Víkend v Grandhotelu Pod smrkem...

   Nedokážu spočítat, kolikrát za poslední čtyři roky jsem si sliboval, že se vrátím na Vysočinu, do lesíka nad vesničkou Březejc, kde v květnu roku 1957 zahynul Láďa Klimek. Že se znovu vydám k malému kamennému pomníčku s jeho jménem a pokusím se ho v rámci možností zkulturnit. Každý další rok měl jsem to v plánu a zas a znovu přicházely události, kvůli kterým musel jsem tuto výpravu odložit. Až nyní, na úsvitu desátého dne čtvrtého měsíce léta páně 2010, nadešel ten kýžený den. Usedl jsem do vlaku a pln očekávání a nadšení vyrazil směrem východním...

 

 

   I tentokrát vyžádala si výprava důkladné naplánování. Letos však v mnohem větším měřítku, neboť se jí mělo zúčastnit více lidí a byla pojata poněkud obšírněji než minule. Parta kamarádů, různorodá směs bláznů, kteří nechtějí zapomenout, pro jistotu každý z jiného konce rodné hroudy. A k tomu navíc i lidé nejpovolanější, Klimkovi příbuzní - sestra Líba a neteř Martina. Věřím, že kdyby to bylo jen trochu možné, zúčastnila by se i moje klokaní máma Dana, Klimkova životní láska. Z Kotary v australském Novém Jižním Walesu je to však na Březejc přeci jen poněkud daleko. I tak ale vím, že tam s námi byla. V duchu stála s námi vedle pomníčku a i na tu dálku znovu hleděla do upřímných mandlových očí a držela svého vyvoleného za ruku...
   Hlavní myšlenkou celé expedice bylo hlavně zjistit, v jakém stavu se pomníček v současné době nachází. Za mé poslední návštěvy zela v čelní desce obrovská díra, zřejmě pozůstatek útoku nějakého nenechavce. Měli jsme v úmyslu v rámci možností se pokusit prozatím alespoň o částečnou opravu a o zkulturnění jeho okolí. Časem samozřejmě přišlo několik dalších zajímavých nápadů, při setkáních, "pracovních schůzkách", náhlých přívalech myšlenek a podobně. Jak pomníček upravit, jak vše vylepšit, co vymyslet zajímavého, něco v upomínku, na památku Ládi i našich setkání... Poznámkové bloky a e-mailové schránky počaly se plnit dopisy a nápady, náčrtky,... na přetřes dostaly se i takové ideje, že by nebylo od věci pokusit se kontaktovat obecní zastupitele v Březejci a požádat je o spolupráci, ať už po stránce ekonomické či při pátrání po osudech, svědcích a podobně. Přiznávám, že jsem nevěřil v úspěch této myšlenky, ale přesto jsem pana starostu e-mailem kontaktoval. Jak se říká, co kdyby to vyšlo... Napsal jsem i do Křižanova na letiště, zdali by se podobným způsobem nechtěli zapojit i členové místního aeroklubu. Vlastně, navedl mě na to Miloš Podzimek a ten má s podobnými věcmi přeci jenom více zkušeností...
   K mému velkému překvapení nezůstalo toto snažení bez odezvy. Týden před odjezdem na Vysočinu přišel mi e-mail od místostarostky s kontaktním telefonem na pana starostu Josefa Krejčího. Nepodařilo se mi sice následně se mu dovolat, ale měl jsem alespoň v záloze nějaký další zdroj...

   Přišel onen kýžený Den "D". Tolik očekávané sobotní ráno, kdy jsme se koordinovaně vydali z několika různých míst, všichni však stejným směrem. Navzdory tomu, že předpověď počasí byla pro tento víkend skutečně nepříznivá a hrozilo, že oba dva dny minimálně proprší a bude kolem nuly, tedy zima, fuj a vůbec. Pravda, stavy za poslední dva týdny před "expedicí" notně prořídly a na Vysočinu vyrazili v podstatě ti nejotrlejší. Nebo nejšílenější? Kdo ví. Každopádně, sám za sebe mohu říci, že jsem byl rozhodnutý jet za každou cenu, i kdyby padaly trakaře. Nebo jak poslední dobou s oblibou říkávám, kdyby klokan s dingem na pštrosovi jezdili (© Honza Vyčítal). Svatý Petr a rosničkáři byli však přeci jen milosrdnější, než slibovali...
   To víc problémů přineslo spíš cestování. Jako by se někdo hned na samém počátku snažil nám celý víkend totálně znepříjemnit. Podotýkám, neúspěšně. Zpočátku nám to tak ale rozhodně nepřišlo...

