Století vzdušných bojů...

03.06.2012 02:26
... "Aviatická" očima insidera...

©Pytlák
 
„Přestaň konečně čumět na ty letadla a ty ženský a to všechno a začni mě vnímat!...“ Stěžejní hláška nedělního večera a mnoha dalších následujících, jak ji zaznamenal nejmenovaný kamarád (U nás to tak naštěstí nebylo...) po návratu z letošní Aviatické pouti. No jo,... ale může se člověk divit, že se my, duše vzduchem ošlehané, sluncem sežehnuté a kerosinem provoněné, nedokážeme od té krásy odtrhnout?...



Letošní letecký svátek v Perníkové Lhotě, neb nazvat tuto již tradiční akci nějak jinak by bylo pohanou, byl pro nás v mnoha ohledech tím NEJ. Alespoň co já pamatuji. I když, zrovna asi největší, to bych neřekl. Letadel zažil jsem tu již i více. Nicméně rozhodně bych ho nazval asi nejlepším. Nejúžasnějším. A také, a to zcela bez přehánění, po fyzické stránce nejnáročnějším. Však také na zpáteční cestě nocí do Milhausovic drželi všichni svatí nade mnou se svýma ochrannýma rukama zostřenou hotovost a Fábinka řídila sama. Ne, to přeháním. Ale do postele jsem dopadl vyždímaný na samé dno a dával se dohromady ještě několik následujících dní. Ale ty zážitky!...

Avšak ze všeho nejdříve, než se stručně rozepíšu o letošní Aviatické pouti, musím touto cestou vyslovit jedno velké poděkování. A to organizátorům, zejména pak panu Jandovi, za poskytnutí volných vstupenek pro členy naší Odbočky 30 „gen. Karla Mrázka, DFC, DSO“. Vím, že to při omezených zdrojích a při napjatém rozpočtu byl vpravdě heroický čin...

I letošních oslav nebeského umění současných i dávných hrdinů zúčastnil jsem se jako takozvaný „insider“ nebolik vnitřník. Nebaví mě jen tak očumovat krásy vůkol a snažím se přidat pomocnou ruku, v mém případě tedy spíš objektiv. Samozřejmě to má své výhody, to nepopírám, dostanu se tam a tak, kam a jak jiní nikoliv. Nicméně se tím pak snažím obohatit i ostatní, kteří neměli tu čest, štěstí nebo čas do Pardubic na letiště přijet. Můj pohled na celé dění je tak poněkud ovlivněn a asi není příliš objektivní. Proto pokud někdo nesouhlasíte s mým názorem či závěry, řekněte si: „Je to trouba!“ a pokračujte ve Vaší bohulibé činnosti. Ono totiž,... to je stejně tak jediné, co můžete udělat...

Na Pardubice vydali jsme se letos v zesílené sestavě. Až ze vzdáleného Písku dorazil Jackvéz, já se přesunul Polabím jen kousek proti proudu veletoku, Michal to měl prakticky za bukem. Následně dorazivší Motýl s holkama jakbysmet (kdyby jen náš Matěj tušil, že tady Lucka bude...), Siky s Markétou dorazili od Jungbunzlau a druhý den přijedší Bóďa, řečený „Stříbrný generál“, kopíroval moji trasu vlakmo. Tedy kopa lidí. Co, kopa,... celá hrouda! Hromada! Kopec lidí!... Proti celkové návštěvě byli jsme však onou pověstnou hrstkou...

Paradoxně jsem se letos nevěnoval až tolik dění ve vzduchu. Samozřejmě jsem nemohl vynechat válečné a poválečné vrány či roury a i další ukázky, nečučel jsem ale do oblohy po celou dobu tohoto víkendového 3D-divadla, jak sami organizátoři Aviatickou pouť prezentují. Jednak to bylo způsobené mým fotografickým vybavením, přeci jen s „krátkým sklem“ nebudu fotit letecké ukázky. To by nebylo nic moc vidět. Druhak jsem měl v úmyslu podrobněji prozkoumat spíše pozemní techniku, autopark vá- i pová-lečný, spojenecká a nepřátelská ležení, zázemí a podobně. Poměrně dost času strávil jsem tudíž s kamarády z klubů vojenské historie, s nimiž se zde i jinde potkávám již řadu let. Pak samozřejmě na stojánkách, v zázemí a také ve VIPce, abych zachytil a uchoval pro příští generace nadšené i dojaté tváře hostů, z nichž mnozí sami měli (případně mají stále) tu čest nějakého nebeského oře sedlat aktivně. Prostě, bral jsem to celé především jako společenskou událost. A tou Aviatická pouť beze sporu je. Není to jen a pouze letecký den. Žádné start, ukázka, přistání a další nahoru. Každý má tu možnost najít si zde pro sebe to pravé a tím se bavit. A právě TO je jedno z největších kouzel této akce...

