Tady je (nejen) Peřinovo...
... aneb Jak jsme získali vrtulník...
Si tak sedím, dojídám první letošní smažený řízky z čerstvě nalezenejch hřibů a vzpomínám. Kdy naposledy se někomu podařilo adoptovat vrtulník za dvacet litrů světlýho ležáku...
Někdy se tak přihodí, že člověk neví, do čeho/koho píchnout. Jindy to vyjde zase tak, že by se nejradši rozkrájel sám. Nicméně, stále platí okřídlené pravidlo, že umístit svůj nadměrně vyvinutý muscullus gluteus maximus na dvě židle jaksi nělzjá. Natož pak na tři...
Já se tudíž musel, chca nechca, rozhodnout mezi Dnem otevřených dveřích na základně v Čáslavi, křesadlovkovejma závodama poblíž Draslovka City a koncertem třeskutě propagandistickýho, hustokrutě megadrsně brutálně nebezpečnýho ansámblu...
Ой, блин...
Při pohledu na úvodní foto však musí být každýmu jasný, pro co jsem se rozhod. Teda,... na prvním místě, páč jsem to nakonec nakombinoval v podstatě všechno...
Jenže jak to tak obyčejně bejvá, nejel jsem do Čáslavi toliko na čumendu. Používám pro tento případ výrazu „služebně“ nebo „pracovně“ (vypadá to zajímavějc...). Věda, že budou na akci vystupovat naši modří kamarádi z 22. zVrL v Náměšti, přibalil jsem na cestu takovej malej drobnej pozdrav od nás všech. Od milovickejch dětí ze ZŠ T. G. Masaryka, od nás z Leteckýho klubu gen. Karla Mrázka, DFC, DSO a taky od kamarádů ze Žatce. Ehm,... tekutej pozdrav. Ale domluvili jsme se na tom. Dvacet litrů pořádně uleželýho pivečka z Kounic. Speciální edice k 20. výročí založení naší odbočky, samozřejmě s naším patronem na etiketě. Aby měli kamarádi v Afganistánu na misi na co vzpomínat. Případně mohli spláchnout prach divnýho (divokýho) východu, až se vrátěj...
Teda pokud jim to mezitím na letce na báru nevyžblunděj...
Jen teda,... ten kilometr z parkoviště na plac s víc než dvaceti kilama nákladu... Uf...
Poslušně hlásím, že primární cíl byl splněn! Očekával jsem sice, že zásilku předám Vejnymu, anžto byl spolupachatelem celýho projektu Biskaj. Ale v tu dobu se nacházel u mašiny na neveřejný části letiště. Takže to „odnesl“ (a odnesl) Dohny, aktuálně se nacházející u vrtulníku na statický ukázce. A bylo to přímo královsky geniální, i když neplánovaně. Na statice totiž stál „Kosťa“ - bitevník Mi-24/35 v kamufláži podle liberatoru slavný 311. (československý) bombardovací perutě RAF z doby, kdy lítala u velitelství pobřežního letectva (Coastal Command)! Slovo dalo slovo, baterie ležáku z Kounic byla naložena do „pumovnice“, a na dveřích pilotní kabiny z ničehož nic zjevila se samolepka našeho Klubu. Vlastně, když o tom tak přemejšlím zpětně,... dá se říct, že jsme tím pádem Kosťu adoptovali? Snad z toho kluci nebudou mít průšvih...
Mimochodem, nemohu nevzpomenout na slavnej československej spitfire, jenž kdysi dávno nesl na závěsnících pod křídly sudy s pivem. Navazujeme na tradici?...
Jinak byla pro mě a taky pro Matěje, neb se vydal do Čáslavi se mnou, tato akce spíš společenskou událostí, než jen koukáním po letadlech. Pravda, díky časovýmu rozpoložení měli jsme možnost zřít značnou část programu, byť jsme s tím vlastně nepočítali. Ale mnohem cennější byla setkání se spoustou kamarádů a známejch. Počítám s tím, že budu jako tradičně pohaněn, že jsem ještě zapomněl na Láďu, Frantu a byl tam i Kadel. Inu aléééé,... nejsem nejmladší, paměť už mi vynechává...
Tradiční již, přesto neopakovatelný a příjemný, bylo setkání se Strejdou Legendou a jeho bandou žateckejch luftpirátů. Dablvenda celou show spolumoderoval, tak na nás tolik času bohužel neměl, ale s ostatníma klukama jsme v podstatě strávili půl dne. A mělo to svý výhody, přiznávám. Sprostě jsem využil jejich dobroty a připojil se na stojánce, bych mohl z bezprostřední blízkosti pozorovat nahazování a pojíždění hradeckýho miGu-15UTI. To se neokouká a neoposlouchá...
