Velký cirkus - II. část...

14.06.2014 11:24

... 10. Dobový letecký den – Křídla vítězství...

Vyvalte sudy, je po válce! Radost a sláva, hudba, květiny, lepé děvy, desítky utahaných, ale šťastných hrdinů, nadšení a vděční civilisté. Hlasité veselí i plíživý smutek. Čas vzpomínek na kamarády, co na křídlech vítězství nedoletěli. Na Vaše zdraví a věčnou památku...

 

Teď a tady s čistým srdcem prohlašuji, že není nad to se pořádně vyspat. Netvrdím, že strávit noc na place ve stanu, nebo i jen tak na celtě pod dekou, nemá své kouzlo. Ale šest hodin v posteli před náročným celodenním programem, i když o patro níž na spodní části palandy kolega chrápe jak mentálně postižená hyena, se zkrátka neztratí. Obzvlášť v našem pokročilém věku. Proto i nastartovat se na provozní teplotu trvalo nám mnohem kratší dobu, než je při podobných akcích obvyklé. Díky moc, kamarádi, že jste nás tu nechali...

 

Dobový letecký den, jak jsme na něj zvyklí, má své již dávno zaběhlé zvyklosti. Mezi nimi je i velmi zdařilé rozdělení programu na dopolední přílety a přípravy a na odpolední a podvečerní letový program. Je tomu tak i jinde, samozřejmě. Aby ne, má to své velké výhody, zejména pro hosty a návštěvníky. Pominu-li samotnou možnost vidět spoustu letounů již při příletu, celé dopoledne je zároveň spousta času na prohlídku jednak statických ukázek na stojánkách, jednak na shánění suvenýrů, dárků, případně na občerstvení v některém z mnoha stánků, obepínajících téměř neprostupně prostor pro veřejnost. A to nemluvím ani o faktu, že Ti „šťastlivci“, kteří uvíznou v dopravní zácpě (též pravidelný kolorit leteckých dnů...), mají přeci jen slušnou časovou rezervu se na letiště dostat, aniž by přišli o nějakou část vystoupení...

Pro nás to pak znamená poměrně slušný prostor na zajištění úkonů a věcí, potřebných k pohybu v prostoru letiště – briefing, autorizace, vyzvednutí vestiček a patřičných pásků či visaček, rekognoskace terénu a podobně. A samozřejmě též zmíněné stánky se vším možným, pro nás hlavně s knížkami, leteckými doplňky, oblečením...

Když už se zmiňuji o oblečení, od večera stihli jsme se již asi pošesté převléci do válečné stylovky a udělat ze sebe bodré a statečné odbojáře. Jednak je nám odboj vlastní, což je o nás tak nějak i všeobecně známo, jednak jsme chtěli využít příležitosti udělat si nějaké stylové foto s kamarády z leteckých KVH. Tedy hlavně se „Spiťáky“. Takové setkání na domácí frontě po přistání...

Samozřejmě i my fotili, dokud to šlo. Mělo to sice lehkou příchuť ilegality, ale novinářskou akreditaci jsme měli, takže... Jen briefing novinářů byl až v jednu hodinu odpoledne. A tedy i patřičná výše zmíněná nutná výbava...

 

Nemohli jsme samozřejmě vynechat stánek kolegy Klímka. Jackvéz měl přislíbenu možnost prohrabat se dosytosti krabicemi s obtisky na modely, čehož v plné míře využil (a o několik kilogramů zhubnul...). Už nyní těším se převelice, co jeho domácí továrna Bobule Flugzeugwerke Pisek z pořízených produktů vytvoří...

 

Tak ještě rychlý oběd a jde se na věc...

 

Jak jsem se zmínil v minulém příspěvku, ani zde nemohu se ubránit lehké kritice. Kdyby jí ale nebylo, nejsou náměty, co zlepšit do budoucna. Nebylo toho mnoho, co nás, řekněme, zarmoutilo, možná i naštvalo. V podstatě jen asi čtyři věci. Bohužel šlo ale o problémy poměrně podstatné, minimálně z našeho pohledu. Vyřídíme to hned, ano? Ať pak zbyde jen na to lepší a dobré...

