Výprava na Biskaj...

21.11.2016 21:09

... Exkurze na 22. základně vrtulníkového letectva...

Každá činnost vykazuje se jakousi předpokládanou či pravidelnou posloupností. Počíná nápadem, pokračuje přípravami, realizací a končí závěrem. Z našeho pohledu se však v případě Projektu Biskaj nejedná o závěr úplný, samozřejmě budeme v této spolupráci a partnerství dětí s vojáky a vojáků s dětmi pokračovat nadále. Nicméně letošní finále bylo tou pověstnou třešničkou na vrcholu dortu. Třešničkou s tygřími zuby a pořádně ostrými drápy...

 

Když jsme se na Žižkově v prostorách Národního památníku loučili s našimi kamarády z 18. Leteckého poradního týmu (18. AAT), kteří zde po návratu ze zahraniční mise převzali vysoká resortní vyznamenání a odměny, při stisku ruky a posledních pohledech do očí jsme si slíbili, že uděláme vše proto, abychom se v brzké době mohli setkat znovu. Pokud možno přímo v „domově“ této jednotky, na základně v srdci kraje Vysočina, nedaleko Náměšti nad Oslavou. Byl to slib závazný a zavazující...

 

Nebylo jednoduché tuto výpravu realizovat. Rozhodně bychom to nedokázali sami, bez pomoci. Cesta přes půlku České republiky tam a zpět pro plný autobus dětí a pár dospělých není zadarmo. Proto se sluší hned na samém počátku vyjádřit velký dík především Městu Milovice a firmě Adera s.r.o.. Díky jejich dotaci, respektive sponzorskému daru bylo možné dopravu zajistit a tuto akci dotáhnout do úspěšného konce...

Stejně tak nejen touto cestou posíláme svůj velký dík řidiči, panu Šafránkovi, jenž nás na palubě svého „zaoceánského korábu“ bezpečně dopravil na místo i zpět. A to i přes dopravní kalamitu na Dé-jedna, ranní mlhy, večerní tmy a křivolaké silničky Vysočiny. Za to, že trpělivě a s velkým klidem snášel všechny útrapy a úskalí, související s mnohahodinovou přítomností velkého množství omladiny v uzavřeném prostoru...

 

Jak již bylo řečeno, cesta byla předlouhá. Však jsme také museli vyrazit ještě za tmy, abychom na základnu dorazili včas. Naštěstí byl provoz na trase Milovice – Kolín – Havlíčkův Brod – Jihlava a kupodivu i na D 1 mírný. Tedy jsme i přes drobnou pauzu na benzínové pumpě za Čáslaví dojeli k vstupní bráně na základnu o necelou hodinu dříve oproti původnímu plánu. Ale jen dobře, tato časová úspora byla plně využita během následujícího programu...

Tento pro nás připravila tisková mluvčí, paní Štěpánka Tříletá, spolu s velením a příslušníky 22. zVrL. A je nutné říci, že byl velice bohatý a zajímavý...

 

Po úvodním přivítání inspektorem bezpečnosti letů mjr. Křenkem a paní tiskovou mluvčí uskutečnil se nejprve malý pietní akt v hale budovy štábu. Spolu s dětmi jsme položili květiny k pamětní desce letců, kteří zahynuli ve službě vlasti. Spolu s ní rozkvetly v sousedství naší státní vlajky, bojové zástavy zdejší jednotky a kopie vlajky slavné 311. (československé) bombardovací perutě RAF i rudé květy dětmi vyrobených vlčích máků. Chtěli jsme si totiž připomenout nedávný Den válečných veteránů a vzdát hold všem, kdo bojovali a bojují za nás a za naši vlast. Hrdinům dávným i současným. Legionářům z dob Velké války, druhoválečným letcům a vojákům z východní i západní fronty, našemu kamarádovi Jirkovi „Regimu“ Schamsovi a všem jeho kolegům a kamarádům, novodobým veteránům konfliktů nedávných a současných. A tedy i všem zdejším příslušníkům, kteří se účastnili, účastní a budou účastnit zahraničních misí...

Zároveň jsme předali i drobné dárky, symbolické, ale o to cennější, na památku a na věčnou připomínku krásného přátelského vztahu, který se podařilo vybudovat mezi dětmi a vojáky...

 

Říká se,... je to prý i vědecky dokázané,... že pozornost dětí školního věku je možné udržet zhruba 40 minut. Tedy ať mi někdo vysvětlí, jak to ti vojáci udělali, že děcka vydržela poslouchat a sledovat besedu na kinosále lehce přes dvě hodiny. Kouzla a čáry? Ó, nikolivěk...

