Návštěva u Ládi...
... Úvod do letecké archeologie...
Asi nemusím vystvětlovat, co je to archeologie. Když se pár bláznů chopí lopat, lopatek, krumpáčů, štětečků a vydá se kutat do hlíny za účelem objevení objevů. Archeologie letecká pak jest v podstatě to samé. Jen se nehledá staré hradiště, misky, mince, kosti prapředků, anóbrž stroje, které skončily svoji leteckou pouť jinak, než úspěšným přistáním na dráhu letiště...
Je mnoho expertů, kteří se leteckou archeologií zabývají. Pár jsem měl dokonce tu čest poznat, s nemnohými se pak i spřátelit. A Miloš Podzimek je jeden z nich. Kamarád z Podkrkonoší, jenž se tímto,... jak to nazvat?,... koníčkem?,... zabývá dlouhá léta a dosáhl již mnoha zajímavých objevů. Proto jsem jej před pár lety požádal, zda by se se mnou nevydal do Březejce, na místo katastrofy por. Ladislava Klimka. A letos to konečně vyšlo...
Nečekali jsme však nějaké závažné objevy. Předně, celý ten kopec nad Březejcí je v podstatě hrouda kamení. Klimkův MiG se tudíž nezaryl do země, většina trosek musela zůstat na povrchu. A podle fotografie z místa katastrofy, pořízené při vyšetřování, je jasné, že minimálně přední část letounu zůstala po dopadu vcelku. Stroj narazil do vrcholků stromů, které jej strhly k zemi, nedopadl však kolmo ani pod velkým úhlem, ale spíše naplocho. Velké kusy navíc odklidila armáda, o tom není pochyb. Chtěli jsme se jen pokusit NĚCO najít a já navíc chtěl hledání a vůbec práci s detektorem vyzkoušet. Výsledek byl proto pro nás velmi překvapivý. Příjemně...
Samozřejmě to souviselo především s Milošovou zkušeností. Věděl kde přibližně hledat, a proto detektor každou chvíli zabroukal či vydal pískavý až ječivý zvuk. To podle složení a velikosti v místě se nacházejícího fragmentu. Hromádka nalezených kousků Klimkova MiGu-15 začala tudíž utěšeně narůstat. Samozřejmě jsme nenalezli žádné velké či zásadní kusy. Jak jsem řekl, co šlo, odvezla armáda hned po katastrofě. Netvrdím však, že naše fantazie nepracovala na plné obrátky, s každým delším a hlasitějším zapištěním očekávali jsme pod nánosem jehličí a hlíny minimálně kus křídla, ideálně i se zachovalou kokardou, podvozkovou nohu, kanón. Typický případ pro psychology a psychiatry. Jak vzniká fenomén zlaté horečky...
Krom spousty spečených kusů gumy a plíšků, pár trubiček a podobných „drobků“ nalezli jsme ale i věci z našeho hlediska velmi cenné. Z nichž bych vyjmenoval zejména článek nábojového pásu, podle velikosti zřejmě z 37mm kanónu. A částečně zmuchlaný výrobní štítek s dobře čitelným číslem. Osobně jsem velice zvědav, jestli se jej podaří narovnat a vyčistit natolik, aby toto číslo šlo rozluštit. A přijít na to, k čemu asi tak mohlo patřit. To si ještě ale vyžádá spoustu trpělivosti a práce. Nicméně většinu nalezených fragmentů hodláme vystavit v říjnu v Milovicích na výstavě k 95. výročí vzniku SLČR a 15 letům trvání naší odbočky. Myslím, že to budou velice hodnotné exponáty...
Nález poměrně velkého množství zajímavých kousků letounu nebyl však jediným výsledkem této výpravy. Četnost a poloha nálezů totiž pomohla nám zejména upřesnit směr letu Klimkova stroje, nalézt místo, kde s největší pravděpodobností došlo ke kontaktu s korunami stromů a následné explozi motoru a také k dopadu na zem. Vše se sice odehrálo v krátkém okamžiku, ale... stačí jen být pozorný a koukat kolem sebe...
Stromy zde stojí jako němí svědkové, zem ukrývá své tajemství. My jej ale měli možnost zase trochu poodhalit. A opět, ne proto, abychom ukázali prstem a obvinili toho či onoho. Anóbrž proto, abychom uctili památku člověka, jenž létání miloval nade vše. Člověka, jehož snem bylo prohánět se v nadoblačných výšinách a chránit nás dole. Kamaráda letce...
Potěšující bylo také to, že pomníček neseznal žádné újmy, od naší poslední návštěvy před dvěma roky. Nikdo nenechavý jej nepoškodil, fujavice a bouřky posledních týdnů ani poslední kruté zimy nenadělaly žádné škody. Nemuseli jsme se tudíž pouštět do nějakých oprav či úprav. Toliko jsme zapálili svíčku za mladého letce, jehož mladý a nadějný život zde byl náhle a násilně ukončen. A zavzpomínali na něj i na jeho nejbližší. A vyřídili od nich pozdrav, alespoň na dálku...
Odjížděli jsme z Březejce v době, kdy odpoledne pomalu začalo přemýšlet, že přenechá své místo večeru. Teplé pozdně letní slunce a lehký vítr pohrávaly si se zlatými klasy obilí, na modrém nebi pluly bílé načechrané mraky, všude klid, mír a pohoda. Vlastně i pro toto Láďa Klimek tenkrát usedal do kokpitu a proto v něm ukončil svůj život. Aby tento klid a mír nebyl ničím a nikým přerušen. Nezapoměli jsme a nezapomeneme...