Je proto příliš složité vypíchnout z dění pod pardubickým nebem jen něco na úkor toho ostatního. Jak vece klasik, někdo holky, jiný vdolky. Navíc je tento přístup nespravedlivý vůči ostatním, kteří přidali svoji kostičku do toho ohromného a úspěšného bloku zábavy a potěšení. Ale psát tady o všem prostě nemohu. Neviděl jsem vše a nemohu tady sepisovat další tři týdny minutu za minutou. Vybírám tudíž jen ty z mého pohledu (a to zdůrazňuji!) nejdůležitější události a konstatuji tímto úředně, že celé to bylo prostě a jedním slovem fenomenální...

V sobotu zaměřil jsem se spíše na ta letadla a techniku, neb na neděli měl jsem trochu jiné plány...
Hned ráno stihl jsem infiltrovat torpédonosný Grumman Avenger. Udělal jsem pár rádoby uměleckých obrázků a poté, přesně podle hesla, že holá huba rovná se líné neštěstí, požádal jsem pilota, zda by bylo možné nahlédnout do kokpitu. A při té příležitosti jsme se drobek zapovídali. Sice hovořil francouzsky (Švýcko, no, co čekat jiného?...), což je pro mě dirty spanish village, ale nakonec jsme přešli na lámanou angličtinu. Zjistil jsem původ stroje, kde létal a kdy, kam ho po válce větry zavály,... a najednou sedím ve střelecké věži. Zážitek, povídám. Jen tedy, na palubního střelce jsem asi příliš velký. Nasoukat se do té koule za kabinou je unikum. A když si představím, že se na mě řítí smečka rýžožroutů a pode mnou jen tisíce kilometrů čtverečních vody,... brrr! A když to náhodou vyjde, tak se ještě zády napřed modlit, aby se ten šílenec vpředu trefil při přistání na rozhoupanou krabičku od sirek...
Delfínek od Blůskáj stál kousek vedle a během dopoledne povedlo se mi i odchytit pana Veselého – pilota. Měl jsem to nakázáno od Tondy Lenerta jako svazácký úkol. Odchytit, pozdravovat, vytěžit, vyfotit, co se dá, rozebrat mašinu, vzít jí domů... No,... nebo tak nějak to bylo...
No a ty další mašiny,... MiGoušek s polským ubrouskem na ocase, Spitfire z Biggin Hillu, plnokrevník s Merlinem pod kapotou a kouzelníkem Stevem Steadem za knyplem, naleštěné Spartany, Mustang, Warhawk s hladově rozšklebenou tlamou, Takyzero pro Amíky, neboli Texan v japonském markingu, tak, jak poletoval v infantilní pohádce Perlové přístaviště... Samozřejmě Phantom II s typicky zalomenými křídly a Su-pětadvacet s neméně typickými hráběmi namísto křídel. Jen škoda, že nelétaly, tyto moderní vzdušné křižníky. Škoda též, že nedoletělo několik dalších slíbených strojů, zejména pak Jednadvacítka MiG a Hawker Sea Fury. Tyto dva mrzely mě asi nejvíce. Ale to už je holt riziko leteckých dnů. Nasmlouvat a slíbit dá se cokoliv, technika letecká je však příliš vrtošivá. Však vzpomeňme na loňský rok, kdy například pneumatiky bouchaly jak o závod...

Den utekl jako voda a večer jsme si konečně mohli oddychnout. A já se mohl poprvé od snídaně v pět hodin ráno pořádně najíst (Ten toustík s Kučerovci byla jen chabá záplata, na bytelnější však nebyl čas...). Jackvéz musel se již rozloučit a vyrazit přes půl hroudy ku Pysku, Siky doma chladil běháky ve škopku,... no a my s Míšou Hajnem konečně zašli na jedno pivko na věž. Teď už to šlo, pro dnešek bylo po všem...
Příjemným večerem, plným zábavy a uvolnění, prováděl nás dudák Scotty od RAFáků, jenž dokázal na svůj nástroj vyloudit až neuvěřitelné kusy. Však to za pár minut i DýDžej dole v hangáru zabalil, vida, že se nevyrovná...