Paní Tříletá nás na začátek seznámila s historií a současností základny. Od jejího počátku v letech padesátých, přes několikero reorganizací, až k přeměně do současné podoby, kdy se jedná o jedinou základnu vrtulníkového letectva na našem území. A pohříchu jednu z pouhých čtyř (!!!) základen vojenského letectva u nás. Dozvěděli jsme se o používané technice, počínaje stíhacími letouny MiG-15 a konče bitevními vrtulníky Mi-24/35 a dopravními Mi-17/171 (konec konců, průřez všemi používanými typy mohli jsme si prohlédnout hned za vjezdovou branou na základnu. A byla to sbírka tuze zajímavá!). O práci a úkolech zdejších jednotek, ať už na domácím území, či v zahraničních misích...

Poté již předala slovo, řekl bych, hostu z nejčestnějších. Muži, jenž je nejen válečným veteránem, ale přežil zároveň souboj nejtěžší, se Smrtí. Měli jsme možnost setkat se a vyslechnout vyprávění příslušníka Armády ČR, bývalého FAC, rtm. Ivana Vorla. 31. května 2011 při plnění úkolu na misi v Afganistánu (Salar v provincii Wardak) najelo jím řízené vozidlo na výbušnou nástrahu, při jejímž výbuchu byl těžce zraněn. I přes 5% šanci na přežití svůj nejtěžší boj vyhrál, dokonce i přes negativní predikce lékařů dokázal se postavit na vlastní nohy a chodit. Při poslouchání jeho vyprávění, o svém nasazení, o úkolech a povinnostech, rozhodnutích i rozkazech, o osudné události, léčení a rehabilitacích, běhal nám mráz po zádech. Bylo mi velkou ctí posléze s tímto hrdinou pohovořit i o samotě a klaním se v hluboké úctě před tím, co dokázal...

O technice, výzbroji a výstroji vojáků, ostraze základny a dalších každodenních úkolech jejích příslušníků promluvili s dětmi další přítomní hosté – technici, piloti a členové posádek, příslušníci roty ochrany letiště, psovodi a dravcovodi (OK,... sokolníci...) z Biologické ochrany letiště. Děti i dospělí mohli si přitom vyzkoušet na vlastní kůži některé součásti výstroje, vesty, helmy, ale i mužské a ženské oděvy, dovezené z misí v Afganistánu. Mohli potěžkat předváděnou výzbroj, od kousků vyloženě prastarých (RPG-7 a UK vz. 59), až po moderní útočné pušky BREN a samopaly Scorpion EVO 3. Prozkoumat vzdálené kouty místnosti skrz optický zaměřovač legendární odstřelovačské pušky SVD. Zjistit, že balistická vesta není žádné peříčko. Zkrátka něco se dozvědět o denním chlebu našich vojáků doma i v zahraničí...

 

Chleba,... hmmm... Ach ano, následoval oběd...

 

Odpolední část bohatého programu spočívala především v samotné exkurzi po základně. Po dohodě jsme „vyhandlovali“ prohlídku techniky v hangárech za totéž přímo na ploše, což, přiznejme si, bylo mnohem zajímavější. Jen bylo nutné rozdělit se na dvě skupiny. Tyto se posléze vystřídaly u vrtulníků Mil Mi-171 a Mi-24/35. Samozřejmě bylo nutné koukat se kolem sebe a dodržovat pravidla bezpečnosti, naše návštěva se konala za plného provozu. Nicméně oba jmenované stroje prozkoumali jsme převelice důkladně. Přičemž jsme nevynechali ani možnost ponořit se do jejich útrob. Létající křižník Mi-24/35 působil na nás uvnitř poněkud tísnivě, přeci jen se jedná o bitevník, používaný za jiným účelem, než je přeprava velkých skupin osob. Zato v Mi-171 nemohli jsme si nepřipadat jako pověstný Jonáš v břiše velrybím. Ne nadarmo se tomuto typu s láskou říká Létající hroch...

Hlavně, proboha, děti, za nic netahat, neodšroubovávat a NEMAČKAT TEN ČERVENÝ ČUDLÍK!!!...