 

1) Zmatky ohledně ubytování a odvozu hostů na hotel – již bylo napsáno, že my přespali na letišti. Ale piloti, posádky, mechanici a podobně měli ubytování zajištěné na hotelu. Nebyl by to až tak problém, kdyby tento neležel například v Kosmonosech, tedy přes celé město. Nebo i dále. Ani to by nemuselo nutně být neřešitelnou překážkou. Nás ale zvedl ze židle přístup slečny, jež odvoz posádek zajišťovala. A to konkrétně v případě Steva Steada, pilota Spitfiru. Z prvního autobusu byl vykázán, že má jet až dalším (za půl hodiny...). Vzal to sice s anglickým klidem, nicméně následný příkaz, že v půl deváté na letišti nás i jeho doslova uzemnil. Ale i tentokrát zachoval dekorum a my se, sice udiveni, ale drželi zpátky. Odpověď „Na to zapomeň, zítra vystupuju, musím se vyspat...“ nás dokonce pobavila. Když ale neodbytná slečna s funkcí místo intelektu hustila do Steva nadále svoje, viditelně počal ztrácet trpělivost. Korunou všeho byl poprask, jejž spustila nabídka kluků z Czech Spitfire Clubu. Bez váhání nabízeli, že pilota odvezou autem, aby si mohl dostatečně odpočinout. Slečna s funkcí se rázem proměnila ve fúrii (... s funkcí...), téměř ječící, že se do toho my, nevzdělanci, nemáme plést, neb tomu nerozumíme a od toho je tady ona, sama, jediná,... a s funkcí... Oooops! Tak to nám hlava nebere...

Steve nakonec odjížděl až za hodinu. A pro nás měl večer příchuť lehce nakyslou. Ne nadarmo se říká, dej bl... slečně,... funkci a...

 

2) Přemnožení elektrikářů – Již v průběhu večera (což také nepřispělo z počátku k nějak extra náladě...) počali se na letišti objevovat typicky označení členové jistých Klubů vojenské historie. Nechť mi lidstvo odpustí, ale při vší snaze se mi příčí tyto nazvat kolegy. Spíše se mi na mysl vkrádá, byť humorná, věta: „Čim fýc eses, tym fýc Némjec...“. Kdyby se ještě jednalo o wehrmacht,... OK... Ale tohle byli „čistokrevní“ náckové. Ještě ráno mohli jsme na ploše zahlédnout pohybující se individua s vránou a indickým znakem štěstí na uniformách. I tady bych ještě asi dokázal, byť velice těžko, oko přimhouřit. Prostě to tak bylo, v rámci zachování dobové věrohodnosti tedy... Vypasený černý esesák ale, s hakenkreuzem na pásce na rukávu, hrdě se šklebící do všech stran,... uf! Když vezmu v potaz ještě jejich řeči a poznámky,... upřímně, měli jsme co dělat, abychom se na ně nevrhli a nedali jim pár do zubů...

Při pozemní ukázce, zaměřené na druhou světovou válku, ukázalo se pak naplno, že nejde ani tak o kluby vojenské historie, jako o bandy nácků. Každá pes, jiná ves. Nesourodá směs uniforem, starci, děti, směska techniky, dokonce i zbraní (paradoxně jsme neviděli jedinou MP 40, zato Špaginy a Sudajevy...). Ale hlavně, že hakenkreuzy na rukávech a klopách. Někteří i vytetované na krku. I proto nás vlastně potěšilo, že během ukázky „německý stíhací“ Pilatus zaútočil do svých a dopustil se toho, co my, duše militantní, nazýváme friendly fire. Prostě to vysypal na kolonu. Máš recht, kámo. Zab je všechny, Bůh si to přebere...

 

3) Akreditace a briefing novinářů – Už jsem se zmínil, že briefing akreditovaných novinářů proběhl v jednu hodinu, na vteřinu přesně. Byli jsme klasicky poučeni, co a kam smíme, co ne, jak být označeni, podepsali jsme, že jsme se vším srozuměni,... potud všechno v pořádku. Nejedná se o vesnickou zábavu, musí to tak být. Bezpečnost především. I když jsem přesvědčen, neb se s naprostou většinou přítomných fotografů vídáme pravidelně již několik let, že jsme lidé rozumní a zkušení. Že sice všichni toužíme po nevšední a nejvíc nejlepší fotografii, ale nikoliv za cenu toho, že bychom ohrozili sebe, účinkující nebo diváky. Nicméně platná nařízení velí poučení provést v daném rozsahu, proti čemuž ovšem nikdo neprotestoval. Nicméně jednu chybu,... nebo možná spíše návrh na zlepšení,... bych asi našel. A z reakcí kolegů a kamarádů vím, že se k tomu stavíme všichni stejně...

