Vyvalte sudy!...

05.05.2012 02:27
... Oslavy Dne svobody očima našeho člena...

©Majk
 
Balím si batoh, spacák a věci, studuji spoje, vše důkladně znám! Na nohy toulavé botky navléknu přeci a z baráku vzhůru na Plzeň se dám...
Na nádraží pak chvilku odpočinku a už se ubírám na vlak ku matičce Praze. Mašina supí, skřípá a vrže... „Ó, bude blaze!“, řeknu si v duchu. Hluk Českých drahých dopřávám sluchu...




Vezu se, rozjímám, sucho mě trápí. A nebo jiný pocit to trýznivý? Vyhledám vagón pro pány žíznivý. Jídelní vagon mile mne přijal, vítá mě pikolík, Skopčák i Ital. Chlebánek tekutý do bříška dám, nechutná špatně, však tušení mám. Za chvíli opravdu blednu jak bledule. Za okny na plotě Kolína cedule... Vnitřnosti kroutí se, bude to zlé. Vrhnout však nechci, to věru né. Z ceny však tohoto břitkého moku i já, bard otrlý, jsem celkem v šoku. Jdou na mě mdloby, před oči bílo... Tak to jsem nepil! Stálo to kilo!!! A to jen pro původ z té naší kotliny. Bez tvrdé měny a naděje vidiny. Co se dá dělati, když Eura nemaje?...
Nechci však v problém ten dále už břednouti. Prostě mě obrali od těch drah vohnouti. Budvárek zkysnul mi po velkém dýšku. Čtyřicet na ruku! Příště dám kyšku...

V Praze pak Wilsoňák ryhle mě vyplivl. Tváří se podivně Matička dnes. Nemusím blouditi skrz známý les, stačí mi krtkem na západ, kdes žlutobus studentský na Pilsen valí vstříc zážitkům, z nichž by i Džordž Patton obživl...

Před osmou večerní ve stínu jedle tábor ten vojenský pěkně se rozkládá. Převléknout hnedle! Nelenit! Hlásit se! Všude však panuje báječná nálada.Voní tu šeříky, pivo a špek. Je to jak za války, abych tak řek. Technika suprová made in Jůesej, džíp, fordka, motorky, nevida konce. Však taky Amíků je tady habaděj, přes pruhy s hvězdami nevidíš slunce. Sedlo se u ohně, pělo se moc, Glen Miller nad Plzní zněl celou noc. S ním pak i pochody i písně neznámé. Přesné jich seznamy nikde tu nemáme, jisté je jediné, byla jich fůra. Já však pak zalehnul. Copak jsem můra?...
Ráno hned budíček, rozcvička, nástup! No potěš hodiny, pěkně to začíná! Velkého setkání blíží se hodina. Míříme džípem tam za tu vesnici, co Ivan s Jamesem třásli si pravicí. Tam jsem se zvěčnil, pocit jak před léty. Tenkrát když černoši smály se na tety. Na dívky, na slečny,... co dodat dál? Válka přec skončila, každej se smál...
Nás holka překrásná o šesté hodině převezla s druhy přes Bory silnicí. Bylo to příjemné, v tom štábním vozíku s anglickou kokardou na předním blatníku. Ruce se tisknou, kyneme pravicí. Bábinkám, dědouškům, i mě slzy kanou, cloumá mnou hrdost, stud sunu stranou. Je to jak tenkrát, kdy celý svět radostně užíval jaro čtyřicet pět. Jsem jako v transu. Čas ani nevnímám. Vlastně těm klukům tak trochu závidím. Obloukem kolona obkrouží náměstí, pod věží dumaje k nebi se podívám...

Slunko už nevidím. Hodina šestá skoro už bije. Nebe se zatáhlo a zdá se, že lije. Ještě dvě hodinky prší nám do peří, než v polní kuchyni uklohní večeři. I lidé už postupně k domovům mizí. Nikomu emoce nejsou tu cizí. Ještě pár fotek, ať máme vzpomínky, na plátně film běží o službě na moři... Já ale uléhám, únava každého bezpečně pokoří, za dvě tři minuty jak dudek chrním. Ve snu se s pistolí proplétám trním... (A po těch fazolích hlasitě... že ano...)
Ráno mě probere nádherná vůně. Káva a bábovka spočinou v lůně, zatímco na obzor čučím jak Jára. Řízný pak povel klid rána párá. Vstávejte, saláti! Jede se domů... U sto a tří hromů, jak to mám chápati? Je snad už po všem? Endešlůs? Konec? Bohužel. Tak jako v pohádce zazvonil zvonec...
Zabalím mundůr, bábovku dojídám, čeká mne žlutobus a cesta dlouhá. Ještě však zabalit, rozloučit s přáteli... A ještě pár fotek, chvilka jen pouhá. Vzpomínek na výlet zůstane mnoho...
Ho, hó! Tady máš kufr a majzni to na místo. Tak rychle do Prahy dojedeš najisto. Ten žlutý přízrak pak jak Stearmen uhání! Občas to přestupkem tak trochu zavání, nicméně na pohled z okna já nemyslím. Raději knoflíky šnuptychlem očistím, bo slečna od vedle libá je kůstka. A kde je únava? Žvaníme o sto šest po celou trať...V Praze pak v rozlučku líbám jí... Ústka? Poslední pohledy, naposled mávám, do pytle vzpomínek rychle ji dávám...

Z Florence na Hlavák tryskem pak pádím, tetičku v pokladně pohledem svádím. Kupuji jízdenku, řítím se tunelem, pečlivě vyhlížím ten správný spoj. Ledva se usadím, ledva se nadechnu, svádím zas se spánkem přemarný boj. Nelze mě vzbuditi ani brzd kvílením, naštěstí drážní mě mužíček prudí. Ve městě perníku jsem už tak naživu, zvlaku se hrnu ven s vypnutou hrudí... No,... s brabčím hrudníčkem, řekl bych spíše. Nemohu podléhat nezdravé pýše. Autobus s tykadly veze mě k nám, vylézám před dveřmi, co dobře znám. Po schodech v domě se pracně vyvlékám, „Zlato, jsem doma!“ z rohožky halekám. Žena a děcko rádi mě vítají...

 Fotogalerie...
 

Já už však potají plány si spřádám. Jak o tom napíšu? V duchu jen hádám. A jak to dopadlo? Sám každý znej. Ku čtení raději vínko si dej. Pak uzříš lépe, že tento kus podivný jazyk náš rodný neprzní moc. A co dál? Má se to rýmovat, tak dobrou noc...