Stejně jako ve Starém Kolíně jest mým pomyslným cílem přestřílet Marvana, tátu všech hromových holí v okolí blízkém i vzdáleném, zde ve Dvorech bylo, je a bude nejvyšší dosažitelnou metou být aspoň tak dobrý, jako je Wulfi. Pak teprve má duše pokoj. Jenže, dosíci něčeho takového je stejně utopistické, jako že se pražští autobusáci naučí jezdit plynule. Kolikrát již domlouvali jsme se tajně nad žbrďolem horké kávy, že upilujeme jmenovanému mušku, rozštelujeme hledí, ohneme hlaveň, či do kávy přidáme Vyjágru, aby alespoň nějaká drobná šance byla! Nikdy se to nepovedlo. Jako ostřílený zápaďan vždy téměř od boku vystřílel svůj monogram do čela papírového soupeře, zatímco my v potu tváře sbírali uhynulé zajíce s kulkou v čele okolo střelnice. Holt, kdo umí, umí, kdo neumí,... sbírá zajíce...
Leč nyní, v teplý to den červnový, podařilo se to, v co jen málokdo z nás ve skrytu duše doufal. I mistr nad mistry nemá jednou za čas ten svůj den. Prostě a zkrátka, nasypali jsme „pašíkovi“ vše do jater. Ne snad, že by zajíců ubylo, vždycky něco uletí, někteří z nás by jistě mohli být nasazeni v jednotkách protivzdušné obrany státu. Ale nám to tentokrát vyšlo! A co víc, všechny medailové pozice spadly tak do klína členům naší odbočky, což se již dlouho nestalo. Nevím, zda to bylo náhodou, či naše kulky nasměroval sám velký Alláh, nicméně o kvalitě (možná náhodného) výkonu svědčí i fakt, že první tři (opět zdůrazňuji NAŠE) pozice vešly se navzájem do čtyřbodového rozdílu!...
Fotogalerie...
Wulfi z toho neměl lehké spaní, já s Jožkou naopak zářil blahem, vše ale toliko na oko. Sice si to započítáme do Mrázkovy ligy, ale všichni víme, že to byl hlavně trénink na nějaké větší klání typu Mrázkova memoriálu. Že se to nesmí brát všechno tak vážně a že šlo hlavně o zábavu. No ale,... stejně to raději Tondovi napíšeme. Je šéf, tak by nám třeba mohl zvednout prémie, ne?...
(Já vím, no. Ale zkusit jsem to musel...)