Dalo by se říci, že až do briefingu pohybovali jsme se, a to bez výjimky, po letišti všichni ilegálně. Neb dokud jsme nebyli poučeni a nepřevzali rozlišovací vestu, neměli jsme mezi letadla přístup. Samozřejmě, snažili jsme se to pokud možno respektovat, nebo se alespoň příliš neukazovat a zbytečně nedráždit. I když podle daných pravidel hrozil nám za toto vlastně vyhazov... Nevím, jestli by příště nebylo lepší briefing provést elektronickou formou nebo hned v ranních hodinách. Je to jen nápad, připomínka. Třeba se mýlím...

 

4) Představení Spitfiru ve vzduchu – Ať se na mě nikdo nezlobí, ale podle mě největší zklamání celého dne. Na zemi super, bez jakékoliv pochyby. Kdy se to stalo naposledy, aby vedle sebe na zemi stály dva stroje od slavné „312“? (Vlastně tři, ještě ten Mini Cooper s trupovým označením DU°I...). Ale ve vzduchu se Steve tedy vůbec nepředvedl. Jediným úžasným kouskem byl společný průlet Spitu se dvěma Gripeny, to vypadalo fenomenálně. Ale jinak... Bída a zmar. Spit žehlil oblohu ve velké výšce, létal kroužky sem a tam, případně „tak nějak“ proletěl kolem. Nic víc. Sorry, Steve, ale po tom, co předvedl na stejném stroji Dan Griffith v Pardubicích, kdy udělal na trupu skoro i uzel, tak tady to byl jednoznačný a největší propadák...

 

A to je vše. Jistě by se našly i další věci, které se možná trochu nepovedly. Ale to už by bylo hledání chyb za každou cenu. Vím a těší mě, že kluci z Mladé Boleslavi berou kritiku objektivně a v dobrém, aby věděli, co udělat lépe. A to vidím jako skvělý přístup k věci...

 

Byť se z předchozích řádků zdá, že jsme byli akcí naprosto deprimováni, není tomu tak. Naopak! Ve výsledku byl Dobový letecký den, jako obvykle, fenomenálním zážitkem. Až na jmenované výjimky od začátku do konce. Svátek pro všechny příznivce aparátů těžších vzduchu a lid k nim náležející...

 

1) Gripeny – Již jsem zmínil společný průlet armádních Gripenů, kteří ponejprv ve trojici (celá čtvrtina českého stíhacího letectva najednou!!!), posléze v sólo akrobatickém vystoupení, zahajovali letecký program. Gripen je prostě více než důstojný nástupce slavných Jednadvacítek a našim pilotům viditelně skvěle padl do ruky. Spojení Spitfiru a Gripenů o pár minut později pak považuji za geniální. I když vím, že se to neobešlo bez jistých obtíží...

 

2) Hymna – Tak to mě opravdu „dostalo“. Na padáku tiše se snášel parašutista s obrovskou československou vlajkou, kolem něj kroužil Spitfire (jen škoda, že přííííliš vysoko...) a do toho zněly obě hymny. Normálně vezme hymna za srdce, v tomto provedení ale bylo to ještě mnohem silnější. Jako by ty tisíce chlapů v šedomodrých uniformách stáli všude okolo nás. Jako bychom do nebes hleděli všichni společně. Páni organizátoři, toto se Vám skutečně povedlo...

 

3) Warbirds – Je jasné, že váleční plnokrevníci byli hlavními tahouny celé akce. Ze svého okolí a z přátel neznám nikoho, kdo by se nejel podívat zejména na tyto mnohdy přes sedmdesát let staré stroje, které brázdily oblohu po celém světě během druhé světové války. Ať už nad Evropou, v Africe, či v Pacifiku. S dovolením budu mezi ně počítat i mašiny, létající krátce po válce, čímž mám namysli zejména různá cvičná a kurýrní přibližovadla. Ta sice vídáme v Boleslávce poměrně pravidelně (Storchy a jejich varianty či klony, Harvardy, Dragon Rapide a podobně...), nicméně jejich předvedení potěší oko kdykoliv a kdekoliv. A když se pak nad hlavou objeví nějaký skutečný válečný stroj, myšleno stíhač, bombardér, bitevník a podobně, je to,... no,... těžko hledám to správné slovo,... nepopsatelné. Mrazí v zádech, srdce buší v krku, krev se vaří v žilách, nevidíme, neslyšíme, stojíme s otevřenou pusou a zíráme...

