obrany (v tomto případě záměrně uvádím obě varianty, neb v době konání akce docházelo na tomto postu ke změně a vlastně do dnes netuším, kdo tuto funkci nyní vykonává...). Pouze známý vojenský historik plk. PhDr. Eduard Stehlík neváhal přijít a přispět ku zdaru akce velice zajímavým projevem. Jinak za armádu opravdu nikdo, což bylo zarážející a ostudné...
Jakým kontrastem byla proti tomu účast a vystoupení Jeho Excelence velvyslance Slovenska v ČR, pana Petera Weisse! Jeho téměř půlhodinový projev, přednesený mimo jiné kompletně z patra, byl velice zajímavý a například pro mne i v mnohém poučný. A i přes větší rozsah oproti ostatním vystupujícím, nutno poznamenat, nebyl ani na okamžik nudný. Pan velvyslanec udržel po celou dobu pozornost všech v sále, a to vyžaduje značné zkušenosti a umění. Klobouk dolu!...
Mrzí mne, že stejně poučná a pozornost přitahující nebyla i vystoupení některých ostatních řečníků. Naopak, v jednu chvíli nabyl jsem dokonce dojmu, že jde spíše o jakési morální vyřizování si účtů. O lehkém (?) pokrytectví některých účastníků, které možno pravidelně vídat i na jiných místech a akcích, jež jsou v naprostém protikladu proti samotné podstatě VSR, nemluvě. No ale, kdo jsme bez viny? A kdo z nás je dokonalý?...
Naopak, za velký přínos osobně považuji vystoupení spojená s promítáním historických fotografií. Nazval bych je možná raději „besedami“. Zcela neskrývaně přiznávám, že jsem se díky nim dozvěděl spoustu nových a zajímavých faktů o událostech roku 1968. A ku svému potěšení musím dodat, že jsem se díky tomu mohl na závěr konference sám zapojit do diskuse, při promítání dosud nikde nezveřejněných historických videozáznamů. I já totiž poznal některá místa, která se na těchto záběrech objevila, a posléze poskytl i pár kontaktů na kolegy z našeho klubu, kteří by mohli též leccos osvětlit...
Co říci závěrem? Jsem rád, že jsem se konference VSR měl možnost zúčastnit. A snad i trošičku přispět, například fotografiemi či výše uvedenou drobnou výpomocí. Doufám a těším se, že se podaří rozvinout a udržet nějakou pro obě strany zajímavou formu spolupráce, ať už v jakémkoliv měřítku. Myslím, že snad máme kolegům z VSR co nabídnout. My naopak budeme velice rádi, když se v budoucnu budou oni podobně moci zúčastnit některé z našich akcí a zde třeba uplatnit svoje bohaté a draze nabyté zkušenosti. Zejména s ohledem na vzdělávání nejmladších generací, neb ty to potřebují ze všeho nejvíce...
Přátelé a kolegové, bylo mi velkou ctí. Přeji do budoucna mnoho sil a úspěchů. Přeji, abyste zůstali nezlomnými na věky věkův a šli tak morálně příkladem vašim i našim následovníkům. Děkujeme...
