Velká hradecká Мixér párty...
... aneb Jak si užít a splnit pár dětskejch snů...
(Upozornění! Psáno ryzí žižkovštinou. Komu se to nelíbí, ať si... dá párek v rohlíku...)
Splnil se mi sen z dětství. Vlastně, hned několik snů, žejo. Svez jsem se s opravdickým závodníkem. A pozval Strejdu Legendu na pivo a klobásu! To by mě ani ve snu nenapadlo, když jsem coby smrádě stál ve Kbelích na letišti a s pusou dokořán pozoroval jeho kouzlení na obloze v kokpitu devětadvacítky...
On se teda bude starouš trochu hádat, žejo, ale... prostě je to tak...
Že je možný spojit poletuchy a rychlý auta, to už vím nějakej ten pátek. Konečně, závod mezi letadlem a závodním vozem (eventululálně motorkou) bejvá občas někde k vidění. No ale udělat na place skutečnou show pro příznivce hned několika odvětví automobilovýho sportu a k tomu si jen tak mimochodem střihnout i leteckej den? To jsem asi ještě nezažil. Jde to vůbec? Ale jasně, že jo. Minimálně v Hradci na letišti určitě...
Byl před náma všema krásnej a dlouhej den, o tom nebylo pochyb. Pro mě dokonce hódně dlouhej, páč jsem měl cosik už brzy ráno a pak ještě v noci následně. Takže,... no, moc vyspale jsem se necejtil teda. Ale vstávat se muselo, Matěj razil na STM závody do Ostravy a musel bejt v pět na Puento Negro. A vracet se pak domů? To nemělo cenu... Vyšlo to na pohodu na Hauptbahnhoff a i s kávičkou na rychlík. Jen jsem tak byl v Hradci s drobným předstihem v době, kdy kamarádi ze žatecký odbočky teprve lezli z kanafasu...
Bych nějak zabil čas a nemusel čekat u brány, vydal jsem se Hradcem napříč, hezky po nožičkách. Přes vodu, kolem Lékařský fakulty, skrzevá park,... travinami i domečkami,... krásně jsem se prošel, pokochal se probouzející se přírodou a mohl se věnovat ušlechtilejm myšlenkám. Jestlipak si Dablvenda i tentokrát obleče svůj typickej komenickej obleček? Jestlipak nezapomene doma štětku a koule... Ehm,... kouli... Bílýho kulíška...
Napiš to tam. Všechno. Hele, nemusí to ani bejt pravda, hlavně, když se to bude dát číst... (© Džej Ár)
Netrvalo dlouho, možná tak hodinku, hodinku a čtvrt, a už se zpoza rohu vynořila mašinka. No jo, Frankie vlastně říkal, že jich jede spousta. Tak to asi vzali hromadně služebním vláčkem... A skutečně! Za pár vteřin telefon a kde jseš, parde? Pod věží, kamaráde, pod věží...
A hned byl ten den veselejší! Přivítali jsme se, popovídali si, vyslechli krátký poučení, co kde najdeme a vyrazili do terénu. Každej za svým, za tím, co mu bylo nejmilejší. Frankie na autíčka, kde na něj čekala spousta přátel z dob, kdy ještě aktivně závodničil, kluci na letadla, my na pivko a klobásu. Aby se ty komíny dobře čistily, slečinko...
To svoje si tady našel fakt asi každej, aspoň, co jsem si tak všimnul. Na stojánkách blyštěly se vrtulníky a vírníky, letadla s vrtulí i bez,... i „náš“ brněnskej Delfín, opečovávanej veselými chlapci šalingradskými... Toho jsme ovšem využili (plánovaně) a chvílku pokecali. Dablvenda se se starouškem dobře znaj, tak si měli co říct, já mezitím pokecal s Michalem a společnou silou umístili jsme pod kabinu samolepku se znakem našeho klubu. No, dlužno říci, že se tam vyjímala. Ale už nevím, jestli vydržela vystoupení ve vzduchu. Fotky jsem zatím neviděl a já nemám sklo, abych to vzal s takovým rozlišením...
Zašel jsem i na autíčka, ale jen na chvilku. Byť ve mně zrála myš Lenka, že bych se snad i svez. Nějakým rallye speciálem. Sice, když neřídí Frankie, nebylo by to ono, ale lepší brabenec v hrsti, než Sralbotka ve Strakovce. Akorát že to vyšlo zrovna blbě, chystala se závodní vložka a lidí u pokladny bylo habakuk. Tak aspoň pár fotek. Rallye, silniční speciály, bugynu,... samozřejmě truck trialový stroje, offroady a nemohla chybět ani Tatra z Dakaru. Himl, občas by nebylo marný, mít možnost se naklonovat...
Nakonec jsem ale přeci jenom skončil na trávě před dráhou, přece nebudu poletuchám nevěrnej...
Bylo to tu především o vrtulníkách, to je jasný. Nicméně začátek nemohl obstarat nikdo jinej, než sólo gripen z Čáslavi. Sakrapes, to je ale krásná mašina. Jasně, pravověrní si začnou klepat na čelo, páč MiG je MiG. Ale jo, to je fakt. Jenže čas nezastavíš... Navíc, mohli jsme dopadnout mnohem, mnohem hůř. Takhle máme strojů sice jen pár a ve vzduchu by se udržely deset minut maximálně, kdyby něco křáplo, ale jsou aspoň moderní a krásný...
