Slovo dalo slovo, po dlouhých pokusech a domluvách našel se ten správný termín. Rozeslaly se pozvánky, udělala se reklama na nástěnky, do Milovického Echa i na web, Jožka si připravil podklady a vzpomínky,... dokonce požádal známého milovického historika a bejvalého místostarostu, pana Aleše Kubeše, aby i on přispěl nějakým tím povídáním. Bylo to rozjeté a připravené, čas se blížil a já byl čím dál tím nervóznější. Přeci jenom, byl to náš první pokus něco takového uspořádat. Co když nikdo nepřijde? Nebo naopak, co když tam bude lidí, že se nevejdou? Jožka mě ale uklidňoval. Neboj, víc jak deset lidí nepřijde, to zvládneme...
Uchystal ale na mě jednu malou kulišárnu. Den před besedou otevřel jsem e-mail a v něm stálo cos v tomto smyslu: „Je to v pohodě, zvládneme to, jo a taky si připrav něco o gen. Mrázkovi...“
No paráda! Ale já přeci o něm prakticky nic nevím. Jen takové ty notoricky známé záležitosti, fakta z knížek a internetu. Nic z mládí, žádné podrobnosti, zařazení, drby z lepší společnosti... To tedy bude dlouhá noční...
Poslední večer před besedou strávil jsem tudíž po ušiska ponořen do literatury vpravdě odborné a snažil se na poslední chvíli si něco dostat do hlavy tak, abych o tom mohl alespoň naoko erudovaně vyprávět. Pokud možno bez podpůrné korespondence a podobných poznámek...
Přišla inkriminovaná středa. Udeřila téměř čtvrtá a já už byl na cestě do restaurace Pat a Mat, kde se v malém sále měla beseda konat. Se mnou můj táta (vulgo děda Pepík), Štěpánka téměř v závěsu a Matěj někde na cestě z Lysé. Bože, to bude ostuda! Já to určitě zmotám...
Na klidu mi nepřidal ani fakt, že ještě v půl páté, tedy půl hodiny před začátkem, seděli jsme na zahrádce u Pata a Mata sami. Pak se naštěstí dostavil pan plk. Řepka a paní z knihovny, dorazil i pan Kubeš, takže atmosféra se začala k mému potěšení odlehčovat...
Jožka Křena s doprovodem dorazili až za deset pět. A počali se trousit i první hosté. A mezi nimi naštěstí i další známé tváře, pan Svoboda, Bohdan „Stříbrný generál“ Pavelka a podobně...
Začali jsme skutečně v pět, už nebylo třeba dále čekat. Ono vlastně, nebylo ani na koho. Nevím, kdo to tak geniálně zpackal, ale prý se v tisku (Nymbursko) objevila zpráva, že beseda koná se v Rožďalovicích. Takže kdo nedojel teď, ten čeká někde na vlak a stejně dřív jak v sedm nedojede...
Jakmile Jožka spustil, bylo jasné, že to všechno dopadne dobře. Bylo to totiž úplně přesně, jako když někde sedíme spolu. Uvolněně, s úsměvem, ale zapáleně a zajímavě. A pomalu bez přestávky. Jen na začátku promluvil na chvíli pan Kubeš a seznámil ostatní s historií milovického letiště. Pohříchu to bylo ale prakticky jediné jeho vystoupení. Pár poznámek pronesl ještě ke konci, jinak ale rozprávěl jen Jožka Křena. Musel jsem se pak na konci panu Kubešovi omluvit, naštěstí to ale bral s úsměvem. „Vždyť já ho znám, to je dobrý...“
Během zhruba tříapůlhodinového posezení (nazýval bych to raději tak, než besedou...) povyprávěl o svých zážitcích z létání. Také o historii československého poválečného letectva, o veselých i smutných zážitcích a událostech, o Svazu letců, samozřejmě došlo i na již tolikrát probíraný jedenadvacátý srpen 1968. A přesto to bylo zajímavé i tentokrát a všichni napjatě poslouchali. A samozřejmě se i ptali a Jožka pak na dotazy erudovaně odpovídal. Vše pak doplňoval jeho syn, promítající k jednotlivým tématům zajímavé fotografie z Jožkova archivu...
Takovým vyvrcholením (a odlehčením) byla závěrečná tombola. Tři vylosovaní jedinci odnesli si z besedy knížku plnou úsměvných leteckých příhod s názvem Není pilot jako pilot...
Zkrátka, je znát, že narozdíl ode mě má v tomto ohledu Jožka Křena zkušeností poněkud více. A to je dobře. Zjistili jsme, že to jde, tak příště můžeme uspořádat něco v podobném duchu. A třeba i v těch Rožďalovicích, aby jim to nechybělo a nebylo líto...
Fotografie v průběhu večera pořízené kamarádem Bohdanem Pavelkou... (Ke stažení, včetně zvukového záznamu zde...)
Byla to naše první vlašťovka. A i přes tu komplikaci s popleteným místem konání (a my v tom prsty fakticky nemáme...) dorazilo více lidí, než jsme čekali. Nebyl sice plný dům, jak se říká, ale šestnáct hostů napoprvé považujeme za úspěch...
