Expedice Southern Cross - Den první...
Kalným pražským pátečním ránem burácí řev motorů Boeingu 737-800 společnosti Smartwings. Usazeni nad pravým křídlem dostáváme poučení od milé letušky, kterak se zachovati v případě nouze. Máme výhodu, sedíme u nouzového východu, což přináší určitá privilegia. Máme možnost po dopadu použít legálně červeně označené madlo a Frankie vyfasoval buřinku a paraple...
Kapitán letounu nás vítá palubním rozhlasem a informuje o průběhu letu. Letová hladina angels 30 (kdopak ví?), cestovní rychlost 600 km/h...
Nad hlavou se rozsvítí červeno-žlutý symbol "Připoutejte se", mohutná síla nás zatlačí do opěradel... Aaaaaand JUMP! Jdeme nahoru. Expedice Southern Cross začíná...
Nahoře je nádherně, zvlněná duchna mraků zůstala hluboko pod námi a obloha se zbarvila do azurově modré. Sluníčko ozařuje všechnu tu krásu vůkol a Frankie se chce procházet po křídle. A skoro to s námi ani... SAKRA!... neháže...
Než jsme se stačili pořádně pokochat, je pod námi Frankfurt. Vzpomínám na Nebeské jezdce a čekám, až se na obloze začnou objevovat první stopy flaku. Černé obláčky, smrtící, ale krásné napohled. Že bych přidal nějakou slavnou Prckovu repliku. Ale...
Pilot s námi sedá jak do bavlnky. Jako kdyby pod námi nebylo několik desítek tun plechu, ale houpali jsme se v dětském kočárku. Ted' ještě několik kilometrů okružní jízdy po pojížděčkách,... můžeme alespoñ sledovat desítky dalších strojů různých typů a společností. Jen než obkroužíme letiště, přistávají a startují nejméně čtyři další!...
Pak už ale stavíme u chobotu a motory umlkají Je načase přesunout se na další spoj...
Odcházíme, nemůžeme však opomenout pozdravit kapitána a posádku. Poděkovat jim za skvělý let a předat malý propagační dáreček za naše kluby a za Český svaz letectví. Popřát mnoho št'astných přistání nejen v roce oslav 100 let československého letectví.. ale i do budoucna. Kamarádi, bylo nám potěšením být s Vámi na palubě...
To jsme se zase ukázali! Ve Frankfurtu jsme místo odletové brány prolezli dveřmi pro přílety a pak se strašlivě divili, že tu nikdo není a kudy tudy. Naštěstí máme Ivánka a ta svoji téměř bezchybnou volksdeutch oslovila jakousi zaměstnankyni letiště. Tedy, trochu byla vyděšená, to ne, že ne. Nakonec ale pochopila a poslala nás tím správným směrem…
My nakonec nešli zas až tak špatně. No, jen to bylo o patro níž…
Trochu trable nastaly i při dalším celním odbavení. Prošacovali nám batožinu durch, že prý drogy (můj batoh) a zbraně (Ivánka čemodan…). Was? My a drogy? Nakonec se ukázalo, že šlo toliko o pastu na zuby, zapadlou v zadní kapse, tudíž nepřiznanou. Je to z místního hlediska tekutina, a to prostě nejde. Do pytlíku a vyndat…
No a v kufříku se naválel bezprizorní Colt Python s šestipalcovou hlavní, jak by se mohlo zdát podle roentgenova prohlížeče, anóbrž fén. Jsou paradoxy, toto…
Z Frankfurtu na Taipei pokračujeme na palubě Boeingu 777-300 China Airlines. Ve srovnání se „Sedmtřisedmičkou“, která nás vezla z Prahy, vypadá asi jako panelák. Ale letí krásně a cesta docela dobře utíká. Dvě hodinky jsme prokecali vzadu u okénka, ani nám to nepřišlo. Propásli jsme díky tomu i západ slunce, který nás musel potkat kdesi mezi Kaspickým mořem a Afganistánem. Moc toho dole na zemi sice vidět nebylo, skrz oblačnou pokrývku akorát kdes v dáli vykoukl zasněžený Kavkaz. S příchodem tmy však obloha se pročistila a hluboko pod námi objevila se první ozářená města. Těžko však odhadneme, kde se právě nacházíme. Z informační obrazovky sice odečítáme trasu letu a polohu, nicméně to stačí tak akorát na velice přibližné určení polohy na plus mínus autobus, sto kilometrů žádná míra…
Divný východ přeletěli jsme ale bez úhony. Žádné stingery od mudžiků, žádné Buky od těch, na které se to právě hodí svést. Nemůžeme však nevzpomenout na naše modré kamarády, ať už letce nebo blátošlapy, kteří pod námi kroutí těžkou službu na zahraniční misi. Kamarádi, sice nás nevidíte, ale posíláme dolů pozdrav. Good luck…
Letmý pohled na mapku, nalevo od nás se v temnotě topí asi už první vršky Himalájí. Další pokus a zase ten Mount Everest neuvidím. A přitom se nad nejvyšší pohoří světa akorát stáčíme! Nevadí, snad příště…
Letová hladina 33000 stop, s rychlostí skoro 900 km/h a větrem v zádech dalších 140 km/h chybí nám do Taipei ještě 2950 kilometrů. Což vychází asi na pět a půl hodiny…
A přeřídit hodinky na lokální čas….
Sedíme...
A samozřejmě na rozloučenou pozdravení se s posádkou. A poděkování za profesionální dobře odvedenou práci a přátelský přístup palubního personálu. Nemohou chybět klubové samolepky a drobné vysvětlení ohledně oslav 100 let československého letectví. A společná fotka…
Vítejmež v Taipei. A užívejmež, máme na to sedmnáct hodin…
