(A to tu ještě nebyl náš Matěj, v současnosti a ještě zřejmě na dlouho nejmladší registrovaný (!!!) člen Svazu letců...)
Tuto Valnou hromadu, v první řadě společenskou událost než nějakou holou ouředničinu, plánovali jsme několik měsíců dopředu. Už jen najít ten správný termín zdálo se být občas nad naše síly. Vlastně jsme ani pořádně nevěděli, zda se sejde dostatek lidí, aby bylo reálné ji uskutečnit. Nicméně nálady a názory optimistů předčily svým zápalem a zaujetím skeptické křídlo (nic ve zlém, rovnováha je nutná...), rozeslaly se pozvánky a stále víc a víc bylo jasné, že PROSTĚ BUDE!!! I kdybych ty lidi měl postupně svézt na dvoukoláku...
Nadešel slavný den „D“. Nervozita stoupala úměrně tomu, jak tesáky Výborníků ocvakávaly nehty na rukou až ke konečkům. Přijedou? Povede se to? Nepokazíme to?...
Z původních osmnácti předpokládaných (a potvrzených) účastníků se stav postupně vykrystalizoval na jedenáct. Samozřejmě jsme s tím museli počítat, nikdo není nezničitelný a stát se může cokoliv. Nicméně i těch jedenáct považujeme za velký úspěch. Už dlouho nepodařilo se tolik lidí na Valné hromadění dostat. Někdo nemohl z rodinných důvodů, jinému to nedovolil vysoký věk, jinému vystavila stopku nesmlouvavá a v jistém směru nespravdelivá matka Příroda. Ti, kteří přijeli, byli však zárukou úspěšného posezení v dobré a přátelské atmosféře...
Navíc se v tomto ohledu podařila uskutečnit jedna naprosto báječná věc. My, relativně ještě mladí, dorazili jsme prakticky ve stejném počtu, jako naši generační předchůdci, kteří byli tím viditelně potěšeni. Ale to jsme byli všichni. Prostě a zkrátka, sešla se prima parta a bylo to znát...
Přeci jen museli jsme ale nějakou tu drobnou byrokracii vyřídit, s tím se nedá nic dělat. Vlastík Bažant ujal se řízení této sešlosti coby moderátor a musím sám za sebe říci, že to byla volba naprosto vynikající. Usměvavý vousatý obr s hlubokým klidným hlasem a duší vypravěče, co si více přát. Přivítal dorazivší účastníky a vedl nás od jednoho bodu ku druhému, přesně tak, jak jsme si program Valné hromady na samém počátku odsouhlasili. My, ostatní Výborníci, doplňovali jsme jej pak svými připravenými vstupy, zabývajícími se jednotlivými problémy. I když, vlastně ani o problémy nešlo, tedy z naší strany. Nic samozřejmě nemůže být nikdy jen růžové, ale z toho jakéhosi úpadku, do nějž se odbočka dostala v posledních letech, dokázali jsme se za poslední rok a půl vyhrabat do pozitivna. Tedy se zase zdá, a tato Valná hromada jest toho zářným příkladem, že vše funguje tak jak má. Nebo je to alespoň na dobré cestě...
Na samém počátku bylo nutné účastníky především hlouběji seznámit s tím, co je v současné době pro nás všechny nejdůležitější. Že se Svaz letců dostal, abych tak řekl, do srabu, to už je venkoncem veřejným tajemstvím. Stejně tak, jako že není příliš velká šance, že z toho nějakým způsobem vybruslí, minimálně určitě ne bez značných ztrát. S tím však my nemůžeme nic moc udělat, leda držet palce a modlit se k Sv. Františkovi z Donína...
Jediné, co jsme v tomto ohledu mohli, respektive museli, udělat, jsme úspěšně zvládli – byli jsme zaregistrováni na Ministerstvu vnitra. Dokonce jsme to, k nemalé radosti Výboru, stihli i přes drobné problémy a nedorozumění do Valné hromady. Konkrétně k pátému šestému (a kdo neví, ať si namáhá mozkové závitky...). Můžeme tudíž pokračovat v činnosti tak, jak se nám to celkem daří ten poslední půldruhý rok činit. Ono ani není v našem případě moc na výběr, každý z nás žije na různém konci rodné hroudy, nemůžeme se tudíž scházet pravidelně a pořádat akce hromadného rázu, jak mohu odbočky jiné. Jsme holt v tomto (a nejen v tomto...) ohledu tak trochu specifičtí až unikátní. Svým způsobem to však přináší i své výhody. Nemůžeme být každý všude, anóbrž je možné, aby každý byl někde. Tedy co se pokrytí týká, jsme na tom pomalu lépěji, než Ou Tů. Jedním ze zásadních úkolů tudíž je, abychom každý navštěvovaly akce ve svém okolí a reprezentovali odbočku podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A vše samozřejmě důkladně zaznamenaly, by se mohlo pokochat oko kolegovo na druhém konci hroudy a příští generace jakbysmet...