O Spitfiru jsem se již zmínil, proto jej nebudu rozebírat znovu. Jeho samotná přítomnost byla pro nás svátkem a o létání napsáno jest výše. Nebyl to ale jediný plnokrevník na nebi středočeském...

Předně se opět ukázal naleštěný Mustang z Mnichova Hradiště. A jak je jeho dobrým zvykem, po startu zmizel neznámo kde, aby se za typického jekotu (způsobeného Dopplerovým efektem...) znenadání přihnal odnikud v nulové výšce. Úchvatné! Originální! Stylové! Přesně tak, jako kdysi kotláři...

Velkým tahounem byl i Warhawk (Curtiss P-40N) z Francie v americké kamufláži. Kdysi dávno měl jsem možnost sledovat jej asi měsíc při natáčení pohádky pro dospělé intelektuálně zaostalé obyvatele nejmenovaného severního kontinentu za Velkou louží (Red Tails. Zásadně doporučuji vynechat, nechcete-li si zkazit večer...). Nyní ale předvedl se v plné síle. A bylo se na co koukat. Nevím, jestli to bylo jiným úhlem pohledu, ale přišlo mi, že létá ještě níže! Nedovedeme si asi představit pocity německých, italských, japonských,... jakýchkoliv,... vojáků, když se na ně tento stroj řítil v plné rychlosti nízko nad zemí, s mohutnou otevřenou tlamou chladiče a z křídelních velkorážných kulometů chrlil plameny, olovo a fosfor. Magnifique! Merci beaucoup, amis!...

No a samozřejmě, Catalina. I ona byla největší atrakcí letecké show. A to doslova a do písmene. Mohutná a majestátní, skoro jako pověstná bílá velryba. Již od večera stála na ploše před věží a zaslouženě přitahovala pozornost všech návštěvníků. Posádka v průběhu soboty poskytla dokonce možnost prohlédnout si její útroby, což byl velmi dobrý tah. Sice nikoliv zadarmo, ale každý pochopil, že tyto stroje, navíc patřící soukromé nadaci a nikoliv sponzorované nějakou firmou na výrobu povzbuzujících nápojů z mletého červeného skotu, nelétají zadarmo. Po celý den, pokud stála na stojánce jako statický exponát, tvořila se u schůdků do trupu fronta zájemců. Ve vzduchu zářila pak jako velký klenot. I tento mohutný stroj prohnal se několikrát se řvoucími motory Pratt & Whitney nízko nad letištěm a my jen litovali, že zde není dostatečně velká vodní plocha. Angličtí kamarádi by nám totiž jistě rádi předvedli, co vše Catalina ještě dokáže. Takže, páni organizátoři,... námět na příště? Stačilo by, myslím, odstranit ty nevzhledné krabice za silnicí mezi Bezděčínem a Letnou, trochu to tam vybagrovat a... Co?... No, chtěli jste přece náměty a připomínky, ne?...

Stejně báječné pocity vzbudil v nás mohutný cvičný Trojan. Takové velké tuponosé prasátko s obrovským motorem a křídly. Když zaburácel nad plochou, tuhla krev v žilách...

Bohužel jsem prošvihl vystoupení Kukuruzniku (Polikarpov Po-2). Nicméně... Vzhledem k tomu, že se jedná o nového zástupce leteckého parku v Mladé Boleslavi, řekl bych, že jej uvidíme ještě mnohokrát. Jeho kolegové Klemm L-25 a L-35 byly ovšem taktéž ozdobou. Navíc odstartovaly do šikmého ostrého slunce a s temnými mraky na pozadí. Fenomenální pro diváky i fotoaparátčiky...

 

4) Vystoupení akrobatická – Oblíbená, obvyklá a vždy excelentní záležitost. Jako již tradičně na tomto letišti v podání Martina Šonky (Extra 300SR), mnohonásobného vítěze domácích i zahraničních soutěží a jediného našeho zástupce na známých leteckých závodech mezi pylony Red Bull Air Race, a Radky Máchové a jejích Melody Boys. Tento čtyřčlenný akrobatický tým navíc naposledy představil své speciály Zlín Z-50. Od příští sezóny podle nejnovějších zvěstí z kuloárů začnou vystupovat s letouny XtreameAIR XA42. A to teprve bude fičák!...

Jen mě mrzí, že tentokrát nebyl čas si s „tetou Radkou“ popovídat. Sotva jsme se stihli pozdravit a už mi prchla z dohledu...