   Michal s Máčkem byli na tom časově trošku lépe, zato mně České Drahé dopřály v Kolíně na přestup do rychlíku Praha-Brno "celých" pět minut! Což o to, za normálních okolností by to bylo dostačující a ještě bych si liboval, že nemusím dlouho čekat, jak se však ukázalo, ocelový moloch s okřídleným kolem ve znaku dokázal situaci pěkně zamotat. Sotva jsme opustili stanici Veltruby, a to ještě v souladu s časovým harmonogramem, vlak se s pištěním opět zastavil a z jízdního řádu počal vznikat poměrně rozsáhlý jízdní neřád. Kdesi cosi špatného se událo a vidina snadného přestupu začala mizet v dáli. Místo ní čím dál tím více visela ve vzduchu katastrofická vize, tedy že vlak ujede a my budeme muset v Kolíně doslova kysnout další dvě hodiny, než dorazí další spoj. Představa to strašná, to pochopí snad i ten největší cynik...
   Minuty zpoždění měnily se postupně v desítky minut a já se už chystal obvolávat kamarády, že dorazím jinak, než jsme se původně domlouvali. Naštěstí, dá-li se to tak říci, jednalo se o poruchu zabezpečovacího zařízení přímo v Kolíně, tedy následky dopadly na veškerou dopravu směřující přes tento dopravní uzel. Ani Pendolino nejelo načas, ale... to vlastně nikoho už nepřekvapí, ne?...
   Musím ovšem říci, že minimálně průvodčí našeho vlaku postavila se k problému jako skutečný profesionál. Obcházela jedno kupé za druhým, všem se omlouvala a podávala čerstvé informace o poloze navazujících spojů, o zpožděních a podobně. Tak to ovšem klobouk dolů, to jsem ještě nezažil...
   Vlak na Brno naštěstí vyčkal našeho příjezdu a i když se plus pět minut změnilo ve výsledku na minus pětadvacet, přestoupit jsem stihnul a s úlevou usedl po boku přátel do pohodlné sedačky nového rychlíkového vagónu...

   Rozebírat nějak podrobněji ty dvě hodiny, které jsme strávili na trase Kolín-Křižanov nemá moc cenu. Byli jsme rádi, že sedíme, že jsme se vůbec setkali a že z té pohromy nebylo nakonec nic vážnějšího. Probrali jsme, co se dalo, zavzpomínali na veterány, pohovořili o historii, zejména o událostech na přelomu třicátých a čtyřicátých let (Sudetská otázka, mobilizace, národní hrdost a podobně...). Vlastně, ty dvě hodiny utekly jako voda v Sázavě, která se podél trati plazila jako had...