Vlastně, když o tom tak přemejšlím, spáchali jsme vpravdě takovou malou schůzi. Takový výjezdní zasedání přímo na place, kdy se z kolem bloumajících Žatečáků, mě a Vejnyho utvořil kousek vedle spitfiru debatní kroužek. Na chvilku mezi nás zavítal dokonce Stréc Olin. Nevím sice, jestli mu spojení Žatec-Milovice nepřineslo chmury na duši (modří vědí), ale z pohledu mého osobního to bylo setkání příjemný. A vždycky bude, ať si kdo chce, co chce. Intriky a politika stranou, pane plukovníku...
Společně jsme se potulovali samozřejmě i po ostatních částech stojánky, díky čemuž naskytla se mi konečně příležitost poprvé v životě na vlastní oči zblízka vidět Eurofighter Typhoon. Pořádná almara, jen co je pravda! Vedle něj se teda trošku krčí i Panavia Tornado od letky Werner Molders, byť je to jen optickej klam. Tornado je taky pořádnej vzdušnej křižník...
Mimochodem, když jsem se zmínil o Patnáctce, bylo mi velkou ctí a potěšením se zase po dlouhý době setkat s Míťou Milotou. Zdravím Tě, parde, a hlavně zdraví!...
Samozřejmě nemohl jsem vynechat příležitost pozdravit i Víťu Klímka, jehož velkoobchod s modely, nálepkami, obtisky, hrnky, skleničkami, oblečením, papučemi, deštníky,... prostě se vším, co by se leteckým příznivcům a poletuchám mohlo hodit,... jako vždy přitahoval davy zájemců. Snad nám kolegyně odpustí, že jsme jí ho na chvilku ukradli...
Vždy mezi nejpříjemnější setkání řadím (a budu řadit) pokec s Jardou Klackem. Dneska tady byli s mamkou jen na koukačku, žádný lítání. Obávám se, že v tom povětří, jež se nad čáslavskou plocho prohánělo, by asi mladoboleslavský vrány nahoru stejně nemohly? Co? Že jo? Ale šak jo, vždyť já vim, že s tím dokážete i couvat. Natolik už Vás znám, kluci...
Takhle zase ale mohli jsme si v klidu popovídat a prohlídnout si společně ty skvosty největší – repliku Spitfiru od kluků z Czech Spitfire Clubu a vedle ní stojící L-159 ve speciální kamufláži podle spitfiru, na němž lítal sám Generál Nebe – František Peřina!...
Vůbec jsme se kolem těchto dvou strojů motali tentokráte v míře, jíž bych označil jako zvýšenou. S Joe Vochyánem, Sašou Sadeckým, Dibym a ostatními máme si vždy o čem povídat. Navíc, ať si říká, kdo chce a co chce, silueta spitfiru nikdy nezklame. Na každé akci, na níž se ukáže, ať už je to letecký den, pietní akt či veletrh ponožek, je tento ladný stroj s přenádhernou tříbarevnou kokardou pod kabinou skvostem největším. Však se taky u RAFáků obvykle tísní davy zvědavců a fotoaparátčiků...
Spitfire a Alka. Toto spojení přímo vyzývá k využití na nějakou slavnostní příležitost. A o takové na čáslavském letišti nikdy nebývá nouze. V tomto případě bylo „využito“ přítomnosti pana generála Emila Bočka. Již samo setkání s tímhle úžasným „dědouškem“ (opět zdůrazňuji, že se nejedná o zesměšnění osob dříve narozených, ale o láskyplnej terminus technicus...) je slavnostním okamžikem pro nás všechny. Navíc, Emil stále srší humorem (Ó, jak mě mrzí, že jsem se nemoh vydat v pátek večer na letiště do Mladý Boleslávky, kde byl v rámci akce „Muzejní noc“ pan generál čestným hostem...) a elánem, jako správnej stíhač. Tudíž když se zjevil vedle Alky, rozhodně nebyl důvod odejít. Naopak...
Během několika málo minut se totiž v místě objevil i sám velitel základny plk. Petr Tománek, aby v sousedství těhle nebeskejch ořů slavnostně předal gen. Bočkovi důstojnický mečík vz. 24 (nicméně za toto pojmenování bych ruku do ohně nevstrčil. Dýka snad? Nepamatuju si to, jen střílím od boku...)...
Ehm,... byli jsme u toho...
