Target for tonight...

20.11.2013 22:02

… Podvečerní nálet na Pálavu...

Good afternoon, gentlemen,… target for tonight is... Pálava...

 

Modří jezdci nebeští odstartovali. Takovou sestavu, tolik hvězdiček v jedné posádce, letiště Brno-Tuřany dlouho nezažilo. Považte sami: pilot – podplukovník, navigátor – plukovník, posádka – plukovník, fotoaparátčik – no,... ten to kazil, toliko obecní pytlák. Zase ale, kibic, fotoaparátčik, matla a čmáral, nahrazující kvalitu nadšením...

 

Opustili jsme konferenční sál na Univerzitě obrany pod Špilasem v podstatě už před koncem a zamířili na jiho-východ, na Tondovu domovskou základnu AFB Tuřany. Spěchali jsme neb slunko klonilo se rychle k západu a nás čekal ještě malý vzdušný výlet. Malý skok pro nás a velký pro lidstvo? Ne, to se říci nedá. Velký skok pro nás je pravdivější označení. Kdy se sem zase dostaneme, navíc v takové silné sestavě...

I přes houstnoucí provoz v brněnských ulicích netrvalo dlouho a před námi vyrostla typická budova odbavovací haly letiště. Trochu hranatá Mořská houba řekněme (vystřelím nyní doslova od boku, ale že by pan architekt Kaplický? Zadní střelec Jimmy z posádky Nebeských jezdců?...). Nás však čekalo odbavení u závory na základnu a cesta bokem mezi úly. Tam, kde sídlí kamarádi z Blue Sky Service...

Nerozkoukávali jsme se nijak dlouho. Rychlé převléknutí z těsného svazujícího obleku do pohodlného civilu a hurá do kabiny. Přátelský Zlínek Z-43 „X-Ray, Oscar, Fox“ již stál připraven před ÚLem. Pro Jožku s Vlastíkem nebylo zrovna jednoduché se do kabiny dostat, ale kamarádi pomohli. Tonda zavelel“ „Připoutejte se, nekuřte!“ a zahájil startovní proceduru. Zatímco pak Jožka studoval v mapě, v motoru zabublalo, vrtule sebou párkrát trhla, vyvalil se kotouč namodralého dýmu a motor se rozeřval naplno. Ještě motorová zkouška,... koně pod kapotou se bouřily a celý stroj se třásl nedočkavostí... Pak už jen vyčkat na pojížděcí dráze, až dostaneme od řídícího provozu pořadí na vzlet. Bacha! Boeing! Skrčte se!...

 

Těsně vedle! Uf!... Obr přistál a odroloval, Cessna před námi odstartovala a dráha byla volná...

 

„Navigator to skipper! Set course one two zero. Roger, one two zero...“

 

Dalo by se vznášet donekonečna. A nikdo z nás by proti tomu jistě nic neměl. Jenže my se museli vrátit před slunka západem. Čemuž odpovídala i zvolená trasa. Po startu zamířili jsme dle instrukcí vpravo a nabrali požadovaný kurz. Nevyznám se v letecké navigaci, školení mě zatím ještě čeká. Nicméně s odstupem lovím v paměti a hledím do mapy,... Rajhrad, Ořechov, Židlochovice, vrcholky Nových hor pod námi tak blízko, že by člověk mohl zajícům počítat blechy... Zhruba na této trase jsme se drželi, každopádně však zamířili jsme především nad Jožkovo rodiště... Ano, támhle to bylo. Tam v tom domečku narodil se před pětaosmdesáti lety a pár dny. Takový malý ušatý křikloun,... kdo by to byl řekl, že jednou bude pilotem?...

Zakroužili jsme nad kostelíkem a obrátili čumák Zlínku ku Pálavě. Pálavské vršky tyčily se hrdě do mračných výšin, osvětlované nízkými rudnoucími paprsky podzimního zapadajícího slunce. Čím blíže jsme jim byli, tím krásnější pohled se nám otvíral vůkol. Kraj vína, kraj krásné muziky a přátelských Jihomoraváků. A kraj s obrovskou historií. Vždyť esíčko silnice vedoucí napříč olejově klidnou hladinou Nových mlýnů končilo pod kopcem v Dolních Věstonicích. Je tu snad někdo, kdo by nečetl knížky Eduarda Štorcha a nevěděl nic o věstonické Venuši?...

Vlastně, kamkoliv se člověk otočil, našel nějaké známé místo. V dáli na západě chrlila oblaka páry jaderná elektrárna Dukovany. Támhle kousek od Brna je slavné slavkovské bojiště a Mohyla míru, tuhle Heršpice, proslavené hořící hospodou Hrbatý hrozen, nad Brnem Moravský kras... Křenovice, rodiště našeho patrona generála Karla Mrázka... Zemský ráj to napohled...

 

„Prosím, držte kurs, pane kolego. Jste o stupeň mimo...“ „Jerry fighter! Tvelwe o´clock!“

 

Ne, klid, to jen před námi jde na přistání Cessna, co startovala jako první... Bože! Jen kdyby to tak rychle neutíkalo. Než jsme se nadáli, objevilo se vlevo pod námi tuřanské letiště. Na tuhle nudli máme se trefit? S Tondou za knyplem bez problému...

Rychlý sestup, podrovnat, podržet a sednout jako do peřinky. Trochu to zadrncalo a už jsme byli znovu mezi ÚLy. Motor utichl a bylo po všem. Příjemné věci vždy utíkají moc rychle. Je ale pravda, že stejně rychle zapadalo i slunce. Což jsem ocenil zejména já, coby fotograf. Neváhal jsem se pro pěkný záběr vydrápat i křovím na vrcholek jednoho z hangárů. Káva s ostatními chutnala posléze mnohem lépe...

 

„Are you sure your bombs hit oil cisterns, sergeant?“ „Yes, sir! Pictures from the camera will show you that too...“

 

Na Jižní Moravu padla večerní temnota. Rozloučili jsme se s přáteli a vydali se na zpáteční cestu. Nikoliv však ještě úplně. Nemohli jsme odejet a nenavštívit pomník československých letců před letištěm. Vidět už na něj sice moc nebylo, ale to nám přeci nebránilo vzdát hold našim hrdinům...

Až pak zamířili jsme opět do centra jihomoravské metropole, na vlak domů. Poslední potřesení pravicí s Tondou a pak už jen... Čekat! Nad Maďarskem řádí kotláři, tak to má půl hodiny! To se ale dožene. No baže! Máme přeci nejlepšího a nejrychlejšího „zugfíru“...

 

P.S.: Fotografie ke stažení v původním rozlišení zde...