Třista metrů za vteřinu...
... Schůze výboru Odbočky 30...
„Jo, to bylo tehdy, když jsem letěl Andulou do Stalingradu. Rusko shora, to je ale krásnej pohled. No a ty partyzáni, jak nás viděli, přeběhli zamrzlý jezero a schovali se do pšenice...“
Je zajímavý, že někdy se ty schůze táhnou, jako vařená nudle za bezdomovcem, přitom se nevyřídí skoro nic podstatnýho. Jindy probereme mraky věcí a když skončíme, najednou je ještě hafo času. Třeba jako teď...
No a tak se to pak dá využít k vzpomínání na starý časy, na zážitky z mládí, na trochu srandy a podobně. A člověk se dozví takový zajímavostě, o kterejch se mu doposud ani nezdálo. Třeba jako zrovna o tom lítání u Stalingradu...
„No jo, ale letadlo lítalo jen jednou za čas a bylo to na pořadník. Tak mi poradili, vem čtyři piva, jdi na věž a to se vyřídí. Tak jsem položil na stůl čtyři HMMM...gasty (to aby nebyla reklama nasucho...), řídící v rádiovce je strčil do trezoru a skazál: „Kagdá?“ Pak škrtnul posledního a mě napsal dopředu...“
Nic naplat starý flígři to měli v lecčems kdysi jednodušší. A měli i jiný možnosti. Tudíž i jiný a lepší zážitky, ke kterejm se dneska už nikdo nedostane. Bylo to, pravda, vyváženo mnohem větším nebezpečím a ohrožením života i zdraví, ale...
Dneska by těžko letci AČR rozvraceli národní hospodářství zakoupením několika lahví maďarskýho čůča, těžko by se zlili jako dogy a nadávali policemanům udatným do prasat a getsapáků...
Bože, tyhle vzpomínky miluju...
Poslůchaj, Antoníte, Ty náš předsedo,... opravdu to byla Andula? Nebyl to Junkers?... 
P.S.: Autorský dovětek – všechny víše uvedené repliky zakládají se na pravdě. Nicméně byly pro potřeby tohoto příspěvku lehce humorně přibarveny. Ráčej odpustit, náčelníku...