A že těch akcí teď před létem je a bude! Konečně, není to tak dávno, co jsme se vrátili z Aviatického svátku pod nebem perníkovým. A nyní je před námi akce neméně úžasná, vpravdě epochální, jak i sám název praví – Dobový letecký den na letišti pod Chlumem. To je tam, v městečku sloucím Jungbunzlau, odkud škůdka do celého světa slávu a potěchu motoristům roznáší...
Narážím na tyto dvě akce zcela záměrně, to je jasná věc. Rád bych totiž touto cestou organizátorům obou upřímně poděkoval. Za sebe i za nás všechny. Vím, jaké jsou se vším potíže co do byrokracie, stejně tak dobře vím, jak těžké je sehnat na podobné události peníze. A že jich není nikdy dost. Přesto kamarádi z obou organizačních týmů dokázali najít v sobě ještě další malinkatý kousek již tak rozdané své duše a zajistit pro naše členy zvýhodněné vstupenky. Pánové a kamarádi, velké díky Vám a klobouk dolů...
Vlastně se těch peněz týkala i další část našeho společného posezení. Zpráva o hospodaření a ekonomické situaci, jakož i o správnosti konání klubového Skrblíka, je nedílnou součástí každé Valné hromady. Nejen tedy, že je. Ona být musí. Proto jsme následovně s Jendou Vlčkem, ostrostřelcem zvaným též Wulfi, projednali co, kde, kolik a hlavně za kolik. Je to jednoduché a nebudu to zde rozebírat do podrobností. Jak pravil klasik, jsou:
Požadavky – neskromné
Zdroje – omezené
Výdaje – nekončící
A teď, babo, raď...
Ale i to jsme tak nějak zvládli a čekají nás samá pozitiva a sociální jistoty...
Nadešel čas věnovat se organizačním záležitostem. Zní to vznešeně a komisně zároveň, ale byly to věci již příjemnější. Nemohl se toho tudíž ujmout nikdo jiný, než čestný předseda odbočky, Jožka Křena, řečený Baron. Naštěstí i on je, kromě starého a zkušeného velitele, i dobrý vypravěč. A v našem případě i živý archiv odbočky, neb je jedním z jejích zakladatelů...
Na úvod, aby i nám mladším přiblížil něco z historie, pohovořil o okolnostech vzniku Odbočky 30. Vzal to samozřejmě z gruntu, jak se říká, a v souvislostech. Takže neopomněl probrat též už tolik propranou ze všech stran situaci ve Svazu. Z našeho pohledu však zcela nejzajímavější byl jeho návrat k nejzajímavějším mezníkům v historii odbočky. Zejména k osobě pana generála Mrázka, hrdiny, našeho vzoru a velkého patrona. A k událostem, jež vedly k pojmenování odbočky jeho jménem. Měli jsme tak jedinečnou možnost slyšet o vpravdě unikátních chvílích ze života tohoto slavného bojovníka a nebeského rytíře, a co víc, vzhledem k tomu, že byla k dispozici i Kronika odbočky, mohli jsme některé záznamy z těchto okamžiků shlédnout i na vlastní oči. Máme skutečně být na co hrdí! A jsem si jist, že kdyny tady pan generál byl,... a on tu s námi je,... měl by radost. Cítil by to, co mi víme a co je naší svatou povinností. Nést odkaz jeho a ostatních statečných bojovníků dál. A nezapomenout...
V rámci tohoto již více společenského dění a povídání měli jsme následně tu čest vyjádřit náš společný dík těm z nás, kteří se velkou měrou zasloužili o čest a slávu letectví a odvedli spoustu užitečné a poctivé práce pro naši odbočku i Svaz letců...