   Při plánování cesty měli jsme na výběr několik variant. Buď jet autobusem z Prahy do Velkého Meziříčí a odtud pokračovat pěšky, po cestě, kterou jsem absolvoval "kdysi dávno" před čtyřmi roky. Nebo jet vlakem a vyrazit pěšky z Křižanova. Případně jet o stanici dál, do Ořechova, a opět "cufus"  (zu fuβ oder mit dem bus...). Ve výsledku to znamenalo ze všech stran absolvovat cca 6 kilometrů po svých. Vybrali jsme nakonec prostřední variantu, hlavně s ohledem na Michala. Z Křižanova do Březejce to bylo sice také do kopce, ale stoupání bylo zřejmě nejmírnější a převýšení nejmenší...
   I tak jednalo se o velmi náročnou "procházku", a to zejména díky nesené bagáži. Ve čtvrtek večer, po návratu z práce, navršil jsem v předsíni monumentální hromadu výstroje a zásob, v pátek se ji pak pokusil naládovat do velkého lodního pytle, jediného batůžku, který ji byl schopen bezpečně pojmout. Pro ozvláštnění celého putování přibalil jsem si raději i takové věci, jako desetikilový kbelík cementové směsi, špachtli a hladítko, pětilitrový kanystr a dvoulitrovou láhev plné vody, polní lopatku,... samozřejmě ale i suché oblečení a boty a něco teplého na sebe. V noci mělo být kolem nuly. Každopádně, když jsem si, jen tak ze zvědavosti, stoupl plně vystrojen na váhu, tato ukázala neuvěřitelných 130kg! Jen ten pytel samotný měl bez pár gramů 45kg!!!
   Jinak ale těch šest kilometrů po vršcích Velkomeziříčska, lesy a loukami, po vesničkách (Kozlov, Sviny),... nemohu si stěžovat. Bylo to příjemné. Žádný spěch, příjemné prostředí, krásná krajina vůkol, spousty ptáků, hejna srnek a zajíci (vulgo chlupaté konzervy...) na každém kroku. Po dvou hodinách spatřili jsme cíl naší cesty – malý zalesněný pahorek asi kilometr západně od vesničky Březejc...

   Potížím ale nebyl konec, jak by se mohlo na první pohled zdát. Dorazili jsme na místo, dokonce tu na nás už čekal i Siky, jenž přijel z Mladé Boleslavi po vlastní ose. Pomníček ale nikde. Prohledávali jsme les kolem vrcholku až dolů k silnice a ne a ne ho najít. Přitom jsem si byl téměř jistý... Všude kolem popadané stromy, polámané a pořezané,... aby tak při nějaké smršti něco spadlo na pomník a lesníci to při likvidaci následků "dokončili". Celou půlhodinu nám to trvalo, než jsme konečně mezi haldami kamení zahlédli blýskající se úlomky kovu, zbytky havarovaného MiGu, které kolemjdoucí uložili na Klimkův náhrobek...
   Byl jsem příjemně překvapen, neboť Láďův pomníček nacházel se v mnohem lepším stavu, než jsem očekával. Líba a její manžel Jirka (?) se o něj viditelně (v rámci možností, samozřejmě...) starají. Na záhonku před pomníkem skvěl se kamenný kříž, mohutná díra v náhrobní desce byla z větší části zadělána. Konečně, na to mě Líba již upozorňovala, jen prý tehdy měli s sebou nedostatek materiálu, aby ji zadělali úplně. Malý věneček a svíčka byly dokladem toho, že tento pomníček, připomínající mladého člověka, který tak náhle a tragicky zahynul, stále zůstává v povědomí, byť malé hrstky těch nejbližších...

   Nejvíce nás ovšem překvapila v rámečku umístěná zalaminovaná fotografie Ládi Klimka ve vycházkové uniformě. Zřejmě ji sem umístil někdo z příbuzných, s největší pravděpodobností Líba. Krásný obrázek krásného mladého muže. Jak by řekla moje babička, jako panenka... Bohužel zdejší podmínky nebyly k obrázku příliš milosrdné. Fotografie samotná vydržela, té nic nebylo. Ale dřevěný rámeček byl zavlhlý a na mnoha místech  pokrytý plísní. Asi by bylo do budoucna dobré s tím něco udělat. Fotografii ošetřit, zbavit plísně a případně ji využít, až budeme vyrábět pamětní desku. Musíme to ale nejprve probrat s Láďovou rodinou...

