Zhluboka se nadechl. pak odhodlaně vykročil k obrubníku. Auto už začínalo před zatáčkou zpomalovat. Klein sešlápl pedál brzdy a stáčel volant. Josef Gabčík zdvihl zbraň..."
(Klikněte na fotografii…)
Úryvkem z knížky Jiřího Šolce "Dva proti Říši" nemám v úmyslu připomenout jen hrdinství našich parašutistů, kteří spáchali atentát na zastupujícího říšského protektora Obergruppenfűhrera SS Reinharda Heydricha. Ani statečný mnohahodinový boj sedmi hrdinů v kostele v Resslově ulici, od nějž v příštím roce uplyne 60 let. Já totiž mířím úplně jiným směrem, byť se to zmíněných lidí a událostí též bezprostředně týká...
V těchto dnech, podíváme-li se do kalendáře, oslavujeme Památku zesnulých. Tedy, jak se lidově říká, takozvané dušičky. Hřbitovy a pomníčky rozzáří se tisíci svíček v upomínku těch, kteří již nejsou mezi námi...
Proto i my rozhodli jsme se svoji svíčku zapálit. Byl to Jackvéz, od koho vzešel prvotní nápad, a já se s chutí a radostí přidal. Protože kdo jiný by si zasloužil naši vzpomínku více, než právě ti, kteří neváhali položit svoje životy za svobodu našeho národa...
Byla to sice akce nepřipravovaná a neplánovaná, v podstatě náhlá myšlenka převedená obratem do reálu. Odskočení si z noční služby v ilegalitě (totiž,... v podzemí...) za účelem zapálení svíčky u okna do krypty kostela. Tomu také odpovídá kvalita pořízených fotografií. Prachbídné osvětlení a miniaturní fotoaparát v mobilním telefonu, z toho se prostě nedá nic kloudnějšího vyloudit. Pro ilustraci a nám to však stačí. Záleží zde přeci na úplně jiných věcech...
Sláva a čest všem hrdinům, kteří bojovali za svobodu našeho národa...
"Do krypty hodili granáty. Jejich výbuchy zdvihly zdola gejzíry vody, která vytryskla do kostelní lodi. V řadách po dvou sestupovali noví a noví esesáci otvorem na schodiště a nervózně tiskli spouště svých samopalů. A znovu a znovu byli odráženi. Další a další útočné vlny musely z temnoty krypty prchat a počet raněných i mrtvých narůstal. Všude kolem byla krev...
A přesto střelba stále neutichala. Její ozvěna se nesla z temnoty krypty jakoby z jiného světa. Každý útok byl zastaven několika přesnými výstřely...
´Já je potřebuji živé´, opakoval stále Panwitz...
A pak zazněl výstřel. Ještě předtím, než další vojáci dosáhli okraje schodiště. Při onom zvuku sebou Panwitz trhl a postoupil kupředu. ´Ne...´, řekl tiše...
Ozval se další samotný výstřel...
´Živé. Musím je mít živé...´
Zazněl další výstřel. A čtvrtý. jejich ozvěna se nesla z temnoty ke světlu, vzhůru kostelní lodí, kde doznívala na balkónu a kůru...
Bylo třičtvrtě na dvanáct, 18. června 1942. Jedna malá bitva druhé světové války skončila..."
P.S.: Dodatek, jenž bych si s velkou chutí odpustil:
Celá léta jsem si na Dušičky nijak nepotrpěl, zúčastnil jsem se spíše proto, že "se to slavilo doma". Až teď,... nějaký ten šestý smysl... Kdybych jen býval tušil...
Vím to až nyní, zapálili jsme svíčku i za pana plk. Jana Horala, MBE, jenž nás druhý den, tedy ve čtvrtek 3. 11. 2011, navždy opustil...