 

5) Prvoválečná ukázka – Tak toto byl letos jeden z vrcholů programu. A vůbec nevadilo, že oproti Pardubické AP bylo strojů o něco méně. Perfektně připravené vystoupení na zemi i ve vzduchu, do nějž se zapojily všechny mladoboleslavské vrány, plus rakousko-uherská pěchota (perfektně sladěná co do uniforem, výstroje i výzbroje! Žádní Pačuánci!!! Konkrétně jednalo se o místní LandwehrInfanterie Regiment No. 10 Jungbunzlau o.s., čímžto Vás, kamarádi, zdravíme a omlouváme se za drobnou chybu v původním textu...) a obrněný automobil Romfell. Celý letecký souboj navíc odehrával se na poměrně malém prostoru, takže bylo možné vidět a fotit v podstatě všechny čtyři stroje najednou. Páni kamarádi, palec auf! Akorát tedy, trošku nás zamrzelo, že se herr Oberstleutnant Knüppel nechal sestřelit tak brzy. Nicméně, musel. Čekalo jej ještě jedno vystoupení, nestihl by se převléknout. No a ty zákopy by to...  I tak ale, byla to důstojná připomínka celosvětového konfliktu, od jehož začátku za pár týdnů uplyne sto let...

 

6) Metoděj Vlach a další průkopníci – Závěr Dobových leteckých dnů je obvykle ve znamení návratů až k samotným kořenům letectví. Ani letos tomu nebylo jinak, byť podle programu mělo dojít i na hromadný průlet všech účastníků. Ten se ale zorganizovat nepodařilo, navíc se program dostal do lehkého skluzu. Průlet nahradily spíš skupinové odlety, což ale ani tak moc nevadilo. Ono totiž, a na to nemusím být profesionál, dostat do vzduchu takové množství různorodých aparátů a sladit je do jedné velké skupiny nebo proudu, to by si vyžádalo, odhaduji, tak hodinu času. Takhle to alespoň mělo spád. A letoun Metoděje Klacka,... tedy,... Vlacha,... spolu s nádherným malinkým Grade, byly prostě jako bonbónek na závěr naprosto dostačující. Byla to prostě létající nádhera. Směs plátna, lan, dřevěných tyčí a vzpěr,... a uvnitř člověk! Průkopník! Do té doby mohli takto létat v podstatě jen ptáci...

 

Jmenovat další povedené ukázky, musel bych zde postupně probrat jeden bod programu po druhém, proto zůstanu jen u toho podle mého názoru nejpovedenějšího. Samozřejmě, že i ostatní stroje, které se ve vzduchu předvedly, vypadaly naprosto úchvatně. Morava, Aero Ae-145, barevné kostkované Zlíny, Jungmanny a Stearmany, doprovázející své parádní vystoupení mohutnou kouřovou vlečkou, vrtulníčky Robinson, větroně, včetně trojvleku Šohaj, Krajánek a Orlík nebo akrobatického Lo-100, seskok parašutistů z „fabriky na vztlak“ An-2... A tak dále a tak dále... Samozřejmě nelze vynechat ani pozemní expozici, jíž zastupovalo množství historických vozidel – automobilů osobních i nákladních, zemědělských strojů a podobně...

A nezabránilo tomu ani počasí, které si s námi všemi celý den doslova hrálo. Pruhy temných mračen střídaly se s odpoledním prudkým sluncem, sem tam spadla i jemná přeháňka. Slunce však alespoň svítilo z té správné strany (když zrovna svítilo...), což bylo z fotografického hlediska doslova požehnáním. Samozřejmě to ale záleží především na postavení letiště. I zde to letos bylo poměrně alchymistické fotografování, ale výsledky jsou parádní. Minimálně tedy výsledky od profi fotografů a lidí s pořádnou výbavou...

 

První letouny z naší historie odlétli svoji ukázku, báječní muži na létajících strojích naposledy zamávali ze vzduchu všem přihlížejícím, naposledy ve vzduchu zavlála dlouhá bílá šála Metoda Vlacha a bylo po všem. Dál do historie už se v podstatě jít nedalo. Leda by někdo postavil repliku Kysibelky a vypustil ji zde do nebes...

Diváci si naposledy prohlédli vystavené letouny a vozidla a pomalu (a neochotně) počali se trousit k východům. I my v podstatě měli tím pádem vše hotovo. Nebo ne?...

