Splněný slib...
... Podvečerní dušičková výprava za hrdiny...
Jedné červencové noci se do tábora 311. oddílu Káňat proplížil pár vycvičených diverzantů, kteří škodili a loupili jak jen mohly. Abychom nezůstali zahanbeni, bylo naší povinností se z této hanby vykoupit. Pytlák navrhl, že bychom mohly navštívit Olšanské hřbitovy a při té příležitosti věnovat péči hrobu dvou československých letců z 311. perutě. Rádi jsme na tuto nabídku kývli. A jak jsme na táboře slíbili tak jsme 1. listopadu učinili…
Tolik malý úvod, o který jsem požádal svého kamaráda Houbu, vedoucího výše zmíněného skautského oddílu z pražských Strašnic. Od léta snažili jsme se sejít a vyrazit ke hrobu Vildy Bufky a Jana Irvinga, kteří zde spočívají v klidu a pokoji po dlouhém a plném životě, plném nebezpečí, ústrků a činů, za něž by na ně měl být na věky věků hrdý celý národ. Až nyní nadešla však ta pravá chvíle. Čtvrteční večer, první listopadový den, těsně před dušičkovým víkendem. Tedy čas nejvyšší, vpravdě ideální...
Vyrazili jsme sem však toliko sami. V šest večer musel jsem být už na druhém konci Prahy, bych odsloužil další ze šňůry nočních služeb. A oddílová schůzka začínala úderem páté. Proto jsme se dohodli, že spolu navštívíme hrob, aby posléze mohl Houba navést na správné místo celý oddíl. No,... asi to tak bylo dobře. Kdyby jen skauťata viděla, kterak bloudím mezi rovy, hledaje ten správný náhrobek, považovala by mě nejspíše za navigačního diletanta...
Nakonec jsem se odhodlal zavolat Ivetě Irvingové. Ta přeci musí nejlépe vědět, kde je to správné místo. A jako by její otec a jeho velký přítel někde nahoře v nebesích viděli, kterak se s Houbou trápíme a hledáme. Zatímco telefon vyzváněl a žadonil, náhle se před námi objevil ten správný kus mramoru a tabulky se jmény Jan Irving a Vilém Bufka...
Tu hlavní práci nechali jsme dětem z oddílu až na později. Sami jsme hrob toliko ometli od nánosu podzimního listí, uložili květinu a zapálili svíce, na počest dvěma skutečným chlapům. Kéž by tak mohli být s námi a vyprávět. Kéž bychom mohli jejich vzpomínky zaznamenat. Samozřejmě víme o jejich životě již mnohé, z knih a encyklopedií, z internetu. Přímé setkání tváří v tvář však ničím podobným nenahradíš...
Rád bych touto cestou poděkoval. Houbovi i ostatním vedoucím a hlavně všem dětem z 311. oddílu Káňata. Za splnění svého slibu a za kus odvedené práce. Dobré práce. Díky moc, kamarádi. Za sebe, za nás, za Ivetu, za Vildu Bufku a Honzu Irvinga. Bylo mi ctí...