I skvělý večer má však svůj konec. Scotty naposledy zadul a vyrazil v čele pochodujících servicemanů RAF napříč letištěm ku ležení. V ty dvě hodiny ráno musely být jeho dudy slyšet až v Opatovicích... Svádělo mě to vyrazit s nimi, ale nutkání pořídit pár nočních záběrů bylo silnější. Ty totiž bývají zde v Pardubicích z těch nejzajímavějších. Navíc letos oblohu pokrývaly jen sporé mráčky a do okolí zářil Měsíc jako obrovské psí oko. Ve čtvrt na čtyři ráno vypadal jsem možná jako blázen, pobíhajíc mezi letadly s fotoaparátem na stativu, ale to by byl hřích...

Nedělní program byl v podstatě stejný jako v sobotu. Jen počasí s námi trochu laškovalo a po obědě i zapršelo. Ale jen asi hodinku, což nás rozházet nemůže, natož pak otrlé luftpiráty, jichž bylo letiště plné. Ono to nakonec bylo spíš pro dobro věci, ale nechci předbíhat. Jako první, po krutém probuzení v sedm ráno na předním sedadle naší červené Fóbie (kde jsem nocoval zabalen do spacáku a přikryt volantem...) a rychlé snídani, čekala mě cesta do města na vakzál, vyzvednout Bóďu...

Hosté dorazili přibližně v jedenáct. A byla to taková sestava, že jsem opět (po kolikáté už tento víkend?) zůstal chvíli jen stát s otevřenou pusou. Pořádná hromada „Svazáků“, chlapi ze Kbel, z Šestadvacítky a další,... samozřejmě náčelník Olda Pelčák, Míťa Milota, spousta přátel ze Sdružení zahraničních letců, pod velením opět usměvavé paní Šiškové. Hofrichterovi, paní Úlehlová, Pepa Pavlík, Karel Bažant,... nádhera!...A to byl stále jen začátek! Po chvíli se ukázali Fajtlovi,... celá rodina! A to mě potěšilo převelice, neb paní Haničku jsem už dlouho neviděl. Však jsme si také během dne pěkně a pořádně popovídali a zavzpomínali. Nejen na různá setkání, například u vinařů v Hostivicích, ve Slaném i s dětmi a podobně. Samozřejmě též na pana generála Fandu Fajtla a mimochodem i na našeho patrona Karla Mrázka. Protože oba jmenovaní generálové a rytíři nebes byli velmi dobří kamarádi...
Mezi hosty z nejčestnějších objevil se nakonec i pan Josef Koukal, syn dalšího z našich slavných stíhačů, a také veselý vousatý chlapík, z nějž se vyklubal syn „Dýlky“ Jiroudka od „Osmašedesáté“...
No a tuto úžasnou skupinu lidí doplnili ti novodobí žokejové nebeských ořů, pod vedením „George“ Vernera...

V podstatě tato bohatá návštěva lidí, kteří pod křídly a na křídlech československého a českého letectva strávili celý život, ovlivnila moji další činnost pro větší část neděle. Zatímco Bóďa toulal se letištěm a sbíral zajímavé úlovky na zemi i v ovzduší, já se snažil (konečně, měl jsem to za úkol...) doprovázet čestné hosty a pořizovat fotodokumentaci z jejich pobytu. Zpočátku jsem však neměl tušení, k jakým raritám se tak dostanu...

První setkání přátel, přivítání, první lačné pohledy na oblohu, u mnohých doprovázené steskem po dávných dobách a nostalgickým povzdechem. Přípravy na slavnostní ceremoniál, který zahájí ukázky druhého dne této báječné akce. Poté přesun na střed před komentátorské stanoviště a sláva mohla začít...

Do chvilkového ticha zadula Malohanácká muzika a po ní i řízní a skotsky rytmičtí Rebel Pipers, když se zpoza hudebníků vynořila skupinka postav. Olda Pelčák za SLČR, pan Janda za Pardubičáky, brig. gen. Verner a pplk. Janatka za Vzdušné síly AČR, představitelé městského i krajského zastupitelstva, zástupci sponzorů a další, s nimi pak Fajtlovi a pan Koukal. Zazněly státní hymny Slovenska a Česka, na stožár vyletěla česká (československá...) vlajka, v pozadí se hrdě tyčily stroje, které měly připomenout hrdiny, okolo nichž se tento ceremoniál točil – pány Fajtla a Koukala. Následovaly proslovy, z nichž zejména ten paní Haničky Fajtlové nechal mnohým očím zavlhnouti. Jako by tu pan generál byl s námi. Vlastně,... ano, on tu s námi BYL...
Vrcholem tohoto ceremoniálu bylo předání Medailí Svazu letců právě paní Haně Fajtlové a panu Josefu Koukalovi. Neopakovatelný a nezapomenutelný okamžik, kterým jsme v podstatě my všichni prostřednictvím Svazu letců vyjádřili oběma svůj veliký obdiv a dík...
I Jirka Verner odnesl si svůj malý dárek, v podobě dřevěného modelu MiGu-21 na podstavci s upomínkovými plaketami. Však se také na „Jednadvacítkách“ něco nalétal...