No a teda ty nebeský vystoupení? Jo, jo, byly. Motory burácely, až ušiska zalejhaly. Po úvodním skupinovým průletu MiGu-15, dvou gripenů a dvou L-159 se postupně všechny stroje představily i v sólový ukázce. Zatímco stříbrnej šíp z Hradce svištěl oblohou tak, jako více než před půl stoletím, pilot gripenu (s čerstvou licencí na předvádění na leteckejch dnech) předváděl, kam až technika do dneška pokročila. Otáčel se téměř na pětníku, přecházel z maximální (pro air show povolený) rychlosti do minimální, vše s mohutným plamenným ohonem za ocasem a kondenzující se párou na křídlech...
Naši kluci z Náměšti předvedli vzdušnou spolupráci dvojice vrtulníků Mi-171 a Mi-24/35 a opět tak dali připomenout na dávné časy, kdy svět udivovali naši letci na mixérech svým dračím tancem. Nás to ale těšilo ještě víc, bo na palubě bitevníku seděl jako člen posádky jeden z nás Mrázkovců...
Burácející mašiny armádních letců vtipně a nápaditě střídali naši akrobatičtí kouzelníci. A to jak ve skupině Flying Bulls, kterou ještě donedávna vedla „teta Radka“, tak sólo. To když vystartoval Martin Šonka, aby dokázal, že letadlo umí vlastně i to, co neumí. Že prostě jde překonat i běžný zákony fyziky, aniž by se ulomily křídla, udělal uzel za kabinou, či se svíčková s knedlíkem a brusinkama vtipně rozprostřela po kokpitu...
Čáslavský Alky samozřejmě excelovaly ukázkou útoku na pozemní cíl, při který byly ve velkým použitý pyroefekty. Nic naplat, když to bouchá a rámusí, je to všecičko takový opravdičtější. Jen teda,... když tak pozoruju, co furt vymejšlej soudruzi v Bruselistánu ohledně zbraňovejch restrikcí,... aby nakonec ty Alky neměly povolení shazovat jen tenisáky...
Nad čáslavským letištěm se ale neproháněli jen letci od nás z český kotliny. Pokaždý jsou pozvaný i hosťáci ze zahraničí. Za sebe musím říct, že mě mrzí, že Typhoon a Tornado byly jen na statice, protože Tornado ve vzduchu, to je prostě mazec. A „Typhie“ dozajista taky, což ovšem z výše uvedenejch důvodů nemůžu potvrdit...
Stejně tak F-šestnáctka s polskejma piškvorkama na ocase. Docela by mě zajímalo, co s tím Pšonkové dovedou. Falcon se ale v letu přeci jen ukázal, konkrétně s belgickým žokejem za knyplem. No, mám-li bejt objektivní, nebylo tady v sobotu asi letadlo, který by nadělalo takovej rambajs...
Jakej to kontrast proti plátěnejm mouchám, který ve srovnání s mnohatunovejma mašinama představovaly lehoučký plátěnky Tiger Moth, Piper Cub nebo bezpilotní letounky z VHU! Nicméně právě ten kontrast činí pokaždý takovouhle akci barvitější a rozmanitější...
A tady jsem to musel v podstatě upíchnout. Bylo na čase se odebrat ku domovu. S těžkým srdcem, protože ukázky pokračovaly. Cestou na parkoviště kolem vystavenejch proudovejch brusů – MiG-15, MiG-21 a Su-7 – jež v dobách nedávno dávnejch i dávno nedávnejch brázdily nebe nad Československem (mnohdy pod taktovkou někoho z kamarádů...) zahlídli jsme z dálky ladný baletní pohyby bitevního vrtulníku Augusta. Při odjezdu nás pak provázela akrobatická skupina Patruille Suisse na F-pětkách. Několikráte přeletěla nad našima hlavama, zatímco jsme se vzdalovali od čáslavskýho letiště. Ještě kouř z dýmovnic místo zamávání a adieu...
Ke stažení zde (balíček ve formátu .RAR o velikosti 2GB)...
No a ten nejvíc nejsladší a nejsuprovější bonbónek celýho dne? Ještě, než jsme stačili dojet do Milovic, už jsme měli v mobilu obrázky z baru na letce v Náměšti. Náš tekutej pozdrav dorazil v pořádku, jakož i pozdrav od Dvojvendy a jeho luftpirátů. Ba co víc, dorazil na palubě „našeho“ Kosti, doprovázen panem generálem Emilem Bočkem! Tož, kluci, na Vaše. A hodně štěstí...
