Anděl strážný...
... Na palubě s plk. Vlastimilem Bažantem...
„Pravděpodobně jako v každém klukovi existuje touha stát se letcem, nebyl jsem ani já výjimkou...“ Úvodní slova dávného vyprávění našeho kolegy plk. Ing. Vlastíka Bažanta o svém leteckém životě. Pohříchu jediné vzpomínky, jež se nám z něj za ta léta podařilo dostat...
Obvykle totiž každý dotaz po jedné dvou větách skončil nějakým jiným, neleteckým, tématem. Nyní jsme se pokusili o něco poněkud jiného. Pozvali jsme jej do leteckého muzea ve Kbelích a domluvili si na VHU možnost bližšího zkoumání Il-28 z expozice. Pan Bažant totiž sám „Osmadvacítky“ létal. Navíc jsme chtěli dostat se dovnitř stroje a proniknout tak aspoň trošku do pocitů chlapů, kteří létali a jednoho dne nedoletěli. Je jasné, že jsme měli na mysli především posádku Il-28R kpt. Ambrose, která zahynula téměř před půl stoletím nedaleko od našeho domu...
Po dlouhé středeční noční službě a po ranní návštěvě kanceláře SLČR, vyrazil jsem (zkušeně oslintán služebním Gregorem...) na bránu muzea. Zde měli jsme sraz, celá naše studijní kompanie ve složení Říha, Borůvka, Hajn. A samozřejmě pan plukovník, jenž s sebou přibral ještě vnouče a pratotéž. Zbývalo jen zaběhnout do kanceláře pro pana Miroslava Khola, který nám byl určen coby odborný doprovod VHU...
Nebylo naší snahou tentokráte prolézti celou expozici muzea. Měli jsme sice teoreticky neomezenou zásobu času, nicméně naším cílem byla především dvojice majestátních Il-28. Dostali jsme povolení tyto dva stroje prozkoumat důkladněji, než se na obvyklého návštěvníka sluší a patří. Jinak řečeno, bylo nám velkoryse umožněno překonat zábrany, nafotit stroje ze všech možných i nemožných úhlů, doslova si je osahat a nasát tak alespoň trochu jejich duši. Požádali jsme též o možnost, z čistě studijních důvodů, nahlédnout i do jejich útrob, pokud možno do kabin, abychom se mohli vcítit do pocitů těch, kteří na palubách těchto mohutných strojů vzlétali ve dne v noci a brázdili nebe nad naší rodnou vlastí. A pan Khol nám toto skutečně umožnil. Nicméně hned na samém počátku této exkurze a vědecké výpravy začalo pršet, proto jsme prohlídku kokpitu neabsolvovali. Nakoukli jsme jen do podvozkových šachet a pumovnice a navštívili i otevřené zadní střeliště. Vše bylo samozřejmě náležitě zadokumentováno, pro potřeby odbočkových historiků a modelářů...
Pan Bažant, jako by se mávnutím proutku přenesl o pár desítek let zpět. Jakmile stanul pod křídlem osmadvacítky, někdo v jeho hlavě přepnul vypínač z pozice „filozofování“ do polohy „vzpomínky“. Zahleděl se do dáli a začal z hlubokého pytle minulosti tahat zážitky jak na běžícím pásu, jednu zajímavější než druhou. Vyprávět zde všechny, asi by to bylo na malou knížku (to necháme na později třeba...). V hlavě mi nejvíc utkvěla ta o střelci-radistovi, jenž chtěl poškádlit pilota, nepříliš dobrého a zkušeného letce, zastávajícího však důležitou a hvězdičkami náležitě oceněnou funkci. Těžko si představit zděšení tohoto člověka, když se přistávající mašina začne náhle naklánět nahoru a dolů bez zjevné příčiny. Mnohem jednodušší je vidět střelce, houpajícího se při přistání na pootevřených dveřích střeliště...