   Kluci z Pardubic a Siky se doposud neznali, tedy jsme si nejprve ukryli věci do malého krmelce asi sto metrů od pomníčku a pak si udělali takový malý seznamovací sedánek. Ono stejně, než jsme se přivítali a našli pomníček, začalo nejprve sněžit a pak i mrholit, tak nebylo možné se do něčeho hned pouštět. Jen nám nezbylo, než sjet až dolů do Velkého Meziříčí a usadit se v malé útulné hospůdce U Kozů. V příjemném prostředí, nad škopkem horkého kafe a (přiznejme si to) pintou kvasnicového bahna. Samozřejmě jen my, neřídící. Siky, chtě nechtě, musel zanořit své tankovací zařízení do moku lihuprostého, leč (údajně) neméně kvalitního. Aby mu to ale nebylo líto, držel s ním Máček "basu", vymlouvajíc se na své stařecké dutiny...
   Bylo to milé posezení a rozhodně se nám nechtělo vstávat do toho nečasu venku. Celé ty tři hodiny, co jsme tam proseděli, venku s malými přestávkami pršelo, neřku-li lilo. Ale nerad bych, aby si někdo myslel, že jsme naše "poslání" a plány hodili za hlavu, výměnou za trochu bryndy a chleba tekutého. V podstatě to pro nás byl z větší části takový briefing a porada...
   Po jejím skončení navrátili jsme se zpět do kopců nad Velmez, bychom započali to, kvůli čemu jsme sem přijeli. Rozloučili jsme se s Máčkem a Sikym, kteří se museli bohužel odebrat ku svým domovům a nadále pokračovali již jen ve dvou. Nicméně na nadšení a úsilí se pranic nezměnilo...

   Vzhledem k pokročilé době a hrozícímu nočnímu mrazu nechtěli jsem se moc pouštět do rozdělávání cementové směsi a do začišťování zbývající díry v přední desce pomníku. Usoudili jsme, že bude lepší se nyní postarat spíš o záhonek před pomníčkem, vyčistit ho od napadaného listí a náletových rostlin, přidat hlínu a zasadit rostlinky. Také jsme se hned pustili do díla, abychom to stihli, než padne tma. Příroda, jako by nám to chtěla usnadnit, na nebi se skrz mračna prokousalo večerní slunce a zalilo les i okolí příjemným červenajícím světlem...
   Přemýšleli jsme, jaké rostliny k pomníčku umístit. Daniným přáním bylo, položit Láďovi v upomínku k pomníku svazek jarních květin, my chtěli spíše něco zasadit, aby to zde pak rostlo navždy. Museli jsme tedy vymyslet nějaké kompromisní řešení. Shodli jsme se na nějaké jarní rostlině, důležitou podmínkou však bylo, aby zajednak vydržela zdejší drsné podnebí a zajednak aby snesla spíš kyselejší lesní půdu a stín. Jako ideální jevil se zejména barvínek, půdokryvná rostlina s tmavě zelenými lístky a malými modrými kvítky, která by se časem rozrostla v zelený koberec a na jaře se rozzářila množstvím fialkově modrých květů. Jen by se pak při každé návštěvě případně lehce zkultivovala a sestříhala, aby se ze záhonku pod pomníkem nerozlézala moc do okolí a nepřekrývala kamenné okraje a kamenný kříž uprostřed. Barvínek zvítězil hlavně proto, že jsme ho objevili i v okolí, tedy bylo jasné, že je schopen ve zdejším prostředí přežít... A aby to bylo veselejší, rozhodli jsme se přímo u paty pomníku zasadit několik narcisek. Rozkvetou a rozzáří se svojí žlutou barvou, celé to tu rozjasní...
   To bylo v podstatě jediné, co jsme za sobotu stihli udělat. Vzhledem k tomu, že jsme se museli postarat i o nocleh a o večeři, dá se říci, že jsme udělali maximum. Zaslouženou odměnou byla nám pak na ohni uvařená horká káva a hlavně opečené špekáčky. To byla ale lahůdka! Letošní první, navíc na letošním prvním vandru...
   Již jsem se zmínil o malém krmelci nedaleko pomníku. Úžasné místo, hotový lesní hotel! Přišel nám rozhodně vhod, neboť bylo jisté, že budeme spát minimálně v suchu, i kdyby se venku dělo cokoliv. Byl to takový náš Grandhotel U Smrku. Usínali jsme zachumláni do deky a spacího pytle, s kulichem na hlavě a omamnou vůní sena vůkol. Michal navíc ještě s keramickým podtáckem, bedlivě střeženým a hýčkaným dárkem od paní vrchní od Kozů. Inu, každý má svého medvídka...

