Romeo a Julie...

02.02.2014 09:01

... Tajemství, ukryté nejen mezi stromy...

   „Tatínek měl dva metry a čtyři centimetry, maminka byla malá. Říkali jim „Ten velkej, Ta malá“. Bavila se, když přinesl papíry, jakýsi návod, co jako pilot má a co nesmí. Například, že mu nesmí nikdo za letu sedět na klíně. Jak by se tam asi vešel? Tady na té společné fotce s ostatními piloty je to krásně vidět. Ambros a pak čára dolů...“

 

   To je jen úryvek, kraťoučký výňatek z jinak více než dvouhodinového rozhovoru s dvěma úžasnými dámami, plnými síly, vtipu, dobré nálady, optimismu,... kterým však jeden krátký okamžik před téměř padesáti lety změnil na věky celý život. Právě zde, v Milovicích. Psal se osmadvacátý leden roku 1965...

 

   Počasí, že by psa nevyhnal. Oblohu pokrývala hustá sněhová mračna, ležící ve 450 metrech, mrzlo, až praštělo. Večerní Milovice ukládaly se již pomalu ke spánku, na letišti panoval však čilý ruch. Koho by ale napadlo, že se bude létat? Teď? V takové chumelenici? Dohlednost, už tak snížená tmou na zhruba čtyři kilometry, klesla na nějakých 500 metrů! To přeci...

   Přesto však, krátce po deváté hodině večerní, burácejí nad letištěm proudové motory mohutných stříbrných dvoumotoráků Iljušinovy konstrukce. Hbité a moderní Il-dvacet-osmičky chystají se startovat na poplach,... aby se dohnal loňský plán...

   Na startu stojí stroj s trupovým číslem 1911, náležející k 47. průzkumnému leteckému pluku. Tedy Il-28R, průzkumná verze, vyznačující se oproti té bombardovací mimo jiné mohutnějším podvozkem a chybějící pevnou hlavňovou výzbrojí. Ta je nahrazena fotoaparáty a kamerami, jejichž úkolem je snímkování krajiny pod letadlem. Průzkumná „Osmadvacítka“ nese také mnohem větší zásobu paliva, což se má stát během několika okamžiků zmíněnému stroji osudné. Je zhruba 21:15, když motory zaburácí ve vysokých otáčkách a stroj se dá do pohybu. Odlepí se na konci dráhy a vyrazí do noci, směrem na Lysou nad Labem. Pilot ještě ohlásí na „dálnou“, že stoupá na 2000,... pak ale následuje náraz, ohromný výbuch a peklo plamenů. Dva a půl kilometru od prahu dráhy, v místě, kde se za dopadovou plochou Balonka zvedá malý hřeben, naráží palivem přeplněný stroj do stromů. V jediném krátkém okamžiku mění se rozsáhlý kus lesa v plamenné peklo a v troskách letounu uhasínají tři mladé životy. Pilot, kpt. Bohumil Ambros, navigátor, kpt. Ján Hronec a střelec-radista, rtm. Štefan Ansorge. Od startu uběhlo jen několik vteřin...

 

   V létě 1999, skoro pětatřicet let poté, objevil jsem při jedné z prvních svých procházek po Milovicích malý pomníček. Skromný, krčící se v lese kousek do silnice, se třemi jmény výše uvedenými. Nedalo mi to, zkusil jsem vypátrat něco víc. V knížkách, na internetu, přes kamarády a kolegy ze Svazu letců ČR. Jenže... Ať jsem hledal, jak jsem hledal, informací bylo poskrovnu. Všude jen nicneříkajících pár řádků. Den, čas, jména, příčina nezjištěna. Možná technická závada, zdravotní indispozice, chyba pilota. Fotografie žádné... Vždyť ale,... katastrofu musel někdo vyšetřovat. Musí existovat nějaké záznamy. Nějaká dokumentace... Nedávalo mi to spát, nicméně musel jsem se smířit s tím, že se asi dál nedostanu. Musel?...

   Vloni přišel impuls, který ve mně prozatím dřímající zájem o tuto katastrofu znovu probudil. Pomníček zmizel a objevil se o nějakých 300 metrů dále. Na soukromém oploceném pozemku, ověšeném cedulemi s nápisem „Zákaz vstupu! Ostraha střílí bez varování!“ Je toto možné? I dnes? No, i když... Ale copak pomníky těch, kteří položili svoje životy při službě vlasti, jsou jen pro někoho? Pro vyvolené? Jen někdo smí, protože na to má? A vůbec, povolil to někdo?...

   Osobně, a mohu myslím hovořit i za ostatní, s tímto zásadně nesouhlasím. Přijde den, kdy se pomník na místo katastrofy vrátí. Buď ten původní, nebo nový, kterým bychom posádku důstojně připomínali všem. Dlužíme to...