Vzhledem k podmínkám, kdy opravdu nebylo možné a už ani příjemné stát venku na dešti a rokovat pod úzkým křídlem bombardéru, bylo nám nabídnuto přesunout se do hlavní haly a namísto toho důkladně prozkoumat zde vystavený Siebel Si-204. Respektive počesku označený jako Aero C-3. Především proto, že před osmadvacítkou Vlastík Bažant létal jako pilot právě na armádních Cé-trojkách. Samozřejmě bychom byli proti sobě, kdybychom toto odmítli. Kolem Siebla procházeli jsme tu už mnohokráte, al enikdy nás nenapadlo, že si jej budeme moci prohlédnout pořádně a dokonce i zevnitř. Natož pak posadit se za berany řízení a prohlédnout skrz bohatě prosklenou příď. O tom, že bychom do tohoto krásného letounu mohli legálně dostat i člověka, jenž z kabiny měl možnost hledět na velké šíré rodné lány, jsme neuvažovali ani v nejtajnějších snech. A přece! Splnilo se nám to, za což patří lidem z VHU velký dík...
I zde pan Bažant nasadil nepřítomný, jakoby skleněný, pohled a povyprávěl. Je těžké si představit, co lidé v dobách služby těchto tehdy již zastaralých, přesto krásných, mašin zažívali. A přesto by nikdo z nich, jak jsme všichni přesvědčeni, neměnil...
„V letech 1952 až 1953 jsem prodělal řadu leteckých příhod, z nichž jsem pochopil, že je nutno aby měl pilot svého anděla strážného nebo alespoň veliké štěstí. Po svých zkušenostech dávám však přednost spíše tomu andělu...
Při nácviku sestupu na GONIO vlétli jsme do bouřkového mraku. Letoun se stal, pravděpodobně vinou silné námrazy, neovladatelným a začal padat. Rvali jsme se s řízením oba, na tomhle místě seděl Standa Havlíček, já seděl vpravo na místě instruktora. Nevím, v jaké výšce jsme z mraků vypadli, ale viděli jsme zcela zřetelně vrcholky stromů. Výškoměr se protáčel a stromy se blížily. Vybrali jsme to jen tak tak...
Jak se říká, že v té chvíli proběhne člověku před očima celý život, není to pravda. My tedy mysleli na jediné, jak se z toho dostat. To až pak po přistání...
Mašina byla na odpis. V křídlech byly dvoucentimetrové prohlubně od krup, při kontrole ve kbelských opravnách se pak zjistilo, že křídlo má 5% vzepětí a je do šípu, došlo i k narušení pevnosti trupu...
Měli štěstí, narozdíl od mnohých jiných. Jak sám pan plukovník řekl, někdy stačilo jen pět metrů doleva či doprava. Jediný strom na kopci a byl konec. Osud? Snad...
I my se na chvíli posadili za řízení tohoto krásného letounu, byť o skutečném letu mohli jsme jen snít. Udělali jsme si i pár obrázků na památku, jak je vidno z níže uvedené fotogalerie. Byl to pro nás zážitek, jen co je pravda. Nezapomenutelný a nenahraditelný...
Jaké silné dojmy to vše přineslo panu kolegovi Bažantovi, jehož všichni, byť bez předešlého svolení, nazýváme s úctou a obdivem „Vlastík“, můžeme si jen domýšlet. Nicméně, pro nás, kdo jsme měli tu čest poznat ještě tu „starou gardu“ letců, kteří zažili opravdové létání a nikoliv jen svezení na hromadě plechu a kompozitů řízené počítačem, to až tak moc složité není. Stačí si jen povšimnout zasněný a šťastný výraz, smíšený s téměř nezaznamenatelnou slzou v očích...
Kdyby nic jiného, už jen tento okamžik za to stál...
Malá fotogalerie (zveřejněno se souhlasem VHU Praha)...
Závěrem se sluší poděkovat pracovníkům Vojenského historického ústavu a lidem z muzea ve Kbelích, kteří nám tuto nejen studijní návštěvu umožnili. A kteří obětovali svůj čas, aby jednomu starému muži umožnili vrátit se v životě o kus zpět a připomenout si chvíle dávno minulé, nikoliv však zapomenuté. Nebudu jmenovat osoby konkrétní, protože muzeum ve Kbelích není jen o třech nebo čtyřech lidech. Je to dobře pracující parta lidí, jež umožňuje nejen nám, načichnutým letectvím a historií, poznat taje a kouzla létání, dozvědět se spousty zajímavého o historii československého a českého letectva a z blízkosti se pokochat nádhernými stroji, na nichž bájní Ikarové onu slavnou historii budovali a stále ještě budují. Tedy...
Vážení, děkujeme. A budeme se těšit na nějakou další podobnou akci, ať už sami studijně a za vzpomínkami, či s omladinou za poznáním...