   To se to spalo! Trošku z kopce sice, zapomněli jsme si večer to seno urovnat, ale v teplíčku a v suchu. A to bylo hlavní. A kdyby nás ráno,... ehm,... dopoledne Štěpánka neprobudila telefonem, spali bychom nejspíš ještě teď. Prostě nááádhera! Ale vstát jsme museli, bylo před námi ještě spousta práce. Posnídali jsme, uklidili ležení a pustili se do toho. S chutí, ovšemže, neboť to je hned půl hotovo...

   Zatímco Michal začal s úpravou okolí pomníku, já konečně z útrob svého lodního pytle vylovil kbelík s cementovou směskou, vodu, nářadí a pustil se do zedničiny. Profesionální zedník by mě za to nejspíš (v lepším případě) zatratil a vše by doprovodil sprškou peprných poznámek, ale nebylo toho naštěstí tolik. Díra zmizela pod několika špachtlemi připravené hmoty, vše ostatní dokonala voda a hladítko. Já se v podstatě o ty nástroje jen opíral...
   Zbývalo doupravit budoucí květinovou výzdobu, přisypat ještě nějakou hlínu, aby to v noci nepomrzlo,... jestli se to povedlo dozvíme se stejně až časem. Nejdříve v létě, až se tam znovu sejdeme...

   Myslím, že jsme udělali maximum, co bylo v našich silách. Ve dvou a za těchto podmínek asi ani nic moc dalšího vymyslet a vytvořit nešlo. Další zase až časem. Přesto, musím říci, i když ta práce v podstatě není až tak vidět, končili jsme s dobrým pocitem, že tam po nás něco zůstalo. Že jsme zase o kousek pokročili v té naší snaze vybudovat něco, co by důstojně uctilo památku Ládi Klimka. Rozloučili jsme se s pomníčkem, s Láďou, natočili jsme přes mobilní telefén i krátké video pro Danu, Líbu a Martinu,... nezapomněli jsme se rozloučit ani s naší lesní noclehárnou. Sbalili jsme své saky a paky, posbírali nepořádek po jakýchsi výrostcích, kteří neumí odnést své pozůstatky do popelnice, a vydali se na cestu...
   Nikoli však ku domovu, alespoň prozatím. Měli jsme nejprve v úmyslu vyhledat v Březejci pana starostu Krejčího. Představit se mu a seznámit ho s našimi plány, případně ho požádat o pomoc a informace. Nedalo nám to moc práce, pozeptali jsme se lidí ve vsi a za chvilku již zazvonili na zvonek u domu kousek nad hasičskou zbrojnicí. Pan starosta byl sice naší návštěvou poněkud překvapený, ale nevyhodil nás a byl velmi sdílný. My ale nechtěli zdržovat, tedy jsme pohovořili jen krátce o naší práci a úmyslech a slíbili, že se ozveme pořádně až z domova. Nedalo mi to ale, abych se nezeptal i na květnové události roku 1957. K mému naprostému údivu pak starosta odvětil, že si na tu tragickou událost velmi dobře pamatuje. V dalších přibližně deseti minutách poměrně podrobně popsal, odkud oba stroje přiletěly (Vida, dosud jsem si myslel, že Láďa přiletěl nad Březejc sám...) a popsal i náraz MiGu do korun stromů na vršku nad vesnicí. Samotnému rozhovoru budu se věnovat v samostatném příspěvku, tady jen dodám, že jsem se dozvěděl několik nových a velmi zajímavých údajů. A dostal též několik tipů na další pamětníky, které taktéž určitě využiji. Tohoto člověka přineslo nám snad samo nebe...
   Hodinky ukazovaly bezmála pět hodin odpoledne, když jsme se s Michalem vydali na zpáteční cestu. Teď už opravdu. Po stejné trase, mezi poli, přes Sviny, kolem viaduktu a mezi domky vísky Kozlov, až na nádraží v Křižanově. Mrholilo (už od oběda), foukal ostrý ledový severák, nebylo to nic příjemného. Přesto ale odcházeli jsme šťastní a nadšení. Že vše dopadne až tak dobře, to bychom v sobotu ráno ani nečekali. A tak i těch šest kilometrů utíkalo, jako by nic. Nebo ten čas běžel rychleji? Ne, ani jedno, samozřejmě. Opět jsme pochodovali cca dvě hodiny. Žádný spěch. Ono stejně bylo pořádné mokro, takže na polních cestách a v lese museli jsme se pohybovat pomaleji a obezřetně se vyhýbat kalužím, potůčkům a bahnu...