 

O stanici Biologické ochrany letiště (BOL) jsme se dozvěděli poměrně dost zajímavých věcí již v rámci besedy. Nyní jsme ji mohli spatřit i na vlastní oči. V doprovodu psovoda prohlédli jsme si moderní kotce i s jejich obyvateli, německými a belgickými ovčáky, kteří nám jasně dávali najevo, kdo je zde pán a kdo vetřelec. Pouze v přítomnosti svého pána se zklidnili a nechali se od něj pohladit. Chraň však Bůh, kdyby se přiblížil někdo z nás. Ale ani na chvilku nás nenapadlo něco takového zkoušet...

Je až neuvěřitelné, čím vším musí takový služební pes projít. A nemyslím toliko výcvik, který je pravděpodobně podobný u všech služebních psů. Ale lékařské prohlídky, kontroly, zkoušky a podobně. Ale má to smysl, samozřejmě. Tito psi chrání životy a majetek. S nadšením a věrně, dokud to zdravotní stav dovolí. A i poté nejsou vyřazeni jako nepotřební, někteří putují ze služby k rodinám svých psovodů, neboť se jejich životy za roky služby prolnuly v jeden, jiní se dostanou do jakéhosi psího „domova důchodců“, kde je o ně pečlivě postaráno až do konce...

 

Závěrem naší exkurze byla návštěva Síně tradic a muzea. Možná na první pohled malého rozlohou, nicméně plného leteckých pokladů – archiválií, modelů, dokumentů, fotografií, částí techniky a podobně. Zde teprve člověk má možnost uzřít bohatou historii zdejší základny. Stroje i jejich piloty, v obou případech legendy československého i českého letectva. Z našeho pohledu je potěšující, že jsme měli a někdy ještě stále máme tu čest, některé ze zde zobrazených leteckých legend osobně znát...

Ještě poslední společné fotografie na památku, nejprve přímo v muzeu, poté před budovou štábu u hrozivě vypadajícího bitevníku v tygří kamufláži, z jehož boku útočí mohutný tygr s vytasenými šavlemi zubů a drápů...

Pak už jen rozloučení a příslib, že se opět „někde někdy“ setkáme. Kdo ví, třeba příště zavítají náměšťští k nám do Milovic. Rozhodně se na ně budeme těšit. A vlastně,... kdykoliv teď uvidíme na obloze prolétající „mixér“, můžeme s radostí zamávat. Jistě to bude někdo, koho známe. Kamarád v modrém...

 

Fotogalerie - Eliška Nehybová...

Fotogalerie - Jo Wood...

 

Odkaz na článek na webu 22. zVrL...

 

Ke stažení zde...

 

Dobrou noc, děti. Spěte sladce (pokud možno již cestou). Já jdu vymyslet, co říci závěrem...

 

Vydat se do Sedlce u Náměšti nad Oslavou na 22. základnu Vrtulníkového letectva bylo naším velkým snem. Naší metou, která by byla nejen pro děti velkou odměnou a zároveň motivací. Odměnou za snahu, nadšení, výdrž, u dětí i zvědavost. Motivací do budoucna, neboť stejně jako příslušníci 22. zVrL budou dále vyrážet na zahraniční mise a cvičit v daleké cizině vojáky, aby byli schopni ovládat složitou techniku a s její pomocí bránit či znovu vybojovat svoji vlast, i my hodláme pracovat pro naše potomky a na příkladu našich vojáků, bývalých, současných i budoucích, na jejich odvaze a statečnosti jim ukázat, že existují hodnoty, které je nutné bránit. Že existuje vlast, národ, pravda, čest,... pojmy, za něž odpradávna bojovali a umírali naši předkové v mnoha konfliktech po celém světě. Ukázat jim, že občas přichází období, kdy místo prázdného politického tlachání (j)elit, jemuž se člověk myslící a rozumný musí toliko vysmát, je nutné pozvednout prapor a tasit meč. A že tito naši kamarádi, přátelé a kolegové v uniformách s českou vlaječkou na rukávech jsou našimi novodobými rytíři v blyštivé zbroji, usilující o to, aby se dnešní konflikty vyřešili přímo v jejich jádru a nikoliv v našich rodných krajích. Profesionálně, kvalitně, s jistotou a samozřejmostí, odvážně a statečně...

Jak pravil dávný kníže český: „Raději zemřít, než žít obtěžkán hanbou a zbabělostí“. Bůh ví, že tyto dvě vlastnosti nedobré jsou našim „modrým“ a „zeleným“ kamarádům naprosto cizí a můžeme na ně být právem hrdi. A také jsme! A je nám velkou ctí, být, i když jen na dálku, s nimi...