Hosté se poté přesunuli historickými vozy zpět do VIP sektoru (kryti palubním střelcem Pelčákem u kulometu na lafetě jednoho z vozů...) a velké divadelní představení mohlo opět začít. A já si mohl opět chvilku odpočinout a popovídat si s přáteli...
Při té příležitosti podařilo se mi ale domluvit naprosto úžasnou věc. Mezi hosty ve VIPce objevil se po pár minutách Steve Stead, pilot onoho nádherného Spitfiru, který už několikrát hřměl oblohou a před pár okamžiky stál čestnou stráž pod vlajkou během ceremoniálu. Mimochodem, ve Stevově podání to byl skutečný vzdušný balet, při kterém jsme si nutně museli říci, jak snadné je takový složitý stroj ovládat. Předpokládám, že jako typický Angličan řídil jednou rukou a ve druhé držel „nice cup of tea“...
Po zkušenosti z loňska, kdy jsme fotografovali paní Veru Darlington u mohutného Hurricanu, stroje, na němž bojoval náš nejlepší noční stíhač Karel Kuttelwascher, rozhodl jsem se požádat Steva o něco podobného. A vzácně jsme se shodli, neboť on v podstatě přišel s toutéž myšlenkou. Fajtlovi souhlasili, takže cca za hodinu se celá rodina vydala k hangáru č. 8...
Proč tam? Inu, to je jednoduché. Domluvili jsme focení u Spitfiru, ale venku začalo pršet. Stroj byl ze stojánky přesunut do ÚLu... Vyděsilo mě to, to musím přiznat. Šance vyfotit paní Fajtlovou a potomky pana generála u tohoto slavného stroje zdála se mizet v nenávratnu. To by ale Steve nesměl být Angličan. Fotografie budou, jen se to spáchá pod střechou...
A jak jsem se již zmínil, ve výsledku to bylo asi lepší, než venku. Lepší světelné podmínky a méně lidí okolo daly tak vzniknout neuvěřitelné sérii obrázků, které se podle mého názoru staly třešničkou na dortu celého víkendu. Navíc se díky tomu podařilo zaznamenat fantastický okamžik, který se již nikdy nebude opakovat. Paní Fajtlová byla požádána o podpis, vyvedený na vnitřní stranu dvířek Spitfiru. No a vzhledem k tomu, že se podepsala poanglicku – „H. Fajtl“ – je jasné, že jméno jednoho z našich nejslavnějších vzdušných bojovníků bude nadále brázdit nebe nad Biggin Hillem a Evropou...
A opět neměli přítomní daleko k slzám. A ani já ne, to přiznávám. Bylo to velice dojemné, sledovat paní Haničku, jak se dotýká trupu a křídel ušlechtilého stroje a vzpomíná. A také kolega pan Bažant, jenž po válce na Spitech dělal mechanika. Objal ho, doslova se mazlil,,... dojetí však následně ustoupilo duši mechanikově, když začal se Stevem probírat rozdíly mezi „Devítkami“, které jsme měli po válce ve výzbroji, a touto „Čtrnáctkou“... (Nemusím snad vysvětlovat, že jsou myšleny Spitfiry typů Mk.IX a Mk. XIV...)... A do třetice nesmím opomenout paní Hrubou, jejíž manžel Ota, mimo jiné držitel vysoce ceněného Záslužného leteckého kříže (DFC), létal za války u slavné „Treble One“ (111. peruť RAF)...
Mé pohnutí z těchto kouzelných okamžiků bylo zažehnáno posezením v kokpitu. Už jsem to kdysi zažil, avšak i nadále to považuji a budu pokaždé považovati za splnění jednoho z klukovských snů. Je to prostě Spitfire, to je marné... A fotky u něj, spolu s paní Fajtlovou, jejími dcerami a vnuky, navíc i s kluky v uniformách RAF,... bezesporu zlatý poklad domácího archivu všech, kteří měli to štěstí se zúčastnit...

Lze si snad vůbec ještě přát víc? Marně o tom s Michalem přemýšlíme nad šálkem vídeňské kávy v nejmenované kavárničce uprostřed Pardubic, nádherně stylizované do 30. let minulého století. Asi ano. Aby to nikdy neskončilo, což je samozřejmě utopie. Tak alespoň, ať se tady v Pardubicích za rok zase sejdeme všichni ve zdraví. Čisté nebe a šťastná přistání všem...