   A vyšlo nám to časově naprosto skvěle. Nemuseli jsme čekat nijak dlouho, rychlík na Kolín přijel asi tak dvacet minut po našem příchodu. Jen vstávat se nám příliš nechtělo. Oudy začaly tuhnout, tělo bolelo, víčka padala,... měli jsme toho zkrátka dost...
   Ve vlaku to pak bylo ještě "horší". Píšu to záměrně v uvozovkách, protože nás obklopilo příjemné teplo a my se zabořili do měkkých sedaček, tedy nic nepříjemného. Rozlévající se teplo po těle ještě umocnila stopečka domácí slivovice od Staníka Mikuly, kterou jsme si připili na ten úspěšný víkend. Na kus odvedené práce a báječné zážitky, na první letošní vandr a vůbec, na to, že jsme přežili a nezmrzli. Pravda, ještě jsme to neměli úplně za sebou, z Kolína každý z nás pokračoval dál po své vlastní ose, ale i tak. Doma pak čekala již jen taková pověstná třešnička na dortu - plná vana horké vody a "škopek bryndy". Zasloužili jsme si to...

   Přemýšlím, s odstupem dvou dnů, co říci závěrem. S určitostí mohu říci, že jsme nebyli v Březejci naposledy. Pakliže se to podaří, sejdeme se zde v létě znovu, abychom pokračovali v úpravách pomníku. A doufám, že tentokrát to vyjde i s Milošem a budeme moci propátrat kopec za využití detektoru kovu. Nemyslím si sice, že bychom našli něco světoborného, konečně, nemáme ani v úmyslu celý kopec poddolovat a rozvrtat jak Mužík Medník. Jen, kdyby se povedlo najít něco zajímavého,... nějaká cedulka s číslem třeba, budík z palubní desky,... co já vím. Do léta by též měla být připravená pamětní destička, kterou bychom rádi umístili na čelní stěnu pomníčku. Jistě se opět setkáme i s panem starostou Josefem Krejčím a kdo ví, možná i s někým dalším, kdo by nám měl k tragické nehodě Láďova MiGu-15 co říci...
   To se ale ještě všechno uvidí, do léta je to ještě dlouhá doba. a i potom budou se jistě objevovat nové a nové skutečnosti, o kterých jsme doposud nevěděli. A i kdyby ne,... děláme to pro radost. A proto, že si to Láďa Klimek zasloužil. I když,... nejkrásnější by bylo, kdyby v lese nad Březejcí nikdy žádný pomníček nemusel být postaven. Kdybychom se mohli s Láďou sejít osobně a vyjádřit mu svoji úctu a poděkování za vše, co dokázal a co pro nás udělal. Být jeho přáteli stejně tak, jako jsme s Danou, Líbou, Martinou a též ostatními příslušníky naší současné i bývalé vzdušné patroly. Nebeskými rytíři, kteří tam nahoře pasou ty modré koně se zlatými kopyty, které nikdo nezkrotí a neosedlá. Jen oni...

 

Fotogalerie...

 

   Je mír a hukot strojů na obloze zářivě splývá s písní domova, vy živí, buďte pozdraveni, vy mrtví, vy té písni žijte pro hvězdné noci, jitra nachová, jichž dožily se naše děti, vy mrtví žijte ve zpěvu motorů zdvíhajících naše druhy k oblakům...