Nejen o letecké archeologii...

19.03.2014 00:31

... Beseda s Milošem Podzimkem...

   Před několika dny byl jsem postaven před otázku: „A koho to ještě dneska zajímá? Po skoro půl století...“ Snad je to náhoda. Snad se začínají některé věci měnit k lepšímu. Ale zajímá. A dokonce ty nejmladší...

 

   A právě u nich, u dětí, to dokáže potěšit asi nejvíce. Alespoň na chvilku dokážou vyměnit mobilní telefon, tablet, playstation a podobné vymoženosti dnešní přetechnizované doby za kus historie. Dokážou se až neuvěřitelně nadchnout pro něco, co je pro ně v podstatě neznámé a strašně vzdálené. A to pak čas utíká, jak voda v Mlynařici...

 

   Besedu pro milovické školáky, tentokráte pro páťáky paní učitelky Vostatkové, nepořádali jsme poprvé. Jisté zkušenosti už v tomto ohledu máme a víme, že mají (nejen o historii) velký zájem. Proto jsme se rozhodli zkusit jim přiblížit trošku speciální téma, leteckou archeologii. A v naší odbočce je bez jakýchkoliv pochyb specialistou v tomto oboru kolega a kamarád Miloš Podzimek z Turnova...

   Nejprve však základní otázka. Co je vůbec sama archeologie? Je to především hledání. Zkoumání historie. A je tomu tak vlastně i v případě konkrétně zaměřené archeologie letecké. Hodiny, dny, týdny,... měsíce,... roky,... pátrání v archivech, dokumentech, fotografiích, rozhovory a dopisování si s pamětníky a odborníky, prohlížení map, studium odborné literatury... A to vše je obvykle okořeněno výpravou do terénu a hledáním nějakého fyzického nálezu, důkazu, na nějž si může člověk v případě úspěchu sáhnout. Jinak řečeno, ono chození do přírody s lopatou a dalším náčiním, v našem případě tedy i detektorem kovů, je jen taková špička ledovce. Třešinka na pomyslném dortu pátrání...

 

   Po krátkém tápání, jakým způsobem besedu na toto téma vést, vyřešily daný problém za nás samy děti. Ledva se na lavici objevily fragmenty havarovaných strojů, alba s fotografiemi, odznaky, knihy, brožurky, ale hlavně, jakmile se v Milošově ruce objevil detektor kovů, děcka odbourala drobný ostych a sesypala se na nás ze všech stran. Aby si mohla prohlédnout kousek staré dřevěné vrtule. Aby mohla potěžkat kus duralového plechu z MiGu-15 od Březejce, důkladně prozkoumat víčko od nádrže německého Heinkelu He-177, bájného ptáka Greifa, jenž skončil svoji pouť v Krkonoších, či vyzkoušet, jak ostrá je špička náboje do půlpalcového kulometu. Školáci odhodili veškeré zábrany, a tak se beseda mávnutím proutku změnila v diskusní kroužek, kde každý mohl říci svoje a zeptat se na vše, co jej napadlo...

   A bylo to tak lepší, podle našeho názoru. V uvolněné atmosféře děti dokázaly udržet svoji pozornost a zajímaly se o vše možné. A musíme s údivem konstatovat, že mnohé z nich projevily značné znalosti a důvtip. A zvědavost, zejména když se začalo hovořit o konkrétním stroji a konkrétních lidech. V tomto případě o již zmíněném MiGu-15, na němž zahynul por. Ladislav Klimek v roce 1957 u Březejce, a o milovickém Il-28R, zničeném při katastrofě v roce 1965. Dětská fantazie pracovala na plné obrátky. Aby ne, když... Vždyť to je přeci kousek odsud!!!... Přičemž ovšem drobotina nezapomněla, přes všechno to tajemno a dobrodružství, na slušné vychování. Žádné lotroviny, žádné halekání jeden přes druhého, žádné postrkování. Zkrátka a dobře, děti byly naprosto úžasné, za což jim budiž vysloven obdiv a dík...

   Nutno ovšem poděkovat i zúčastněným vyučujícím, paní učitelce Vostatkové, paní učitelce Peštové a paní učitelce Vojtkové, které nechaly věcem relativně volný průběh a takovouto formu besedy dětem povolily. Inu, už otec moderního školství Jan Amos říkával, že škola hrou. Děti to musí především zajímat a bavit. A je potřeba je motivovat...

 

   Takovou motivací z naší strany a malým překvapením byly tři dárkové poukazy na vstupenky na chystaný jubilejní 10. Dobový letecký den v Mladé Boleslavi, věnované nejen naší Odbočkou, ale i přáteli z mladoboleslavské Nadace letounu Metoděje Vlacha. Obdrží je vítězové výtvarné soutěže, při níž mají děti vymyslet a stvořit (namalovat, postavit, vymodelovat...) návrh na pomník všem letcům, kteří zahynuli na Milovicku při výkonu služby...

   Pravda, byl to opět nápad z kategorie náhlých. Nicméně paní učitelka Vostatková i děti jej přivítaly s nadšením. Již jsme zahlédli několik prozatím nedodělaných výtvorů a dlužno říci, že hluboce smekáme. Je jisté, že se nejedná a jednat nebude o díla hodná věhlasných mistrů svého oboru. Nicméně ponesou v sobě řádnou dávku dětské fantazie a nápaditosti, kterých se, jak sledujeme poslední dobou, současným tvůrcům a umělcům pohříchu nedostává. Však také není účelem nalézt profesionálně vytvořené veledílo, hodnotit se bude spíše nápad...

   Návrhy budou odevzdány do konce března, poté převedeny do elektronické podoby a zveřejněny na našich webových stránkách. Spolu s anketou, která určí konečné vítěze. Anketa bude uveřejněna i na stránkách města, školy, Aeroklubu Mladá Boleslav, Svazu letců ČR a případně dalších. Tedy budou moci hlasovat osoby skutečně fundované – bývalí letci. Bude-li to možné, pokusíme se ve spolupráci s městským zastupitelstvem vystavit výtvory školáků i v atriu MěÚ Milovice, přičemž bude možno hlasovat i zde...

   Po ukončení hlasování a sečtení výsledků budou vyhlášeni vítězové, kteří obdrží každý po 1ks vstupenky pro dítě a 1ks pro dospělého...

 

   O tom, že beseda, nebo spíše setkání, s páťáky probíhalo úspěšně, svědčí mimo jiné i fakt, že jsme vůbec nepostřehli, jak ten čas letí. Najednou se ve dveřích objevila i paní ředitelka a my zjistili, že na hodinách velká i malá ručička pomalu ale jistě překročily dvanáctku. To přeci není možné, teď jsme se teprve pořádně rozpovídali... Poslední své věci balili jsme pak ještě s příchodem paní učitelky na další hodinu...

 

Fotogalerie...

 

   Byli jsme velice mile překvapeni, to přiznávám. Dětem i učitelkám tímto skládáme velkou poklonu. A budeme se těšit na nějako další společnou akci, která se podaří zrealizovat. Neboť, jak vidno, má to všechno svůj smysl. A i po těch padesáti i více letech to pořád někoho zajímá...