 

   Na podzim loňského roku jsme byli kontaktováni paní Marií Ambrosovou, dcerou pilota, jenž v troskách stroje zahynul s celou svojí posádkou. Byl to pro nás šok, v dobrém smyslu tedy. Po tolika letech se našlo něco, z čeho bychom opět mohli vycházet. Člověk, který nám pomůže trochu tuto, nebojím se říci, tajemstvím opředenou událost trochu objasnit. Osobní vzpomínkou, informacemi, snad i fotografiemi. Po několika měsících snah najít ten správný termín v nabitém programu nás obou podařilo se až ke konci ledna. Paradoxně téměř na den přesně devětačtyřicet let poté...

   Setkání to bylo úžasné. O to více, že jsem měl tu čest poznat i maminku a zároveň bývalou manželku pilotovu, paní Zdenu Ambrosovou. V několika následujících hodinách jako bychom se znovu vrátili do pětašedesátého roku a tragický příběh se odehrál znovu...

   Znovu,... ale trochu jinak, než je doposud známo. Pravda, informace chybí. Ale... Proč není k dispozici vyšetřovací spis? Existuje? Ztratil se? Kde a kvůli čemu? Samozřejmě, víme, jaká tehdy byla doba. O leteckých nehodách a katastrofách se mezi obyvatelstvem nevědělo, na veškeré informace tohoto charakteru bylo uvaleno přísné embargo. Případné informace, jež se dostaly na veřejnost, byly jen mlhavé a matoucí. Rozhodně nebylo možné lidu říci, že technika je nekvalitní, ve špatném stavu, případně, že k mimořádné události došlo vlivem všudypřítomného nepořádku a lajdáctví. Spíše se vše hodilo na ty, kteří již nemohli vypovědět, co se doopravdy událo. Ze špatně odvedené práce techniků či z vadného materiálu se tak v 99% případů stala chyba pilota, neznalost či indispozice...

   Samozřejmě, ani lidský faktor nelze vypustit. I sebelepší mistr svého řemesla může udělat chybu. Ať už záměrně nebo z nedbalosti, náhodou, ve stresu, vlivem vnějších podmínek. Může dojít u naprosto zdravého člověka k selhání? Ale ano, i to se může stát. Bohužel... A kolik pilotů už zahynulo jen z hloupé frajeřiny!...

 

   Musíme být objektivní, to je jedno z nejdůležitějších pravidel, kterého se člověk při pátrání po takovýchto událostech a jejich příčinách musí držet. A to bez ohledu na svoje osobní pocity a domněnky. A není to vždy jednoduché. Nemůžeme vzít v potaz jen jeden určitý úhel pohledu na celou kauzu a z něj vycházet. Nemůžeme zaujmout nějaký náhlý postoj, aniž bychom měli dostatek informací, pokud možno z více nezávislých zdrojů. Proto nechci teď a tady napsat: „Stalo se to proto, že...“

   Ještě nám chvíli potrvá, než budeme moci učinit nějaké závěry. A i ty budou ovlivněny tím, co vše se nám podaří zjistit. Co vypoví další svědkové a rodinní příslušníci zahynulých letců (kteří žijí mezi námi, aniž bychom o tom třeba my ostatní věděli...). Zdali byl příčinou skutečně start „s velkými klapkami“, jak uvádějí někteří piloti-veteráni, nebo start do tmy v podmínkách, kdy, řečeno s nadsázkou, i ptáci chodí pěšky. Jestli skutečně katastrofu způsobilo nářadí zapomenuté v motoru, či uvolněná nádrž a explodující palivo po zkratu elektroinstalace. Padla i údajná obvinění, že příčinou byl alkohol před letem (dopisy ze Sekretariátu MNO pro velitele letectva a PVOS z 8. 5. a 16. 7. 1965...), což ovšem osobně považuji za velice přitažené za vlasy. Žádný alespoň trochu uvažující letec, by si toto nedovolil, natož pak zkušený pilot I. třídy...

 

Návštěva u paní Ambrosové...

Pátrání po hrobě kpt. Jána Hronce...

Místo katastrofy dnes...

   Proto i my se ještě v budoucnu, možná i několikrát, k tomuto případu vrátíme. Podle toho, co se nám podaří zjistit. A o všem Vás ovšem budeme informovat. Najít pravdu však nebude jednoduché a asi se nikdy úplně nedozvíme, k čemu na palubě průzkumného Il-28R došlo. Třem mladým letcům, manželům a otcům, to život stejně nevrátí. Jediné, co však mohu přislíbit, je, že pro věc uděláme maximum. Neboť je naší povinností nezapomínat a nenechat ostatní zapomenout...

 

pozn.:

Zveřejněno s laskavým souhlasem Zdeny a Marie Ambrosových

Zdroje: UVA Praha, plk. Ing. Zbyněk Čeřovský, rodinný archiv rodiny Ambrosových, soukromý archiv

Fotografie: rodinný archiv rodiny Ambrosových, soukromý archiv, UVA Praha