Jistě, že ne! Nyní teprve přišla ta správná chvíle na pořádnou prohlídku několika výše jmenovaných skvostů, na níž jsme se nedostali v průběhu dne ani včerejšího večera. V uvolněné atmosféře, zesílené spoustou dobrých pocitů a nadšením z toho, jak se ten letošní DLD (skoro celý) skvěle vyvedl, měli jsme možnost i krátce pohovořit s piloty a posádkami. A pořídit desítky dalších a dalších zajímavých obrázků...

My se samozřejmě nejvíce zaměřili na válečné stroje. Ke Spitfirům jsme se dostali již v pátek, konečně, pomáhali jsme přátelům z Czech Spitfire Clubu jejich stroj sestavit. Nyní proto přišel čas na prozkoumání těch ostatních...

S posádkou létajícího člunu Catalina seznámili jsme se již ráno. Přičemž vznikla památná společná fotografie, na níž spolu s anglickými kamarády pózuje Matěj, třímající v ruce zmenšeninu bílé velryby (na poslední chvíli Jackvézem dodělanou v pátečních dopoledních hodinách...). Teď, po skončení letového dne, se sice již chystali vše sbalit a létající babičku zavřít, nicméně nás ještě na palubu vpustili. Mohli jsme si tak ten více než sedmdesátiletý skvost důkladně prohlédnout i zevnitř. Teprve nyní mohli jsme uzřít, o jak obrovský letoun se jedná. Uvnitř je tolik prostoru! V trupu by se dal pomalu sestavit menší ping-pongový stůl!!! Přitom, vezmeme-li to s velkým nadhledem, v podstatě se jedná jen o velké plechové necky s motory a křídly. Úžasný zážitek, díky, kamarádi...

Soudě podle nadšených výrazů ve tváři chlapcům v černých kombinézách nevadila ani přítomnost klasické pin-up girl, jejíž fotografování jsme aktuálně domluvili a u nějž jsme i aktivně vypomohli. Každý po svém. Někdo odháněl lid ze záběru, jiný hlídal fotografovo vybavení, další pomáhal s nasvětlením a odchycením posledních slunečních paprsků, případně fotil takozvané „backstage“. I posádka se přidala, ono to balení chvilku přeci jenom počká...

Se stejným nadšením vydali jsme se ještě jednou k P-čtyřicítce. Jednak pozdravit pilota a mechanika tohoto stroje, jednak poděkovat. A také zde nafotit pár fotek s modelkou. Ani zde nebyl problém a posádka nám fotografování bez problémů dovolila. Jen mechanik Francois obcházel kolemstojící čumily a fotografy a s úsměvem vyvolával: „Manýýýýýý... Penýýýýýséééééé... Máááj plejn...“ Jak by řekla moje žena, chlapi jsou všude na světě stejní...

Jen to fotografování u Trojana narušoval trochu Velký bratr...

 

Fotogalerie v samostatném příspěvku, po tomto následujícím...

 

No,... co říci závěrem? Jako obyčejně budu nařčen ze zbytečného žvanění a blafů. Jenže takovouto akci a jí podobné prostě nelze odbýt jen několika slovy, zvícími denního rozkazu. Nedokážu to, kdybych se sebevíce snažil. A ani nechci. Má-li s tím někdo problém, nechť článek odhodí či zavře webovou stránku...

Byl to opravdu letecký svátek se vším všudy. Každý si našel to své, nemyslím, že by z letiště odcházel někdo nespokojen. Potkali jsme mnoho přátel a kamarádů (osobně mě potěšilo například setkání s panem Jandou a Zdeňkem Hurtem, s Regim a jeho doprovodem, s Mydlářovic rodinkou, s boleslavskými aeroklubáky, samozřejmě s kamarády od Spitfiru atd...), mohli si s nimi, třeba i po letech, popovídat, takže to byla i akce společenská. Letos navíc umocněná tou krásnou kulatou desítkou. Jednoduše řečeno, nezapomenutelná sobota, minimálně na další dva roky...

Dobový letecký den ukázal, jakým směrem jít. I když se to neobešlo bez chyb a nedostatků, ale kdo je bez chyby? Alespoň je co zlepšovat. Už nyní si ale dovoluji odhadnout a vyslovit své hluboké přesvědčení, že bez jakékoliv pochybnosti tato akce aspiruje na nejzajímavější a nejlepší podnik tohoto rázu v Česku. Kamarádi, díky. Díky moc za nás všechny a za to všechno. Držte se a jen tak dál...