Martin a Martinka...
... aneb Do Dačic přes celou zeměkouli...
Ve jménu otce i syna i ducha svatého, křtím toto pachole ve jménu Páně...
Při poslední návštěvě muzea V. Gőtha v Dačicích v létě letošního roku dal jsem mému kamarádovi Vlastíkovi Kolomazníkovi slib. Ještě letos, pravděpodobně na podzim, se znovu uvidíme. No, oproti původnímu plánu sekl jsem se cca o dva měsíce, ale slib jsem splnil. Ba co víc, nedorazil jsem sám! A bylo z toho velice zajímavé setkání, v podstatě napříč celou zeměkoulí...
Náš kamarád Martin Soulek, lesník, hasič a pilot z novozélandského Marlborough, vyrazil po dlouhých dvou letech na dovolenou do rodného Jindřichova Hradce. V rámci této několikatýdenní cesty uspořádal malé setkání pro přátele, se kterými se dlouho neviděl. I nás pozval, neb od té doby, co na jaře letošního roku v Brisbane slavnostně převzal medaili ke 100 rokům československého letectví, jsme v pravidelném kontaktu. Vzhledem k tomu, že na toto setkání pozval nejen mne, ale i kolegu a kamaráda ze spolku Letci Žatec, z. s. (zároveň kolegu z redakční rady Českého svazu letectví), mjr. Františka Blahouta, domluvili jsme se spolu, že na oplátku pozveme my jeho právě do Dačic do muzea. Z Jindřichova Hradce to sem je, co by kamenem dohodil...
Nebyli bychom to my, abychom po domluvě s Vlastíkem nepřipravili i jedno malé překvapení. V Dačicích před muzeem se tudíž kromě nás čtyř (Martin přivez i svého anglického kamaráda Ollieho...) objevila i další dobrá letecká duše – mjr. Jaroslav Morochovič ze základny v Náměšti nad Oslavou. Bohužel, příjezdu dalšího čestného hosta – pplk. Antonína Lenerta, předsedy našeho Leteckého klubu gen. Karla Mrázka, DFC, DSO, Milovice, zabránily akutní zdravotní potíže...
Vlastík přivítal nás, jak je jeho zvykem, s otevřenou náručí a širokým srdečným úsměvem. Provedl nás expozicí muzea a ukázal, co se zde za těch pár měsíců změnilo. A jaké zajímavé přírůstky se k němu dostaly. Konečně, ani my opět nepřijeli s prázdnou! Nadšeně popisoval, ukazoval, předváděl,... nicméně si našel čas i na trochu zařizování. Zejména co se plánů do budoucna týká. Martin, Ollie a Jarda mezitím se zájmem prohlíželi desítky exponátů, součástek, budíků, dokumentů, fotografií, uniforem, letadel částí i celých, modelů...
Ten nejlepší a největší exponát však prozatím stál ukryt ve vedlejší místnosti...
Překvapení přišlo až nakonec. Otevřely se vrata a za nimi vykoukla kabinu vrtulníku. Ano, známé dačické Mi-dvojky, kterou Vlastík před lety získal ve stavu, jenž by se dal bez nadsázky označit jako dezolátní. Od té doby do dneška strávil desítky, ne-li stovky hodin tvrdou prací, stovky další ho ještě čekají. Nicméně při pohledu na staré fotografie je nutno konstatovat, že rekonstrukční práce značně pokročily. Inu, když je někdo takový srdcař a nadšenec,... navíc, kdo si hraje, ten přeci nezlobí!...
Mimochodem, v rámci renovace bylo zjištěno mimo jiné i to, že se nejedná o vrtulník, anóbrž o helikoptéru. A ty si, čtenáři, lámej hlavu...
Abychom využili příležitosti, že se sešla takováto jedinečná parta lidí, pro něž létání a létající aparáty nejsou jen prázdným pojmem, požádali jsme našeho novozélandského kamaráda (z Jižních Čech...), aby helikoptéru slavnostně pokřtil. Přeci jenom má v tomto ohledu již jisté zkušenosti. I stalož se a helikoptéra obdržela své křestní jméno „Martinka“, jak doloženo podpisy na pamětním listu z tohoto setkání...
Mno, nutno říci, že dobrá věc se podařila! Myslím, že hosté byli návštěvou i doprovodným programem nadšení, minimálně stejně tak, jako Vlastík. A my s Frankiem vlastně také. Bylo to tradičně velice příjemné setkání ve velice příjemném prostředí...
Vlastíku, velice Ti děkujeme a přejeme mnoho štěstí. Ať Ti to Tvé nadšení vydrží i nadále a ať se Ti dílo daří. Bylo nám ctí a potěšením...