Už na přelomu zimy a jara byla Václavu Bäumlovi na návrh Výboru odbočky udělena medaile Za zásluhy Svazu letců ČR. Co nás k tomuto návrhu vedlo, to už bylo několikráte napsáno. Zajednak pan Bäuml, pln nadšení a síly, oslavil v lednu naprosto neuvěřitelné devadesátiny, zajednak za svoji předlouhou kariéru letce a instruktora strávil ve vzduchu více jak 11 tisíc hodin. Když si dáme tu práci a přepočteme to na dny,... hmmm,... vychází to na víc jak jeden a čtvrt roku v kuse!!! Spočítat, kolik letců prošlo jeho rukama, je zhola nemožné, vyjmenovat všechny typy letadel by zabralo minimálně další tři dny. Konečně, mnozí z našich členů se s ním poprvé setkali právě v některém z československých aeroklubů. Přesto z něj kromě velké životní síly stále vyzařuje skvělá nálada a velká skromnost...
Naše poděkování zasloužili si v nemenší míře i další kamarádi a kolegové – Karel „Charlie“ Jareš za svoji práci ve Výboru a ve funkci předchůdce Tondy Lenerta na postu předsedy odbočky a Honza Adámek, dlouholetý člen a obětavý pracant, jenž nás před pár týdny opustil a zakotvil u sousedů v Odbočce 26. Z rodinných důvodů nemohl se však valné hromady zúčastnit. Přesto i jemu patří dík a přání všeho dobrého a mnoha úspěchů v nmovém působišti. Charliemu mohli jsme popřáti osobně, neb na Valnou hromadu dorazil. A ani on nedokázal skrýt velké překvapení a trošku i dojetí. Avšak skromnost stranou, zasloužíte si to...
Součástí společenské části programu bylo i představení se nových členů odbočky. Stručně a krátce, žádné dlouhé proslovy. Jen pro informaci, aby ostatní věděli, o koho se jedná a co má vůbec společného s létáním...
Je velmi potěšující, jak již jsem se zmínil, že za ten poslední rok a půl od minulého hromadění, obohatilo naši odbočku šest nových členů. A záměrně říkám ono „obohatilo“, neb ač nikdo z nás není letcem v tom pravém slova smyslu (byť kolega David Klvaňa na „papírech“ na ultralight usilovně pracuje. Ale v jeho případě nenapadá mě nic jiného, než: „To naučíš i opice lítat líp...“). Samotné snížení věkového průměru je totiž už tak doslova dar z nebes. Co bychom si namlouvali, nikdo nemůže žít věčně a každý z nás jednou zaklepe na nebeskou bránu. Je zde však nyní nadějná vyhlídka, že to na samotnou existenci naší odbočky nebude mít vliv. Osobně to nehodlám v nejbližších letech „zabalit“ ani já, takže... A vzhledem k existenci Mrázkových vlčat, tohoto dorostu naší odbočky, který ostatní letecké svazáky přivádí od rozpaků až k poťouchlým úšklebkům, je jasné, že dnešní špunti to jednou po nás přeberou. A snaží se již nyní, to mohu potvrdit...
Představili jsme se postupně, aby to bylo spravedlivé, tak dle abecedního pořadí. Já jsem patla, já podzemník, já šmelinář s chalupami, ten se hrabe v drátech,... tady jsme si ale všichni rovni. Minimálně z toho důvodu, že nám jde o to samé. A že nás spojuje láska k letadlům a upřímný obdiv k lidem, co usedali a usedají do jejich kokpitů, aby překonali s nadšením fyzikální zákony. My to nedokázali, jsme však duše aviatické a nadšené. Každý můžeme nabídnouti něco, modelařinu, slohové nadání, břitký intelekt, odborné znalosti,... nadšení a neutuchající entuziasmus...
Já nevím,,, tímhle bych to asi zakončil. Setkali jsme se a bylo nás oproti očekávání poměrně dost, což je příslibem do budoucna. Chápu, že nemohou dorazit někteří ostatní členové, byť by nakrásně chtěli. Ale co nám brání v tom se sebrat, sednout do vlaku a zajet je navštívit? I o tom přeci je ta naše odbočka. Držet při sobě a s hrdostí nést ten překrásný prapor s třicítkou ve spárech zlatého brabčáka dál. A věřit, že za rok se tu všichni sejdeme ve stejně bohatém, ne-li ještě větším, počtu...
Fotogalerie...
Přátelé, kamarádi,... buďte zdrávi a šťastni. Myslete pozitivně. Přeji Vám všem jménem nás všech čisté nebe, slunce v duši a samá šťastná přistání...
Zápis z VH ke stažení...