Neméně krásnej a ladnej, byť už toliko v kategorii retro, je ten „náš“ Delfínek. Náš, povídám. NÁŠ! Ne ze Slovenska! Bože, ten moderátor je ale pako... A ten zvuk! Strejčku Pavle, dobře jim to ukázali!...
No a korunu tomu všemu nasadil Petr Kopfstein na akrobatickým špeciálu. Ještě před ním ukázal se sice legendární Zlínek Padesátka, ale když nad letištěm zaburácí motor Extry, je o zábavu postaráno. A vůbec nevadí, že padaj kapky jako hrachy a půlka oblohy leží za neproniknutelnou vodní stěnou...
Hlavním tahounem programu byla především letecká záchranná služba. Organizátorem akce byla DSA, takže to bylo od přirození. Teda,... přirozený... Však taky hned na samotným začátku překvapila návštěvnictvo skupinovým průletem devítí vrtulníků. Zlatým hřebejkem ovšem byl zásah záchrannejch složek u hromadný nehody. Lidi jsou na silnicích čuňata, co si budem povídat. Když se do toho přimotá polskej kamión, vezoucí v Ýbrlandu narozený, u Talošů vyrostlý a ve Šwédistánu popravený čuníky, autobus, vezoucí důchodce na prodejní akci od Becka a blondýna ve Fábii, který po likvidaci půlky českejch Pandurů narostlo sebevědomí,... prostě je z toho karambol jako kráva. Hotová důvoda, jak by řekla babička. Masakr! Krev všude, nohy utrhaný, berle, protézy, ovar, játro... Děs, tyjo! A ještě to začlo hořet...
Jenže grilovačku pokazili hasiči. Zatímco několikero žlutejch vrtulníků kroužilo kolem a rozfoukávalo kouř, čekajíce na pokyny návodčího ze země, tito podnikli hasebný útok několikero houfnicemi... Proudnicemi... Hořely hektolitry handlovaného Hennesy, huspenina, hendikepovaným hrby, hokejky (Slovákům...)... Ale soptíci to udolali... Pomoh i jeden z vrtulníků, operativně bombardující vodou z bambivaku...
Záchranáři pak zachránili, co se dalo. Postupně do každýho z vrtulníků naložili nějaký ty božtíky (ještě žili, jinak by to byli nebožtíci...) a odvezli je ku zpracování, pozemní záchranka pak uspořádala vepřový hody. Ale všechno profi teda...
No a benga odjely jako poslední...
Poláci se Sokolem a kluci z Náměšti s Mi-171 přiletěli, jak se říká, s křížkem po funuse. I tak ale ukázali, co posádky i stroje dovedou. A vůbec nevadilo, že mezi nima a žluťákama je propastnej rozdíl mnoha tun plechu. A to vše s černočernou oblohou na pozadí... Ajta kuna,... asi bude to... Pršet...
Akorát mě teda mrzí, že nevím, kdo s tou Stojednasedmdesátkou lítal. Jestli to nebyl Cvalda třeba. Nebo Honza Doležal. Potřeboval jsem s nima hodit řeč... No nic, tak za tejden snad v Čáslavě, budu-li mít čas tam zajet...
No a vše dokonal Dan Tuček, páchající příspěvek do Gvýnesovky. Během patnácti minut (někteří odvážlivci tvrdí, že to zvládnul dokonce za čtvrt hodiny!!!) dokázal vzlítnout a přistát se sedmi různejma mixérama. Vcelku se u toho naběhal, ale fandilo mu celý letiště. Je to bouchač, po taťkovi...
Ceďák teda přišel. A pořádnej! Ne moc dlouhej, ale vydatnej. A co nám nestihlo zmoknout, to dokonaly vrtulníci, přistávající opodál. Zvedla se taková malá tsunami a bylo. Mladej Lišák byl durch i s kolem, jemnostpani Lišáková, jinak veselá a milá dáma, tvářila se zarputile na obrácený paraple a starýmu Lišákovi (nic ve zlým, jen rozlišuju, aby to všici pochopili...) udělaly se na lebce jezírka. S povděkem jsem kvitoval, že bavlněná tělňaška VDV tak dobře sákne. Aspoň mi nebude tak horko, no ni?...
Jen teda nevím, jestli na to pak měl stejnej náhled i Frankie. Kdo měl někdy doma zapařenýho zmoklýho psa, pochopí...
Malá fotogalerie... (ku stažení zde...)
No jo, byl čas se rozloučit. Lítání skoro už končilo a před klukama byla dlouhá cesta. Ještě pár posledních vzpomínek na různé letecké eskapády s děvčaty a lihuprostými nápoji, poslední stisky rukou a na Bělehrad...
Využil jsem nabídky a usadil se v kůží potaženém hlubokém sofa Frankieho bévépéčka, čímž se mi, jak bylo naznačeno na samém začátku, splnil jeden z dětských snů. Jen nebyl čas o tom moc povyprávět, bo odstředivá síla tlačila mě stále vzad. I toho traktoristu v Litoli, když se kolem něj modrej blesk přehnal vpodstatě po zadních s ohlušujícím řevem. Ale nakonec jsme dojeli ve zdraví a to všecičko probrali u nás doma nad hrnkem horkýho kafe... (Nabízel jsem i ovar s křenem, ale to Strejda Legenda odmítnul, řka, že drží tajli...)
Takhle dobrý, Jirko?...
Hele, co to teda nakonec bylo? Leteckej den? Autosalón? Předváděčka?... Ne, show. Skutečná neskutečná mixér párty...
Kamarádi, moc děkuju. A ahoj v Čáslavi, esli mi to vyjde...
