Nakopáno od termiky...
... aneb Návrat nad Pálavu na křídlech Himmelblau...
Znovu v oblacích a znovu s legendou. Tentokráte dokonce se samotným Bílým otcem z Tišnova, pplk. Ing. Tonou Lenertem, náčelníkem našeho Leteckého klubu. A přímo nad nejkrásnějším kouskem celé Jižní Moravy...
Nějak to s tou letošní valnou hromadou nevyšlo, řekl bych. Kdo mohl, účast odvolal a nakonec jsme zbyli jen já, děcka, Tonda a kluci z BSS. No ale,... i s ohledem na současnou dopravní situaci v Brně,... možná i lepší. Prostě jsme z toho udělali jen takový příjemný rodinný výlet za kamarády...
Příjemný hned od samého počátku, neb jsme si dopřáli ten luxus jízdy s vlakem Student Agency. S Českými drahými nesrovnatelné. Pohodlí, kultura cestování, sledování filmů dle vlastního výběru, občerstvení,... rychlost a skoro bez zpoždění... Ne, to nebyla země za zrcadlem...
Do Brna jsme tudíž dorazili v podstatě na čas. Nevím, Tonda říkal, že pět minut. A to je na vlaky tady epesní...
Začali jsme v Brně-Tuřanech na letišti, návštěvou kamarádů z Blue Sky Service. Zase po delší době mohli jsme se tedy potkat s Luckou, Michalem, Pavlem, Martinem a několika dalšími fajn lidmi. Posedět, popovídat si, prohlédnout si zázemí firmy a zajímavé přírůstky...
Mimochodem, kromě adoptované Mi-24 Náměště a L-29 Delfín z Tuřan zanedlouho přibude i další plnokrevník. V Tuřanech v hangáru již čeká a připravuje se krásný a „jakonový“ L-39 Albatros. How lovely!...
Delfín, když už o něm hovořím, byl akorát v obležení a chystal se do vzduchu. Dva placené skoky pro dva šťastlivce. Musí to být paráda, slyšet řev motoru a cítit tu obrovskou sílu, co vás tlačí do sedadla. Vidět zemi, jak rychle ubíhá, když se nádherný stroj řítí vzduchem. A když stoupá do závratných výšin... To je sen, který se mi asi nikdy nesplní...
Držet však v rukou otěže a vést nebeskou modří nebeského oře, tento sen se mi splnil. Vloni jen tak na zkoušku, letos už skoro doopravdy. Neb i tentokrát dostalo se nám té potěchy, usadit se v kabině Zlínu, poctivého dříče, který toho již nalétal tolik, že my to snad ani neodchodili po této zemi. Vznést se nad jihomoravské pláně a vršky a koupat se v nekonečné vzdušné lázni. Plout po vlnách termiky, dnes poněkud rozbouřených, pozorovat pod sebou vesničky a města a hádat jejich názvy. Sledovat krásné bílé vršky Pálavy, jak se pomalu přibližují k levému křídlu. Před nimi ve slunci se blyštící hladinu přehradních nádrží Nové mlýny a klikatící se tělo překrásné Dyje. Na hodině třetí kdes v dáli chladící věže jedulínské...
Nahlédnout shora mezi domky přívětivého Mikulova a zavzpomínat na několikero uplynulých dní, které jsme zde strávili ve společnosti přátel. Z nám netradičního, tudíž vzácného, pohledu podívat se na zámek, Kozí hrádek, Svatý kopeček, lom, střelnici, Staňův dům, vinice...
Posléze pak i na další krásná místa blízká i vzdálenější. Támhle v dáli je Falkenstein a Schweinbarth. Tady Valtice. Pod námi zámek a rozsáhlý parkový komplex v Lednici. A nalevo opět Nové mlýny a na kopci výrazně se tyčící Dívčí hrady...
Ne, tohle prostě nezapomeneš. A nenapodobíš...
Po takovém zážitku těžko se pak dají vnímat další věci. Nicméně jsme ještě chvilku poseděli s Michalem,... mimochodem, děkujeme Tobě, Míšo, i všem ostatním, že jste se nám i přes náročný program věnovali,... podívali se do hangáru a vyrazili napříč štatlem do muzea. Sice jsem tam vloni už byl, ale děti ne. Tak jsem chtěl dopřát i jim možnost shlédnout tu spoustu zajímavostí...
Stejně jako vloni, když jsme se na dvoře muzea rozloučili s Tondou a přivítali se s panem Smolou, zahájili jsme prohlídku u letadel. To prostě nelze jinak. Tady to každého chytí za srdce. I naprosté neletce a lidi, které by normálně do letadla nevlezli. Zde to prostě překonají a u některých dojde i k propuknutí lásky na první pohled. Však i já bych si nejradši všechny ty zdejší ocelové oře odtáhl k nám do Milovic a postavil si je před dům. A pak se kochal ladným štíhlým trupem MiGu-21, bojovně přikrčenou Su-dvaadvacítkou, hrozivě naježenou Su-pětadvacítkou a těžkopádně vyhlížejícím, nicméně zasloužilým MiGem-19, průkopníkem nadzvukové éry v československém letectvu...
Mimochodem, u příležitosti návštěvy měli jsme možnost sledovat dokument o tom, jak se sem právě tento ocelový hřebec dostal. Jak byl postupně rozebrán, naložen na valník, převezen a znovu smontován. Upřímně, klobouk dolů i se skalpem! Poctivá a tvrdá práce celé řady lidí, díky nimž se zde s tímto letounem můžeme setkat...
I další exponáty stihli jsme si prohlédnout, byť nás opět tlačil čas. Vše samozřejmě s odborným a zajímavým výkladem pana Smoly, jemuž velice děkujeme za do nás investovaný čas. No ale kdo jiný by byl povolanější k doprovodu, než právě on? Však značná část zde vystavených pokladů jsou, abych tak řekl, jeho „děti“. A například taková historie výpočetní techniky, od těch nejstarších udělátek až po moderní počítače, to asi Matěj se Štěpánkou jinde neuvidí. Jinde nezjistí, že soustava jedniček a nul má svůj původ nikoliv někdy v období druhé světové války, ale mnohem, mnohem dále. Však i stařičké flašinety, hrací skříně a další podobné unikáty, fungovaly v podstatě na tomtéž principu...
Ale až zde to vše člověk může vidět a zažít v souvislostech. Dokonce interaktivně, jak se říká. Vidět a na vlastní uši i slyšet. A to je naprostý unikát...
Mno,... nechybělo mnoho a opět by nás museli z muzea vyhazovat, skrzeva zavírací hodinu. Tady ten čas tak strašně utíká! Rozloučili jsme se a vyrazili po svých směrem na město. Jednak abychom se někde trochu navečeřeli a občerstvili, což se posléze podařilo pod hradem v zahradách,... jednak bylo v plánu projít se přes Špilberk. To nám ale trošku pokazily letní uzavírky a omezení. Půlka Špilasu je uzavřená a rozkopaná. Naštěstí jsme se mohli podívat alespoň z jednoho bastillonu a přehlédnout tak poměrně velkou část té zatáčky nad Vídní. No a ku našemu potěšení povedlo se opět po roce zas na chvilku posedět nad škopkem i s Míšou Hajnem...
Zkrátka, na ten jeden úplně obyčejný rodinný výlet toho bylo,... dvě Aše... Zážitků spousta, neméně kilometrů v nohách. V křídlech ještě mnohem víc. Bude na co vzpomínat minimálně do příště...
